Vždy jste si přála jet na Erasmus?
Ne. Nikdy jsem na takovou dobu nikam odjet nechtěla. Ale pětileté studium učitelství je tak dlouhé, že jsem si říkala, že pokud to něčím neproložím, nedostuduji. Uvědomila jsem si, že když Erasmus nevyzkouším, budu toho litovat. Sama bych se ale neodhodlala, každopádně jarní semestr 2020 nás jelo ze třídy asi patnáct.
Chtěla jsem se dostat do Zaragozy, ale nakonec mě, ještě spolu s jednou spolužačkou, nominovali do jiného španělského města, do Granady. Naše dobrodružství začalo 27. ledna 2020 a bohužel už 13. března jsme předčasně odletěly domů.
Proč jste do Granady nechtěla?
O Granadě nám říkali, že se tam vůbec nemluví anglicky, proto jsme ze začátku nebyly moc nadšené. Španělštinu jsem měla na gymnáziu, ale rozhodně se pohodlněji domluvím anglicky. Sice byla pravda, že se ve městě mluvilo jen španělsky, ale ve škole měli naštěstí bilingvní program, díky němuž jsme měli všechny předměty v angličtině. To nám vyhovovalo. Každopádně Granada je nádherná, a nakonec se nám tam moc líbilo.
Bydlela jste na univerzitních kolejích, nebo v soukromí?
Naše univerzita v té době koleje zrovna stavěla, proto jsme si s kamarádkou musely najít bydlení v soukromí. Dopředu jsme se bály si něco domluvit, proto jsme si jen na pár dní pronajaly byt přes AirBnB s tím, že další byty obejdeme a nějaký najdeme, až budeme na místě. Ale naše španělština nebyla na tak dobré úrovni, abychom řešily pronájem, takže jsme nakonec zůstaly v původním bytě celou dobu. Bydlely jsme v historické čtvrti Albaicín.
V televizi říkali, že je na světě virus, co zabíjí lidi, vzpomíná cestovatel |
Nikdy jste na delší dobu nechtěla odjet a najednou jste byla tisíce kilometrů od domova. Stýskalo se vám po blízkých?
Byla jsem v každodenním kontaktu s přítelem i rodinou, to mi pomáhalo. Navíc na brečení nebo velké stýskání si nebyl čas. Každý den jsem měla školu, chodila jsem na lekce španělštiny, do posilovny a taky jsme hodně času trávily s ostatními studenty. Každý víkend jsme navíc jely někam na výlet. Stihly jsme toho i za krátkou dobu celkem hodně, ale samozřejmě ne tolik, kolik jsme měly v plánu.
Covid ve Španělsku neexistoval, až najednou zavřeli školy
Jak se covid v té době ve Španělsku řešil?
Ve Španělsku se neřešilo vůbec nic, covid jako by ani neexistoval. Rodiče mi volali, že se v Česku zavírají školy, ale ve Španělsku nic, tam se zvesela ještě v březnu pořádaly velké karnevaly. Možná na ten laxní přístup pak Španělé doplatili.
Ve Španělsku byl normální život bez covidu a opatření skoro až do poloviny března. Kdy jste si uvědomila, že musíte odjet domů?
Na ten den asi nikdy nezapomenu, bylo to v pátek 13. března 2020. Ještě ten den ráno jsme s kamarádkou šly normálně do školy, kde jsme se ale už dozvěděly, že se škola na dva týdny zavře. Všichni nás ujišťovali, že je všechno v pohodě a že se ničeho nemusíme bát. Začaly jsme nad celou situací přemýšlet a nám to úplně v pohodě nepřišlo. V tu chvíli mi ještě volala ubrečená mamka, že budou zavírat hranice a že jsou poslední lety ze Španělska do Česka. Prosila mě, ať letím domů.
Vyhledala jsem si o tom více informací a najednou jsem začala mít strach. Bála jsem se, že kdybychom náhodou covid dostaly, tak se o nás nikdo nepostará. Proto jsme si řekly, že co nejdříve odletíme. V letadle byla poslední dvě místa, neváhaly jsme, a ještě na ten den si letenky koupily.
Za dvě hodily jsme se sbalily, ani jsme se nestihly rozloučit a naštěstí za pět minut dvanáct jsme odletěly do bezpečí. Až později jsem si uvědomila, že jsem tam v tom spěchu hodně věcí zapomněla, třeba kozačky nebo žehličku na vlasy.
Cesta domů byla bez problémů?
Ne tak úplně. Už z Granady jsme se nemohly dostat na letiště, protože nejela žádná hromadná doprava. Poprosily jsme proto majitele bytu, aby nás tam autem zavezl, a naštěstí byl tak hodný, že nám pomohl. Na letišti byl zmatek, už byly zavřené i všechny stánky s občerstvením a všichni se báli. Loučily se tam dokonce i bilingvní rodiny, kdy taťka byl Španěl a maminka Češka, která letěla domů. On s ní už ale do Česka nemohl a nikdo z nich ani nevěděl, kdy se znovu uvidí.
Chtělo se mi tam z celé té situace brečet. Letěly jsme přímo do Prahy, kde už na nás čekali lékaři v ochranných kombinézách a měřili nám teplotu. Před letištěm jsme měly přistavené auto od kamarádčiných rodičů, nesměli jsme se totiž s nikým potkat.
V půjčeném autě jste se konečně dostaly domů. Musely jste pak dva týdny být v karanténě?
Přesně tak. Z letiště jsem jela rovnou do bytu v Brně, kde jsem byla dva týdny sama zavřená. Cestou tam jsem jela kolem domu, kde bydlí mí rodiče. Před plot mi totiž ještě nachystali tašku s jídlem. Zrovna ale doma byli všichni z rodiny, slavili něčí narozeniny. Jak jsem si vyzvedávala jídlo, nalepili se na okna, mávali mi a já jsem jen hrozně brečela. Neviděla jsem je skoro dva měsíce a ani jsme se nemohli přivítat.
Prázdné ulice New Yorku vypadaly strašidelně, vzpomíná bývalá au pair |
Jak jste zvládala dva týdny o samotě?
Přemlouvala jsem přítele, aby se do karantény zavřel se mnou, ale nešlo to, protože musel pracovat. Ovšem k mému překvapení ty dva týdny utekly celkem rychle. Splnila jsem si alespoň všechny povinnosti do školy, hodně jsem četla, pouštěla si seriály a cvičila jógu. Covid jsem si naštěstí nepřivezla, ale hlavně jsem věděla, že jsem v bezpečí, a kdyby se cokoliv stalo, že se dorozumím a všichni mi pomůžou.
Vy jste naštěstí ze Španělska stihly uprchnout ještě před lockdownem. Ale víte, jak covid prožívali ti, kteří tam zůstali?
Museli být jen zavření doma, byli jako ve vězení. Prý to bylo strašné. Po ulicích chodili policisté a hlídali, že nikdo nevychází ven, mohlo se samozřejmě jen na nákup nebo k lékaři.
Soud skřípl španělskou vládu. Ruší se miliony pokut z nouzového stavu |
Místo jednoho semestru jste byla na Erasmu jen necelé dva měsíce. Bylo vám to líto?
Bylo mi to moc líto. Ale i kdybych tam zůstala, už by to nebyl ten Erasmus, jaký jsem si představovala. Vše, co jsem ve Španělsku za tu dobu zažila, bylo super. Ale možná mi ty dva měsíce stačily, nikdy jsem totiž nebyla ten typ, který by chtěl odjet na delší dobu.
Během krátké doby jsem si to vše vyzkoušela, byla jsem ráda, že jsem pobyt zvládla, že jsem si domluvila vše, co jsem potřebovala, a díky tomu získala sebevědomí. To bylo asi to, co jsem od studijního pobytu chtěla.
Musela jste vracet stipendium?
Kvůli tomu, že jsem si z Erasmu nedovezla žádné kredity, jsem stipendium musela vracet. Po návratu jsem si totiž zapsala předměty na naší fakultě a zrušila ty ze Španělska. Proto mi zůstala jen poměrná část za dobu, kdy jsem tam byla. Každopádně v Granadě jsem měla předplacenou kartu na MHD, kurzy španělštiny i vstupy do fitka, ze kterých se mi peníze už nevrátily. Proto jsem musela doplácet ještě ze svého, ale naštěstí mi pomohli rodiče, kterým to dosud z kapesného splácím.
Místo užívání si ve Španělsku doučovala děti lékařům
Jak jste pak prožívala pandemii v Česku?
Hned po návratu jsem si uvědomila, že nemám co dělat. Školu jsme měli online a já jsem neměla ani žádnou brigádu. Najednou ale přišel ze školy e-mail, že jedna rodina, kde oba rodiče jsou lékaři, potřebuje pomoct s dětmi a s jejich online výukou.
Neváhala jsem, hned jsem se s nimi domluvila, a nakonec jsem jim rok pomáhala. Starala jsem se o holčičku v první třídě a pak o dva kluky ve třetí a páté. V červnu se mi ještě naskytla příležitost učit ve škole. Některé děti totiž už chodily do tříd, jiné ale pořád byly na online výuce a učitelé to nezvládali.
Starala jste se o cizí děti a ještě chodila učit do školy. Neměla jste strach, že se nakazíte?
Ze začátku jsem se bála, ale když už se někdo v mém okolí nakazil a viděla jsem, že je to jen chřipka, tak jsem to až tak vážně nebrala. Říkala jsem si, že si tím stejně všichni musíme projít. Covid jsem naštěstí v těch začátcích nedostala, onemocněla jsem asi před měsícem. Přišla jsem o čich i o chuť, ale jinak to pro mě byla opravdu jen chřipka.
Zájem o Erasmus kvůli covidu klesl, daří se ale spolupráci na dálku |
První pobyt nevyšel podle vašich představ. Nechtěla jste to vyzkoušet podruhé?
Přemýšlím, že bych po státnicích jela na pracovní pobyt, láká mě Česká škola v Madridu. Ale uvidím, jak to všechno bude. Teď už pracuju na poloviční úvazek v jedné škole, kde učím angličtinu a plavání. Pokud mi od září nabídnou plný úvazek, nejspíš už nikam nepojedu, ale pokud mi jej nenabídnou, budu to brát jako příležitost k odjezdu. Každopádně nechávám všemu volný průběh.
Jak Erasmus zpětně hodnotíte?
I přesto, co jsem kvůli covidu zažila, to byla skvělá zkušenost. Dodalo mi to odvahu a sebevědomí. Pamatuju si, jak jsem na sebe tenkrát byla pyšná, že jsem se v cizím městě bez problémů dopravila z bodu A do bodu B. Cítila jsem se tam nakonec jako doma. Myslím si, že na vysoké škole by toho měli využít úplně všichni. Pak, když už budeme pracovat, na delší dobu asi nevyjedeme nikam.
Pavlína Kokojanová
|
