Jak lze na dítěti poznat, že v jeho rodině dochází k násilí?
Laik to pozná velmi těžko, protože děti se snaží situaci doma tajit, nebo ji považují za normální. Mívají ale potíže s kamarády, začínají mít problémy s vrstevníky. Mohou mít také velký strach a zdají se jim v noci živé sny.
V případě podezření je velmi důležité se těch dětí zeptat. Naše zkušenost je taková, že když se na násilí neptáme, tak se nic nedozvíme. Je potřeba se ptát velmi konkrétně, ale zároveň citlivě a s nabídkou konkrétní pomoci.
V zahraničí už existuje řada nástrojů, které by mohli používat třeba lékaři nebo školní psychologové k tomu, aby tyto děti včas rozpoznali. Například takzvaný traumadotazník, který v centru Locika používáme první rok. Je nástroj, který dokáže na základě výpovědí rodičů o chování jejich dítěte v posledním měsíci usoudit, jaká je pravděpodobnost, že je dítě je ohroženo posttraumatickou stresovou poruchou. A ta velmi často souvisí s násilím v rodině.
Přebírají děti vzorce chování svých rodičů?
Ano, určitě. Děti, které zažívají násilí na svých blízkých, mohou být násilní ke svým sourozencům, ke spolužákům ve škole, k domácím mazlíčkům. Někdy se to vrací i transgeneračně, že dospělí, kteří zestárnou a stanou se z nich senioři, potom zažívají násilí od dětí, které byly bity, když byly malé.
Centrum LocikaLocika funguje už přes tři roky. Prošlo jím přes 700 dětí. Často do Lociky dítě přichází kvůli tomu, že se chová agresivně ke svým vrstevníkům, nebo že naopak trpí depresí a úzkostí. Locika je prvním centrem, které nabízí komplexní péči pro děti zažívající domácí násilí. Pomáhá jim vyrovnat se s následky domácího násilí, zajistit stabilizaci rodiny, obnovit zdravé vztahy uvnitř ní a zamezit tomu, aby děti, které zažívají násilí, přejímaly vzorce chování svých rodičů. Projekt spolufinancuje Nadace Terezy Maxové dětem. |
V Česku je rozšířené rčení „škoda každé facky, která padne vedle“. Jak člověk pozná hranici mezi „výchovnou“ fackou a domácím násilím?Žádná facka není výchovná. Fyzických trestů se dopouští většina rodičů, ale je důležité vědět, že většinou pramení z bezmoci. Že to není výchovný prostředek, který by z dětí vychovával někoho, kdo bude méně agresivní, bude mít méně problémů s násilím nebo méně psychických problémů. Opak je pravdou.
Fyzickými tresty nedosáhneme ani větší poslušnosti dítěte. Mají okamžitý účinek, to je důvod, proč je používáme. Řada rodičů se však domnívá, že to je nejlepší způsob, jak stanovit dítěti hranice. Pevné hranice dítě určitě potřebuje, ale existuje mnoho jiných způsobů, jak je nastavit. Například dobrou komunikací.
Žena nemá rozvracet rodinu
Pracujete jako terapeutka už téměř 20 let. Jak se vaše práce za tu dobu proměnila?
Hodně se změnil postoj společnosti k násilí v blízkých vztazích. Před dvaceti lety bylo normální, že když přišla žena do utajeného azylového domu pro oběti násilí, mohla slyšet na úřadech, že nemá rozvracet rodinu, že měla zůstat doma, že má pár facek vydržet. Dnes by se taková dehonestace a banalizace toho tématu už nemohla stát.
Čím si myslíte, že to je?
Máme výborně proškolenou policii, funguje tu zákon o domácím násilí, zákon o ochraně obětí. Myslím, že řada opravdu důležitých kroků se v této oblasti už udělala.
Stále se ale daří pomoci jen opravdu malému procentu dětí, v jejichž rodinách dochází k domácímu násilí. Co by bylo potřeba, aby se k pomoci dostalo víc dětí?
Je velmi důležité, aby násilí v blízkých vztazích přestalo být tabuizované. Často se mluví o násilí, které se může odehrát za hranicemi rodiny, třeba v parku nebo jiném prostředí. Ale velmi málo mluvíme o tom, jak násilí v blízkých vztazích ubližuje rodině a našim blízkým.
Domnívám se, že hodně lékařů, školních psychologů i dalších lidí v první linii kontaktu s rodinami případy domácího násilí nenahlašuje a trochu k nim přivírá oči, protože si nejsou jisti, kam mohou rodinu odkázat. Vědí, že mohou kontaktovat Orgán sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD), ale dál už chybí nějaká návazná síť pomoci.
Myslím, že by se mnohem častěji tyto případy dostávaly na světlo, kdyby lékaři a pedagogové věděli, že je blízko pomoc, která té rodině může skutečně pomoci. V Česku ale pořád chybí dobře dostupná síť služeb. Locika je jediné specializované centrum v Česku, které se zaměřuje na tuto problematiku.
Souhlasíte s užíváním fyzických trestů?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 neděle 30. prosince 2018. Anketa je uzavřena.
Jak si Česko stojí v oblasti násilí na dětech v kontextu EU?
V Evropské unii se uvádí, že násilí zažívá zhruba každé desáté dítě. Aktuální průzkum UNICEF v Česku ukazuje, že v tuzemsku je to zhruba 14 procent. Takže myslím, že ta čísla jsou velmi podobná, v Čechách je to jen o maličko vyšší.
Petra WünschováPetra Wünschová založila centrum Locika. Už téměř dvacet let pracuje jako arteterapeutka, dětská terapeutka a pedagogická pracovnice. Vystudovala arteterapii na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích, profesně se nadále vzdělává především v oblastech práce s traumatem a práce s dětmi – oběťmi trestných činů. |
V čem se Česko od zbytku Evropské unie liší?
V Česku jsou velmi špatně dostupné služby pro děti, které násilí zažívají. I služby běžného psychologa, klinického psychologa nebo psychiatra. Jsou tam dlouhé čekací doby a jejich dostupnost je z mého pohledu alarmující. Nedávno jsme dělali analýzu našich klientských dat v centru Locika a zjistili jsme, že může trvat až roky, než se dítě v Česku dostane k pomoci. A to od okamžiku, kdy někdo kompetentní v rodině zjistí, že k násilí dochází.
Násilí páchají většinou muži
Jak vážné bývá domácí násilí v rodinách, v nichž zasahujete?
Většinou k nám přicházejí děti, které zažívají už velmi závažnou formu domácího násilí. Nejčastěji se totiž pracovníci OSPOD dozví o rodině tak, že v ní zasahuje policie. Takže nás OSPOD informuje až ve chvíli, kdy už například sousedé zavolají policii. To násilí většinou nabývá velké intenzity. Pro nás by bylo mnohem výhodnější, kdyby přicházeli s rodiči dřív a sami.
Stát dokáže pomoci jen každému desátému dítěti, které rodiče týrají |
A přicházejí někteří rodiče sami?
Přicházejí, ale zatím je to velmi malé procento. Někdy se ozývají maminky, které mají strach o vývoj svých dětí, a vidí v nich některé rizikové znaky. A vědí, že v rodině dochází k násilí. Tak se na nás obrací z toho důvodu, že mají obavy o své dítě. Ozvalo se nám taky několik otců, kteří si sami uvědomili, že se dopouštějí násilí na svých blízkých a chtějí to změnit. Což je pro nás úplně ideální situace pro práci na změně v rodině.
Panuje častý obraz násilníka jakožto muže. Je vážně původcem násilí ve většině případů muž?
Když se podíváme do statistik, v devadesáti procentech případů jsou opravdu původci násilí v rodině muži. Pokud ale začnete s rodinou pracovat více do hloubky, tak se násilí ukáže jako fenomén, který zasahuje celou rodinu. Je tam partnerské násilí mezi rodiči.
A z pohledu dítěte není tak důležitá ta dynamika, jestli za to může táta nebo máma. Zásadní je to, že k situacím, kdy má dítě velký strach, dochází.
Je možné s násilníkem pracovat?
Existují případy, kdy je násilí natolik intenzivní a závažné a psychická struktura toho, kdo se násilí dopouští, je takového typu, že mu neumíme účelně pomoci, že je na místě tu rodinu před násilím jenom ochránit. Takových lidí je ale mezi námi do tří procent. Ve většině případů, kolem 80 procent, se násilí dopouští lidé, kteří jsou psychicky zdraví a je možné pracovat na tom, aby změnili svoje chování.
Pokud získají motivaci a náhled na to, co to násilí je a jak ubližuje vztahům s jejich blízkými a o co všechno mohou přijít, pokud se dál budou chovat podobným způsobem, tak vlastní terapeutická práce není tak náročná.
