Po stopách vrahů s Jirkou Pánkem
Sledovat další díly na iDNES.tvTřicátý díl seriálu iDNES.cz Po stopách vrahů začíná aktuální zprávou. Pedofil Zdeněk Moré, který byl po odpykání mnohaletého trestu umístěn do bohnického ústavu, se na svobodu nevrátí.
Soud se tuto středu zabýval požadavkem lékařů, aby byla hospitalizace Morého prodloužena o dva roky, dosud totiž nesplnila svůj účel. Senát předsedy Petra Fassatiho návrhu vyhověl.
„U pana odsouzeného byla diagnostikována pedofilie, sadismus, slaboduchost a také těžká porucha osobnosti. Zatím se nadále jeví pro společnost jako nebezpečný,“ zdůvodnil soudce.
Moré se veřejného zasedání neúčastnil. Podle soudu s prodloužením pobytu v ústavním zařízení souhlasí.
Obdobné usnesení vydal Fassatiho senát i před dvěma lety. Do rozhodnutí tehdy napsal, že podle lékařů u Morého „prakticky nebylo možné započít psychoterapii a zařadit jej do řádných psychoterapeutických skupin z důvodu jeho opakovaného lhaní a neupřímného a neotevřeného vyjadřování na skupinách, což svědčí o jeho stále nedostatečném náhledu na sexuální deviaci, kterou trpí.“
Případ Zdeňka Morého vyvolal před třiceti lety značné pobouření veřejnosti. Prvoinstančním soudem byl původně odsouzen k trestu smrti. Po listopadu 1989 se však poměry v ČSSR změnily a vrah šibenici unikl. V roce 1991 dostal 25 let, ale odseděl si o rok méně. Trest mu zřejmě zmírnila některá z amnestií.
Smrt má barvu třešní
Středa 7. června 1989 začala pro jedenáctiletou Hanku Šnejdárkovou příjemně. Ráno nemusela do školy. Před dvěma týdny byla na Bulovce na oční operaci kvůli šilhavosti a ze zákroku se stále zotavovala. Dopoledne šla s mámou na procházku a vyvenčit psa. Po cestě z hřiště vyzvedli mladšího brášku, maminka pak doma udělala oběd a šla na nákup.
Zdeněk Moré
zdroj: vyšetřovací spis, Archiv bezpečnostních složek |
Těžko říct, co to Hanku napadlo. Nesmělá a zakřiknutá dívenka si vzala bílou igelitku, na krk pověsila klíč od bytu a vydala se do nedaleké „třešňovky“. Možná chtěla mámě udělat radost a donést jí třešně. Bylo to poprvé, co šla do těch míst sama.
Vylezla na strom a začala trhat. Za chvíli se tam ukázal Moré. Znala ho, byl ze sousedství. Měla z něj strach. „Tak co, máš jich hodně?“ zeptal se jí. „Jo, mám,“ odpověděla. Moré si stoupl k jinému stromu a sbíral ovoce. Přitom ji pozoroval.
Hanka viděla, že po pěšině přichází nějaký kluk. Nejspíš ji napadlo, že by mohla využít jeho přítomnosti, slézt a jít domů. Jenže než stačila seskočit, kluk prošel a byl pryč.
Moré tvrdil, že když dívka lezla ze stromu, shrnuly se jí tepláky a on spatřil její kalhotky. To ho prý vzrušilo. Podle jeho výpovědi chtěla Hanka ještě sesbírat třešně, které jí spadly na zem.
„Jak se pro ně ohnula, tak to na mě přišlo. V prostoru třešňovky bylo takové divné ticho a to na mě spolu s pozicí poškozené silně zapůsobilo. Přiblížil jsem se k ní potichu zezadu, chytil jsem jí loktem za krk, přimáčkl k tělu a pozvedl ze země. Potom jsem se s ní několik metrů prodíral křovinami,“ cituje ho policejní protokol.
„Odnesl jsem ji do nějakého křoví. Tam jsem ji položil. Obličejem na zem. Sedl jsem si na ni, pravou rukou jsem jí ucpal ústa a takto jsem ji dusil. V tu dobu byla ještě živá. Byl jsem z toho silně vzrušený, pohlavní úd jsem měl ztopořený. Za této situace jsem ji začal ohmatávat,“ vypověděl.
Tvrdil, že se Hanka nijak nebránila. Vydávala zvuky, které prý nebyl schopen popsat. Znásilnil ji.
Obrázek, který měl Moré doma
„Vzpomněl jsem si na obrázek, který mám doma. Je na něm ležící žena a muž, který má v ruce nůž. Ta žena je celá od krve. Vytáhl jsem nůž, který jsem měl v kapse kalhot. Takový nůž s ohnutou čepelí jako mají sadaři. Otevřel jsem ho. Bodl jsem ji s ním někam pod ucho do krku a pak jsem ji řízl. Přejel jsem po přední straně krku. Když jsem na ruce uviděl a ucítil teplou krev, opět jsem se udělal. Ona na to nereagovala, prostě jen ležela na zemi a nehýbala se.“
Takto měl Moré vyzdobenou stěnu pokoje
Mrtvou dívku odtáhl z místa činu a schoval do křoví. Všiml si, že ztratila brýle. Měl od ní zakrvácené ruce. Uvedl, že nechtěl cestou domů budit pozornost, tak si Hančinu krev ze svých rukou slízal. Když přecházel most přes říčku Rokytku, hodil nůž do vody.
“Utíkal jsem k sobě domů. Nikam jinam jsem již nešel. V bytě jsem se zamkl. Udělal jsem si kafe, zapálil jsem si cigaretu. Nechtěl jsem věřit tomu, co jsem udělal. Vyrušil mě až příchod přítelkyně. S tím, co se stalo, jsem se nikomu nesvěřoval.“
Modré tepláky a zaťatá pěst
Hančina máma začala po návratu dcerku hledat. Ptala se dětí na hřišti, ale žádné z nich holčičku nevidělo. Když pátrání nikam nevedlo, obrátila se ve večerních hodinách na Veřejnou bezpečnost.
Zavražděnou dívku objevil v třešňovce o dva dny později šesťák Tomáš Drahokoupil. “Na zemi mě upoutala bílá igelitová taška a vysypané třešně. Napadlo mě, že je tam asi někdo ztratil. Díval jsem se po nich a najednou jsem si všiml modrých tepláků a zkroucené ruky zaťaté v pěst. Hrozně jsem se lekl. Měl jsem strach jít blíž. Celé tělo jsem neviděl,“ vypověděl podle protokolu chlapec.
Zdeněk Moré a jeho předchozí trestná činnost Rejstřík trestů recidivisty k červnu 1989
zdroj: vyšetřovací spis, Archiv bezpečnostních složek |
Z třešňovky šel domů a nikomu nic neřekl. „Po Večerníčku v televizi říkali, že je pohřešovaná nějaká dívka s modrými tepláky, tak jsem to řekl matce. Ta zavolala na VB. Kdyby nebylo té pátrací relace, asi bych to neoznámil.“
Rozběhlo se vyšetřování. Policisté zjistili, že krátce před vraždou procházel místem žák osmé třídy Petr Mang.
“Došel jsem k cestičce, která vede do třešňovky. Musel jsem obejít nějakého cikána, který si tam trhal třešně. On mě pozdravil první. Řekl mi čau. Já jsem mu řekl nazdar.“
Mang si všiml i dítěte na stromě, ale nepoznal, jestli to byla dívka.
O „podezřelém cikánovi“ mluvily i další děti, které si chodily do třešňovky poblíž ulice Podvinný mlýn hrát. Měly tam bunkr.
“Toho chlapa jsme tam vídali často a vždycky kousek od nás si stáhl kalhoty, vytáhl přirození a něco s ním dělal. Při tom se na nás koukal. Nevadilo mu, že ho vidíme,“ popsal čtrnáctiletý Michal.
„U bunkru, kam jsme chodili na třešně, jsem z dospělých lidí viděla jen jednoho cikána. Znám ho z dřívějška, chodí do baráku, kde bydlí moje babička. Měl walkmana,“ vypověděla Stáňa, mladší sestra zavražděné Hanky.
Dotyčným byl čtrnáctkrát trestaný Zdeněk Moré. Příslušníci Veřejné bezpečnosti ho poprvé vyslechli 10. června. Recidivista přiznal, že na místě byl. Natrhal si třešně a odešel.
Tvrdil, že Hanku nezná, a to ani od vidění. Lhal. Několik dětí popsalo, že se snažil dívku opakovaně kontaktovat.
Po prvním výslechu Moré zmizel. Policii napsal dopis, v němž sdělil, že se rozhodl spáchat sebevraždu.
“Koukal jsem na televizi, jak bylo to pátrání po té holčičce. S tím nemám nic společného, takového případu bych se v životě nedopustil. Jsem lump, ale jenom na krádeže, a to pan podporučík dobře ví, proto promiňte, že odcházím z tohoto světa. Zdeněk. Chci mít už klid provždy.”
Tu holku jsem zabil
Tři dny se skrýval v Praze. Pak přišel na policejní služebnu a přiznal se.
„Lituji toho, k čemu došlo. Ještě bych chtěl dodat, že se u mě projevují sklony, že mě vzrušují malé holky. Když bych měl říct, jak staré, tak od osmi let. Taky se mi stává, že mě vzrušují stejně staří kluci. Normální dospělá žena mě nevzrušuje. Už více let, a to nevím jak dlouho, chodím do třešňovky, kde jsem to udělal, a dívám se na děti. Taky se před nimi obnažuji a onanuji. To ale dělám tak, aby mě nepoznaly. Závěrem chci říct, že bych se měl asi léčit,” řekl Moré na policii 13. června 1989. Do plánku nakreslil, kam zahodil nůž.
Koho to chráníte?Přepis jednoho z dopisů, který žádal zveřejnění totožnosti pachatele  Dne 14. 6. 1989 přinesl náš tisk RP (Rudé právo) zprávu o dopadení vraha, který zvrhlým a odporným způsobem znásilnil a pak zavraždil 11letou školačku H. Š. z Prahy. Jedná se o osobu, která byla 14kráte soudně trestána, která byla v ochranném dohledu, tedy o člověka, který se již před touto vraždou vyřadil z naší společnosti, a v tisku není ani uvedeno jeho celé jméno, je označen pouze jako Z. M. z Prahy 9. Občané a celá naše společnost to odsuzuje a chtějí znát celé jméno tohoto vraha. Co vás vede k tomu, že ještě chráníte “vraha”, který je odsouzen k nejvyššímu trestu. Jen tak pro porovnání. V Rudém právu byl několikráte zveřejněn celý životopis Václava Havla, byl rozebírán až po několik pokolení nazpět až po jeho dědečka Ing. Vavrečku atd. Nikdo se Havla nechce zastávat, ale vrahem ještě nebyl, takže o jaké demokracii a spravedlnosti se zde mluví!! dopis z 20. 6. 1989, který jeden ze čtenářů adresoval městskému prokurátorovi zdroj: vyšetřovací spis, Archiv bezpečnostních složek Pozn. red.: Krátký článek s názvem Vrah dopaden vyšel ve skutečnosti v Rudém právu 15. června 1989. |
O den později před prokurátorem svoje doznání odvolal. Policisté ho odvezli k Rokytce, kde podle jeho včerejšího nákresu hledali vražednou zbraň. Moré opět změnil postoj a místo, kam ji odhodil, pátračům ukázal. Ti nůž skutečně našli.
U dalšího výslechu se k vraždě opět přiznal. Vysvětlil také, proč prokurátorovi tvrdil, že nic nespáchal. Bál se, že bude mít ve věznici kvůli usmrcení dítěte problémy.
Uvedl, že měl už během předchozího výkonu v letech 1987 až 1988 různé sexuální představy o pohlavním zneužívání dětí. A opět pozměnil výpověď – Hanku prý usmrtil, protože ho znala. Chtěl mít jistotu, že nikomu nic neřekne.
Při policejní rekonstrukci 23. června na figuríně ukázal a popsal, co všechno dívce udělal. Odpovídalo to faktům, která zjistil soudní lékař. Všechny tyhle detaily mohl znát jen pachatel.
Znalci uvedli, že Moré je obecně agresivní osobou, má pedofilní orientaci s bisexuálním zaměřením. Nezjistili však vyhraněně sadistickou preferenci.
„Za předpokladu chirurgické desexualizace (kastrace) by jeho specifická společenská nebezpečnost byla poněkud nižší. Jeho psychopatické povahové rysy však tento chirurgický zákrok neovlivní. Nezmění je ani výkon trestu,“ uvádí posudek z července 1989, pod nímž jsou podepsáni čtyři odborníci z psychiatrie, sexuologie či psychologie.
Prokurátor Petr Šnajdr podal obžalobu 9. srpna 1989. O měsíc později začalo u Městského soudu v Praze hlavní líčení. A Moré opět otočil. Označil se za homosexuála, který se ženou nikdy nic neměl. Padala z něj jedna lež za druhou. Důkazy však byly jednoznačné. 18. října si obžalovaný vyslechl verdikt – trest smrti. To se mu nelíbilo. Podal odvolání.
Po stopách vrahůTřicet výjimečných případů naší kriminalistiky |
Na začátku roku 1990 svitla Morému naděje, že oprátce unikne. Nejvyšší soud ČSR vrátil případ nižší instanci a nařídil doplnit dokazování. Moré začal psát na všechny strany – jsem nevinný!
V květnu 1990 zrušilo Federální shromáždění trest smrti. 16. října 1990 byl pedofil odsouzen podruhé. Dostal doživotí. V únoru 1991 mu Nejvyšší soud ČSR, konkrétně senát Františka Boumy, trest zmírnil na 25 let ve III. nápravně výchovné skupině. Uložil mu také sexuologickou ústavní léčbu.
PoděkováníAutor děkuje za pomoc při přípravě tohoto dílu pracovníkům Archivu bezpečnostních složek, náměstkyni Krajského ředitelství PČR Praha Radce Drexlerové, Petře Srnkové a Josefu Chaloupkovi z Kriminalistického ústavu Praha a také spisovateli Viktorínu Šulcovi a badateli Robinu Nožinovi, kteří se se štábem iDNES.tv vydali na místo činu. Poděkování patří i mamince Hanky za svolení zveřejnit jméno, příjmení a fotografii dcery. |
Po letech věznění se chtěl Moré vrátit na svobodu. V roce 2011 tvrdil, že má částečně ochrnutou ruku, chodí o berlích a že už není nebezpečný. Nechtěl, aby ho po odpykání trestu zavřeli do ústavu. Žádal o propuštění do ambulantní léčby.
Odborníky nepřesvědčil. Podle nich nebylo možné jednoznačně konstatovat, že u něj došlo k vyhasnutí sexuálního pudu.
V červnu 2013 zamířil Moré do uzavřeného pavilonu bohnické léčebny. Od té doby má soud podle zákona každé dva roky přezkoumat, zda muže ve zdravotnickém zařízení ponechá. Po středečním rozhodnutí soudu by tam měl Moré zůstat nejméně do roku 2021. To mu bude 72 let.
Zdeněk Moré strávil podle spisu od začátku roku 1965, kdy mu bylo šestnáct, ve vězení výkonem různých trestů přes 43 let. Pokud připočteme i posledních šest roků, kdy je hospitalizován v bohnické nemocnici, přišel do současnosti dohromady o 49 let osobní svobody.
