Tragický příběh bude povědomý televizním divákům. Začátkem osmdesátých let inspiroval scénáristu Jaroslava Dietla, který mu věnoval jeden z dílů kriminálního seriálu Malý pitaval z velkého města. V epizodě s názvem Kuchařinka hrála zavražděnou seniorku Jiřina Štěpničková.
Zajímavost ze spisu – nápojový lístek z Lucerny z listopadu 1978
Marie Jandová, skutečná oběť, pracovala jako salátářka. Přes léto na Barrandově, přes zimu ve Velkém sálu Lucerny ve Štěpánské ulici u Václavského náměstí. Řadu let žila s manželem Josefem v domě na Smetanově nábřeží vedle kavárny Slavia.
Byt však potřebovalo vedení Akademie múzických umění, Jandovi ho proto museli opustit. Na podzim 1978 se přestěhovali na Jižní město, kde rostlo největší sídliště v zemi.
Změna adresy představovala pro paní Jandovou velký problém. 21. listopadu kolegyním v práci popisovala, jak cestou do nového bytu zabloudila tak „dokonale“, že se domů dostala až v šest hodin ráno.
„Říkala, že sídliště ještě nezná a potmě to tam nemohla poznat,“ cituje policejní protokol Boženu Káchovou, která s Jandovou v kuchyni připravovala saláty.
O dva dny později se seniorka na stejné trase ztratila znovu. Tentokrát to vzdala a vrátila se raději do starého bytu na nábřeží, kde přespala. Manželé ho měli vyklidit do konce měsíce. „Stěžovala si, že v tom novém bydlet nebude, protože pořád bloudí,“ vypověděl její muž.
V osudný pátek 24. listopadu 1978 měla Marie Jandová odpolední směnu. Díky ochotným kolegům mohla z Lucerny odejít půl hodiny před půlnocí. Spěchala, chtěla stihnout metro.
Antonín Vorelnarozený 2. 8. 1954 v Lomnici, okr. Blansko
|
Jenže znovu zabloudila. Dozorčí ve stanici metra Kačerov Jana Vacková si starou paní zapamatovala. Nejspíš proto, že jí připomínala pratetu. Deset minut před půlnocí seniorce vysvětlovala, jak se dostane na Jižní Město.
„Řekla jsem jí, že by bylo nejlepší, aby sedla na metro a vrátila se na stanici Budějovická, odkud jede autobus. Ona však namítala, že do Opatova (na Jižní Město) jezdí autobus číslo 203 z Kačerova a že pojede tímto spojem. Upozornila jsem ji, že musí jít na zastávku podchodem, jinak by jela opačným směrem,“ vypověděla Vacková.
Dezorientovaná důchodkyně to stejně popletla. Nastoupila do autobusu na lince 504 a řidič ji vezl jinam, než potřebovala – na konečnou stanici v pražských Hodkovičkách, kde nikdy předtím nebyla. Když z autobusu vystupovala, bylo už po půlnoci.
Seniorka s taškami prošla nejistým krokem kolem dvou mužů, kteří stáli na refýži. Jedním z nich byl sedmadvacetiletý recidivista Václav Petráň, druhým o tři roky mladší Antonín Vorel.
Druhý jmenovaný byl opakovaně trestán za sexuální útoky na ženy (podrobněji v boxu). V prosinci 1972, krátce poté, co dosáhl plnoletosti, ho lékaři vykastrovali.
Vorel tehdy po domluvě s rodiči se zákrokem souhlasil. Kdyby nekývl, nebylo by možné kastraci provést. „Nechtěl jsem se dát operovat. Matka mi ale poradila, abych to podepsal. Abych nebyl v léčebně dlouho,“ upřesnil.
Vorel později prohlásil, že byl kvůli zákroku naštvaný, neboť si uvědomil, že se nebude moct oženit. Na druhou stranu přiznal, že nemá žádné zkušenosti se seznamováním. Nikdy žádnou dívku nepolíbil, nikdy se žádné ženě nedvořil, ani s ní nebyl na rande.
VIDEO: Problematice kastrací u sexuálních deviantů se věnuje tato reportáž:
Útok na hrázi rybníka
Vorel se znal s Petráněm od vidění z nedaleké ubytovny. Při čekání na zastávce se dali do řeči. Na konečnou pak přijel autobus a jak lidé vystupovali, Petráň šťouchl loktem do Vorla. Ukázal na Marii Jandovou a navrhl, že ji přepadnou a oloupí. Vorel tvrdil, že chtěl jet nejbližším autobusem na hlavní nádraží, ale Petráň ho prý přesvědčil, aby změnil plán.
Fotografie z policejní rekonstrukce
„Šli jsme za tou paní. Mezi námi byl odstup asi 40 až 50 metrů. Nevím, jak dlouho jsme ji sledovali. Všimla si nás až u takové betonové hráze, když se otočila,“ popsal později u výslechu Vorel. Muži jí nedali šanci uniknout. Petráň držel v ruce klacek a seniorku praštil do hlavy. Další scéna už byla v režii Vorla.
„Nevím, co to do mě vjelo. Když jsem viděl, jak klesla na zem, tak jsem ji začal škrtit (Vorel nejprve ženu rdousil rukama, pak ji škrtil tak, že vzal Petráňův kabát, rukávy ženě omotal kolem krku a silně je utáhl – pozn. red.). Petráň říkal, že se jde vychcat kousek dál. Paní se už nehýbala. Z kapsy jsem vyndal nůž a začal jí řezat šaty. Chtěl jsem s ní mít pohlavní styk, ten se mi ale nepodařilo uskutečnit... Zjistil jsem, že nedýchá, vzal jsem nůž a začal do ní bodat,“ přiznal sexuální delikvent.
Jízdenky zajištěné u Vorla
Při útoku na bezvládné tělo měl znovu erekci, jenže styk se mu ani na druhý pokus nezdařil. Pak se prý Petráň vrátil a řekl, že by měli jít pryč. Mrtvé ženě vzali obě nákupní tašky (každý z pachatelů si nechal jednu) a ukradli jí z peněženky 850 korun. Z Prahy jeli stejným vlakem. Vorel cestoval až do Brna, Petráň podle spisu vystoupil zřejmě v Kolíně.
Ještě před tím Vorlovi pohrozil, že ho zabije, pokud někomu řekne, co provedli. Z odcizených peněz mu dal dvě stovky. Vorel přijel do Brna časně ráno a šel do práce. Po směně si na ubytovně prohlédl obsah uloupené tašky. Našel v ní různé potraviny, například chléb nebo salám. Všechno snědl.
Zátišský rybník v pražských Hodkovičkách
Zavražděnou ženu objevil o půl osmé ráno u Zátišského rybníka Otto Hauk, který venčil psa. „Za kmenem stromu jsem zahlédl zdvižená nahá kolena. Zpočátku jsem myslel, že se jedná o vyhozenou výkladní pannu, a když jsem přišel blíž, asi tak na pět kroků, rozpoznal jsem, že jde o ležící ženu. Nejevila známky života, do pasu byla vysvlečená, nohy měla roztažené. Na břichu jsem zahlédl známky zranění a mezi nohama na zemi bylo tratoliště krve,“ popsal svědek.
VIDEO: V televizní epizodě inspirované případem vraha Vorla byla také svědkyně s vynikající pamětí. Co o ní říká vyšetřovatel případu:
Vztek na ženské
Policie následně vytipovala na 400 lidí, mezi kterými hledala pachatele. Podle vyšetřovací verze, kterou kriminalisté uváděli na prvním místě, byl tím nejpravděpodobnějším sadista se sexuální deviací.
„Z dosavadních tipů, které jsou v aktivním rozpracování, je nejzávažnější Vorel Antonín, narozený 2. 8. 1954. Bylo zjištěno, že na kritickou dobu nemá alibi a svoji výpověď neustále mění,“ napsali kriminalisté do spisu na počátku roku 1979.
Antonín Vorel
Stavebního dělníka, který v té době pracoval v podniku Ingstav Brno, vezli 19. února do Prahy už v želízkách. U výslechu se Vorel přiznal. Do hlavního města se tehdy vydal prý proto, že slyšel, že má na své dřívější ubytovně v Novodvorské ulici v Praze 4 dopis od bratra. Tam však o dopisu nikdo nevěděl.
Vorel zpočátku tvrdil, že Jandovou zavraždil sám. „Zezadu jsem myslel, že jí je tak čtyřicet. Šla kolem hřiště k lesíku a já za ní. Ohlídla se, viděla mě a začala utíkat. Já taky. Chytal jsem ji za ramena... Křičela, tak jsem jí ucpal hubu.“
Část Vorlovy výpovědi:vyšetřovatel: Říkal jste, že jste na tu paní dostal vztek. Proč? Vorel: Že mě jako vyoperovali. vyšetřovatel: Kvůli ní to snad ale nebylo? Vorel: Ale kvůli ženským, dostal jsem vztek na všechny. vyšetřovatel: Že za to mohou? Vorel: No, že mě kvůli nim vyoperovali. zdroj: Archiv bezpečnostních složek |
S nevinností primitiva (podle posudků měl IQ 76 nebo 78) pak popsal vraždu i to, jak mu udělalo dobře, když uviděl krev. Byl rozrušený a bodáním do ženy se mu ulevilo. „Měl jsem vztek na ženské, na všechny ženské, že mě kvůli nim vyoperovali,“ vysvětlil.
U dalšího výslechu v květnu 1979 přiznal, že měl komplice. Útoku na seniorku se podle něj účastnil i „Vašek“. Policisté zjistili, že se mělo jednat o Václava Petráně.
V křoví, asi dvacet metrů od místa činu, byl nalezen zakrvácený kabát, jehož rukávy použil sadista při škrcení oběti. Podle Vorla patřil svrchník Vaškovi. Po Petráňovi bylo vyhlášeno celostátní pátrání, policisté ho ovšem nikdy nedopadli.
Vorel svou výpověď ještě měnil. Začal tvrdit, že mu dal Petráň nůž pod krk a donutil ho k tomu, aby seniorce ublížil. „Chtěl, abych na ní rozřezal ty hadry a abych do ní jednou bodl.“ Pak si Vorel vzpomněl, že jí dal nožem dvě rány. Připustil, že vyzkoušel i soulož. Nic víc prý ne. „Vašek řekl, abych vzal tašky a šel napřed. On tam zůstal. Co dělal, nevím,“ tvrdil Vorel.
VIDEO: Devianta Antonína Vorla vyšetřoval sexuolog Jaroslav Zvěřina:
Napřed šibenice, potom prostěradlo
Hlavní líčení s Antonínem Vorlem začalo u Městského soudu v Praze 15. února 1980. Hned první den zazněl i rozsudek, a to ten nejtvrdší, trest smrti. V tu chvíli museli esenbáci Vorla držet vší silou, aby předsedovi senátu něco neudělal. „Soudce měl štěstí, že mě fízlové přeprali. Mohl být další mrtvý,“ tvrdil odsouzenec.
Po stopách vrahůPřipomeňte si některé z předchozích dílů:
|
„Poprava? U člověka jako byl Vorel, bych to nazval spíš porážkou zvířete. Vždyť Vorel jednal zcela pudově, nepřemýšlel v přítomném ani v budoucím čase,“ komentoval vynesený trest smrti vyšetřovatel případu Jiří Markovič.
Nejvyšší soud ČSR v srpnu 1980 odvolání Vorla zamítl. Jenže nadřízená instance, Nejvyšší soud ČSSR, rozsudek v lednu 1981 zrušil. Prokurátor musel poté zadat sexuologickému ústavu vypracování nového posudku.
Znalci v něm konstatovali, že Vorel trpí sadismem a vrozená deviace během vražedného útoku na Marii Jandovou „podstatně snížila jeho schopnost se ovládat“.
„Vyšetřovaný je trvale společnosti nebezpečný. Nelze předpokládat změnu jeho osobnosti převýchovou. Pokud nebude potrestán nejvyšším trestem, je nutná jeho trvalá izolace od společnosti. Léčení nepřichází v úvahu,“ uvádí závěr posudku z dubna 1981, pod kterým jsou podepsáni psychiatři a sexuologové Jaroslava Pondělíčková a Jaroslav Zvěřina.
V listopadu téhož roku si obžalovaný vyslechl v jednací síni nový verdikt – 25 let vězení v třetí (tedy nejpřísnější) nápravně výchovné skupině a poté ústavní ochranná psychiatrická léčba. Vorel se znovu odvolal, ale dalšího zmírnění trestu už nedosáhl.
V roce 1982 se v cele valdické věznice pokusil o sebevraždu. Oběsil se na prostěradle, dozorce ho však včas odřízl. Koncem devadesátých let se stal „služebně“ nejstarším vězněm v České republice. Vedle Valdic prošel i Mírovem a Rýnovicemi.
PoděkováníAutor článku děkuje za pomoc při přípravě tohoto dílu vyšetřovateli případu – plukovníku Jiřímu Markovičovi, docentu Jaroslavu Zvěřinovi, primáři Liboru Zámečníkovi a také pracovníkům Archivu bezpečnostních složek. |
„Ze smrti už nemám strach. Dvakrát jsem přežil tu svou,“ řekl na jaře roku 2000 v jednom rozhovoru. „Prvních deset let v kriminálu bylo drsných. Od devadesátého se to už začalo trochu zlepšovat. Lepší jídlo, slušnější dozorci, teď si nemůžu na nic stěžovat,“ prohlašoval tehdy ‚světácky‘. Na svobodu se už nevrátil. Po propuštění z výkonu trestu zamířil do psychiatrické nemocnice. Na stejné místo, kde ho kdysi vykastrovali – do Horních Beřkovic.
Podle některých médií před léty v léčebně zemřel. Ředitel ústavu však tento týden iDNES.cz sdělil, že Vorel stále žije a zůstává jako pacient hospitalizován.
