Na veřejnou popravu kráčel toho dne Jenda Jirka, jak se legendárnímu loupežníkovi také říkalo, se vztyčenou hlavou. Současně s ním měl být ve Vídni v prostoru kasáren u náměstí Schlickplatz vykonán rozsudek smrti i nad jeho druhy – vojenskými dezertéry Jakubem Fähdingem a Ignácem Stangelem, zvaným Krásný Nácek.
Dobový tisk tehdy trojitou popravu líčil takto: „Půl Vídně se seběhlo do kasáren Rossauer Kasarne, aby bylo svědky vzácné podívané. Už zdáli bylo vidět tři šibenice a před nimi, uprostřed kordonu vojáků, stáli odsouzenci. Jen minuty oddělovaly mladé životy od smrti. Osm úderů hodin rozezvučelo bubny. Kat svléká kabát prvnímu odsouzenci – Ignáci Stangelovi, kterého strach zbavil vědomí dříve, než se provaz dotkl jeho hrdla. Druhý Jakub Fähding je pověšen téměř v mdlobách. Třetí – Jan Jiří Grasel přihlíží s oprátkou na krku bez pohnutí a strachu.“
Podívat se přišlo na šedesát tisíc zvědavců. Grasel si s tím, jak vzletná mají být jeho poslední slova před smrtí, příliš hlavu nelámal. „V jednom zápisu je uvedeno, že mu dali oprátku na krk a on ještě požádal o chvíli strpení. Všichni čekali, že pronese něco důležitého. Z dřívějších poprav zbojníků se vědělo, že ti v tomto okamžiku řekli: tam a tam na tom určitém místě je zakopaný poklad. Kdo to uslyší, tak ať tam jde a najde ho,“ popsala iDNES.cz brněnská folkloristka Marta Šrámková z Etnologického ústavu Akademie věd.
Přihlížející dav předpokládal, že Grasel řekne právě něco takového. Ten však s údivem pronesl jen tři slova: „Ježiš, tolik lidí!“
Pak se dal kat do práce. Grasel ztratil pevnou zem pod nohama, provaz se mu zařízl do krku a definitivní trest byl vykonán. Jeden z nejobávanějších zločinců v historii rakouského mocnářství zemřel ve věku 27 let.
Rodina, které se lidé štítili
Jan Jiří (Johann Georg) Grasel se narodil 4. dubna 1790 v Nových Syrovicích, které se nacházejí asi třicet kilometrů od Třebíče. Jeho matka Regina, rozená Fleischmannová, byla dcerou pohodného, otec Tomáš Grasel tchánovi s živností pomáhal. Pohodný, jinak také antoušek či ras, měl na práci likvidaci mršin a zdechlin, odchyt toulavých zvířat, zejména koček či psů, a jejich případné zabíjení. „Pohodní dělali pro obec velmi záslužnou práci, ale byla to ta nejnižší kasta. Byli na úrovni posledního žebráka a lidé se jich stranili,“ připomíná Josef Procházka, kronikář z Nových Syrovic.
Graselovi rodiče si k rasovině přilepšovali krádežemi (otec i loupežemi) a byli kvůli tomu opakovaně ve vězení. Syn Jan Jiří a mladší dcera Anna Marie se proto museli často starat sami o sebe. Chodili žebrat a po vzoru rodičů také kradli. Grasel už jako devítiletý strávil několik dní v šatlavě a vysloužil si i nejeden fyzický trest – třeba výprask metlou za krádež mouky.
„Ačkoliv jsem tehdy byl bez oblečení a nohy mi omrzaly, nedostalo se mi odnikud pomoci. Kdyby mne byli dali na výchovu k počestným lidem, kteří by mi byli umožnili se něčemu vyučit, nebyl bych se dostal do tohoto neštěstí, neboť bych neměl před očima špatný příklad svého otce, mých příbuzných a kamarádů. Takto však byla moje výchova zcela zanedbána, neboť můj strýc v Syrovicích nebyl schopen poskytnout mi vyučování v náboženství, psaní, čtení a podobně. Musel jsem s ním a svou tetou chodit po žebrotě, stejně jako jsem chodíval s matkou,“ stěžoval si Grasel o několik let později, když byl po dopadení vyslýchán.
Z pomocníka náčelníkem
V patnácti letech se Jenda Jirka zúčastnil první loupežné výpravy. Během vloupání do statku v Raabsu sice jenom hlídal a kořist nebyla velká (jedna cícha a dvě prostěradla), v jeho očích to však byla skutečně velká akce. Další rok už měl na kontě šest podobných zločinů. Později dal dohromady vlastní bandu raubířů a stal se „profesionálním loupežníkem“. Zní to romanticky, ve skutečnosti však šlo o každodenní nebezpečnou lopotu. „Bral všem. A chudým nedával,“ podotýká kronikář Procházka s tím, že Grasel nebyl žádným dobrosrdečným lidovým hrdinou.
Zločiny prokázané Graselovi |
Rychle si budoval pozici loupežnického velitele. Přidávala se k němu nejrůznější chátra – dezertéři z armády, vandrovníci, žebráci, rasové. Banda, která obvykle čítala kolem dvou desítek členů, měla svůj rajón na obou stranách moravsko-rakouské hranice. Doba jí přála, vrchnost totiž měla jiné, vážnější starosti: napoleonské války, řádící epidemii nebo hladovějící poddané.
Modus operandi (typický postup) bandy popsal profesor historie Dušan Uhlíř v knize Brněnský pitaval. „Spolupracovníci a náhodní informátoři vytipovali dům, který stálo za to vykrást. Šlo většinou o stavení stojící trochu stranou ostatních nebo obývané osamělou osobou. K takovému domu se banda připlížila v noci s obličeji pomazanými sazemi a vnikla dovnitř střechou nebo okny. Pokud v domě někoho zastihli, svázali ho, surově ztloukli a vynutili si na něm prozrazení úkrytů s cennějšími věcmi. Bralo se všechno, co se dalo odnést – peníze, prádlo, šatstvo, nádobí i domácí nářadí. Věci pak lupiči přenechávali za velmi nízké ceny překupníkům, kterých bylo mezi hospodskými, vesnickými obchodníky a trhovci dost. Peníze na hotovosti od nich loupežníci inkasovali jen zřídka. Většina kradeného zboží posloužila na vyrovnání útraty za stravu a poskytnutý útulek, zbytek se proměnil ve víno a kořalku. Hlavní profit z loupežnických výprav si tak odnášeli mazaní překupníci,“ vysvětlil historik.
Vrah a dezertér
Po stopách vrahůPřečtěte si příběhy největších novodobých zločinů |
Graselova skupina se neštítila ani vražd. Loupežníci v roce 1811 přepadli dům, v němž žila šedesátiletá švadlena. Očekávané bohatství nenašli, majitelku proto do krve zbili. Kvůli těžkému zranění žena za několik dní zemřela. O rok později se dopustili podobné vraždy, obětí byla tentokrát pětašedesátiletá vdova. Při jiném vloupání v roce 1812 vyrušil Grasela s jeho otcem a pomocníkem nečekaně majitel stavení. Jan Jiří ho praštil do hlavy a ubodal nožem. Další vražda se odehrála u obce Vitis poblíž Waidhofenu. Opilý Grasel šel v noci z hospody a hlučně vyzpěvoval. Cestou míjel dva kolemjdoucí, kteří ho napomenuli. Mladý raubíř na ně vytáhl nůž, jednoho z mužů ubodal a pak ho okradl.
ZatykačPodle paměti 2. pluku polního dělostřelectva utekl dne 6. července za pomoci násilí níže popsaný vojín pěšáckého pluku Koburg, Franz Schönauer, skutečným jménem Johann Georg Grasel z kasáren dělostřelectva. Vrchní panský úředník má tedy zaměřit obzvláštní pozornost na tohoto nanejvýš nebezpečného zločince, a pokud se s ním setká, tohoto zatknout a bezpečně hlídaného dopravit na nejbližší vojenské komando. Krajský úřad Krems 14. července 1813 (níže popis osoby) Zdroj: Josef Procházka, kronikář obce Nové Syrovice |
V roce 1813 se nechal Grasel naverbovat do armády. Po několika týdnech však skončil ve vězení kvůli podezření, že okrádá ostatní vojáky. Začátkem července se mu podařilo uprchnout, skrýval se v lesích. Po zběhovi bylo vyhlášeno pátrání. Fotografie tehdy ještě neexistovaly, policie proto musela podrobně popsat, jak hledaný zločinec vypadá.
„Popis osoby, která skrz vylomené mříže unikla dnes v noci mezi 2. a 3. hodinou z kasáren dělostřelectva na Rewengu... Tento se jmenuje Jan Jiří Grasel, narozen v Syrovicích na Moravě, znojemský okres. Je mu 21 let (ve skutečnosti mu bylo již 23 roků – pozn. redakce), katolického vyznání, svobodný, profesí cihlář, údajně také obchodník s obrazy. Je štíhlý, má drobný, trochu pihovatý obličej, hnědé vlasy, šedé oči, měří pět stop a šest palců,“ uváděl zatykač vydaný v červenci 1813.
Tvrzení o tom, jak Grasel vypadá, se však různila. Podle některých svědků měl mít hladkou tvář, podle jiných byl jeho obličej zjizvený od neštovic. Mělo (i nemělo) mu chybět kus ucha, malíček na pravé ruce měl prý zkřivený směrem dovnitř.
„Mluví rychle, a to německy a česky, je velmi odvážný, podnikavý, silný a obratný, mezi cizími lidmi se chová nenuceně a vesele, má rád ženy a tanec, ke svým loupežnickým druhům je neobyčejně přísný, je šikovný při vylamování zdí, dveří a zámků všeho druhu, má hodně odvahy, a přestože neumí ani číst, ani psát, má dobrou hlavu a nic jen tak snadno nezapomene. Obvykle se vydává za koňského handlíře, za obchodníka s dobytkem a prasaty a chodí také po způsobu těchto lidí oblečen. Používá různých jmen,“ stálo v policejní vyhlášce zveřejněné ve vídeňských novinách na podzim 1815.
Grasel používal různé převleky, vydával se i za soukeníka Kohla z Jihlavy:
Nastražená past
Královský dvorní rada a hlavní policejní ředitel Franz Edlen von Sieber v té době nabídl odměnu čtyři tisíce zlatých tomu, kdo „odevzdá Grasela živého“ některému z kriminálních soudů v zemi.
Zpráva o vysoké odměně zaujala policejního důvěrníka (nebo chcete-li práskače) Davida Mayera z Prostějova. Policii nabídl, že obávaného lotra chytí. Dozvěděl se, že Graselova krásná družka Terezie Hambergerová byla uvězněna za krádeže a podvody, a hodlal toho využít.
Svůj plán vysvětlil v dopisu vídeňskému policejnímu řediteli. „Rychle jsem pochopil, že kdybych se vydával za loupežníka, pravděpodobně bych se nemohl k němu dostat, dokonce ani si získat jeho důvěru. Bylo mi jasné, že jeho sympatie bych si mohl nejlépe získat, kdybych mohl vysvobodit z vězení jeho sestru nebo milenku,“ uvedl v listu Mayer.
4 000 zlatých
Zdroj: finance.idnes.cz, wikipedia.org |
Policejní špičky nápad zaujal. Mayer tak dosáhl toho, aby byla do cely ke Graselově milence Terezii umístěna jeho přítelkyně (také Terezie, ale Penkhardová). Několik večerů pak přicházel pod vězeňské okno a své „volavce“ sliboval, že ji dostane ven. Totéž přislíbil i její spoluvězeňkyni Hambergerové. V noci ze 7. na 8. listopadu 1815 se dobře naplánovaná akce rozběhla. Mayer s vědomím stráží rychle otevřel paklíči zámky a s klidem vedl obě ženy potemnělými chodbami věznice. Ven z budovy, přes dvůr ke zdi, nahoru po žebříku a skok na ulici, kde čekal přistavený fiakr. Jeho šofér, převlečený policista, cestou zabloudil, takže museli přespat v lese. První část plánu Mayerovi vyšla – útěk vypadal jako opravdový.
Díky zachráněné Terezii Hambergerové se Mayerovi otevřela cesta ke Graselovi. Setkali se za několik dnů. Špicl slíbil zločinci, že ho dopraví přes hranice do Pruského Slezska, kde chtěl Jan Jiří začít nový život. Po dvouhodinovém rozhovoru se objali jako dobří přátelé.
Mayer nechal před cestou uvařit Graselovi silnou černou kávu, ve které byla rozpuštěná dávka opia. Drogu získal od brněnského policejního ředitele Jana Nepomuka von Okacze. S ním polapení loupežnického náčelníka od počátku koordinoval.
Když Grasel dopil kávu, nasedl s Mayerem do vozu a vyrazili na cestu. „Měsíček svítil, koně klusali a Mayer čekal na účinky opia. Jenomže Grasel ne a ne usnout. Byl sice trochu malátný, omámený, ale dostal zřejmě nedostatečnou dávku,“ popisuje v knize Muži mimo zákon její autor Ján Martin. Muži dojeli do rakouského Mörtersdorfu. Mayer nechal Grasela v kočáru s tím, že půjde do hostince vyhledat svého přítele a domluvit nocleh.
Tam už měl podle domluvy čekat drozdovický justiční rada Schopf s posilou a Grasela zneškodnit. Jenže v hospodě byla tma. Mayer probudil hostinského, řekl mu, že je od brněnské policie a potřebuje pomoc, protože venku v kočáru čeká postrach monarchie Grasel.
Rychle sehnali skupinu chlapů – údajně dva kanonýry a dvanáct sedláků – a domluvili si následující plán: Mayer přivede Grasela do hospody a zeptá se: „Pane hostinský, neměli byste pro nás volný pokoj?“ Pak všichni vyskočí z úkrytu, loupežníka chytí a svážou.
Hostinec, kde Grasela chytili, už nestojí. Přes cestu postavili nový:
Když po chvíli vstoupil konfident s Graselem do lokálu, vypadalo to, že tam je pouze ospalý hostinský a jeden podnapilý dělostřelec. „Mayer vyřkl dohodnutou otázku, nikdo se však ani nepohnul. Grasel jako by něco tušil, začal se vracet zpátky ke dveřím. V tom na něho Mayer skočil, chytil ho za límec a povalil na zem. Až teď mu přiběhli na pomoc kanonýr s hostinským, i muži z vedlejší místnosti se konečně pohnuli. Grasel se bránil, vyňal dýku, chtěl Mayera bodnout, a když se mu to nepodařilo, chtěl propíchnout sám sebe,“ líčí v knize spisovatel Martin.
Účet za dopadení GraselaOdměny
Výdaje, cestovné
Celkem: 7 975 zlatých Zdroj: Ján Martin: Muži mimo zákon (1970) |
Mayer vyrazil Graselovi dýku z ruky. Hledaného zločince pak společnými silami spoutali a položili na vůz. To už na místo dorazil i justiciár Schopf s četníky. Grasel uvězněný v železech a střežený vojenskou eskortou zamířil obratem do Vídně.
Vypsanou odměnu Mayer skutečně dostal. Pořídil si za ni výčep piva ve Slavonicích. Koncesi získal s pomocí už zmíněného prvního brněnského policejního ředitele Okacze. Příslušné ministerstvo proplatilo také veškeré výdaje spojené s Graselovým dopadením a menšími částkami odměnilo ostatní pomocníky, kteří se na akci podíleli. Celkový účet – přesně 7 975 zlatých.
Na soud čekal Grasel v žaláři přibližně dva roky, než se podařilo zjistit rozsah jeho zločinů. „Při výsleších bylo popsáno velké množství archů papíru, byli pochytáni i jeho kumpáni,“ připomíná syrovický kronikář Josef Procházka. „Trvalo to tak dlouho proto, že mu vyšetřovatelé nebyli schopni dokázat nějaké těžké zločiny,“ doplňuje etnoložka Marta Šrámková z Brna. Rozsudek s trestem smrti byl vynesen 28. ledna 1818, tři dny poté byl Grasel popraven.
PoděkováníZa pomoc při přípravě článku autor děkuje starostovi obce Nové Syrovice Oldřichu Svobodovi, kronikáři Josefu Procházkovi, folkloristce Martě Šrámkové, dále Gabriele Gumpert a Antonii Umlauf z Mörtersdorfu a Národnímu archivu ČR. |
V Nových Syrovicích na rodáka nezapomněli. Na ceduli, která vítá návštěvníky, je u Graselova jména vyobrazena i jeho tvář. Jmenuje se po něm místní hospoda, v regionu je také několik turisticky atraktivních Graselových stezek. „Slovo ‚grázl‘ tady používáme i v současnosti, v každé dorůstající generaci je nějaký,“ pokyvuje hlavou starosta Oldřich Svoboda.
Stejně jako řada místních lidí byl v roce 2008 u toho, když v obci zasadili na památku popraveného Jana Jiřího Grasela strom. Kmen mladého javoru se později pokusil někdo rozetnout a zničit. Stromek „uvězněný“ symbolicky za železnou mříží však útok neznámého grázla přežil.
Podívejte se do vsi, v níž se v roce 1790 narodil loupežnický náčelník Grasel: