Velkou návštěvu sovětského lídra a tvůrce „přestavby“ Michaila Gorbačova očekávala Praha na začátku dubna 1987. Odpovídala tomu i zvýšená aktivita policistů, tehdy SNB.
„Měli jsme zostřenou pohotovost, sloužili jsme prakticky čtyřiadvacet hodin v kuse,“ vzpomínal na přípravy návštěvy bývalý příslušník pražské Pohotovostní motorizované jednotky (PMJ).
Mimořádnou pozornost měli policisté věnovat i bezprizorným zavazadlům či balíkům, které by našli na chodníku. Panovaly totiž obavy z atentátu na vzácného hosta. A odložených zavazadel si jedna z hlídek skutečně všimla: na Poděbradské ulici, v devátém obvodě. Zdeňkovi Vocáskovi se stala osudnými.
Mladíka, motajícího se u dvou tmavých kufříků poblíž lampy veřejného osvětlení, se příslušníci jedné z patrol rozhodli zkontrolovat. Podezřelý uvedl, že nejsou jeho, jen si z nich prý chtěl vzít a dopít lahev vína.
Pekelný stroj v zavazadlech nebyl, zato v igelitové tašce vedle nich ležel ohnutý, krví potřísněný nůž, hodinky, polobotky a další drobnosti, včetně dokladů na jméno Ferdinand Koudelka.
Čímsi tmavým, co mohla být také krev, měl potřísněné nohavice i zadržený. „Působilo to podezřele,“ napsal do úředního záznamu příslušník PMJ.
Vocáska, strážného-psovoda Dopravních podniků, posadili policisté do služební volhy, pak ho eskortovali na oddělení Veřejné bezpečnosti v Praze 9. Nad ránem 6. dubna kriminalisté vyrazili na Koudelkovu adresu. Šlo o omšelou ubytovnu Orel v tehdy ryze dělnických Vysočanech.
„Vlevo od vstupních dveří ležela na holých parketách mrtvola Ferdinanda Koudelky. Všude jsme registrovali krev, což odpovídalo většímu počtu bodných ran,“ vzpomínal šéf pražské mordparty, plukovník Jiří Markovič. Pitva potvrdila smrt následkem dvanácti bodných a bodnořezných ran.
„Co z toho máš, umíráš“
Vocásek se k vražednému útoku při výslechu v podstatě doznal. S alkoholikem Koudelkou se seznámil v hospodě. Pijatika měla pokračovat na ubytovně, kam prý hostitel pozval i pár povolných žen. Ty však nešly a oba muži se začali hádat. Vocásek tvrdí, že na něj Koudelka vytáhl nůž, který mu pak vyrval a bodl do něj.
„Člověče vidíš, co jsi udělal. Co z toho máš, teď umíráš,“ diktoval do protokolu svá slova Vocásek. Jenže nezůstalo jen u jednoho obvinění. V polovině dubna 1987 došlo na výslech k novoroční vraždě Quida Franka v Belgické ulici na Vinohradech.
Po stopách vrahůPřečtěte si příběhy největších novodobých zločinů. |
Quido byl svéráznou figurkou čtvrti, někdejší vekslák, který začínal se svým výnosným řemeslem již v 60. letech. V homosexuální komunitě byl znám i jako „Žabák“. Jenže vážná oční nemoc a oslepnutí však z kdysi zámožného bonvivána udělaly invalidu.
„Chodíval po hospodách a leckdy se choval dost divně, třeba hrozil lidem, že je nechá postřílet, protože má styky s KGB. Anebo hrozil, že koho slepec prokleje, ten špatně skončí. Dost se říkalo, že ve skutečnosti vidí,“ vzpomínal na něj jeden z vinohradských sousedů.
Začátkem roku 1987 našla Quida Franka v jeho kutlochu v horním patře činžáku opatrovatelka, taktéž svérázná postava tehdejších Vinohrad. Muži vrah rozbil hlavu masivním půllitrem a pobodal ho šroubovákem, bodl ho i do jednoho slepého oka. Technici při ohledání místa činu našli i otisk dlaně. Později se zjistilo, že Vocáskův.
„Dneska tě zabiji!“
Tak jako ve vysočanské kauze i osudný atak na Quida Franka začal hospodským tahem s Vocáskem. Obviněný se v zásadě doznal, z hospody se mu v inkriminovaný den nechtělo jet domů do Malešic, kde bydlel. Tak požádal „Žabáka“ o nocleh pro sebe a Citu, svého psa.
Jenže hostitel se ukázal být údajně hodně nevypočitatelný. „Kdo tě poslal? Já tě dneska zabiju,“ zahrozil prý. Mladší host však úder ustál a zaútočil - nejprve skleněnými půllitry, pak šroubovákem. „Poté ani nekřičel, ani nevydával žádné zvuky,“ uvádí vyšetřovací protokol.
Útočník si pak v kbelíku vypral krví potřísněnou košili, sesbíral střepy, aby si Cita neporanila packy, nafoukl si matraci a v bytě se vyspal. „Zaútočil jsem, protože jsem z něj měl strach. Když říkal, že mne zabije, bál jsem se, že to udělá, když budu spát,“ vypověděl zatčený Vocásek.
Do třetice padlo obvinění i za vražedný útok na Stanislava Hlaváčka v Kateřinské ulici na Novém Městě z 19. dubna 1984. Vocásek muže napadl sérií ran.
„Ťafl jsem ho kladívkem,“ popsal. Těžce zraněný muž tehdy přežil. Vyšetřovatelé původně kauzu uzavřeli jako nehodu. Potlučený Hlaváček se ze zachráněného života dlouho neradoval, v září 1984 zemřel na rakovinu.
„Mám venku čubičku“
Přípravné řízení a natáčení rekonstrukcí z míst činu Vocáska zřejmě zaujalo. „Dvakrát jsme už videovali, ještě budeme videovat jednou. Já tam hraju hlavní roli,“ napsal v jednom dopise. Dozorového prokurátora se také marně snažil pohnout i ke zrušení vazby. „Mám venku čubičku, u cizích lidí pláče,“ psal.
Součástí obsáhlého spisu se stala i expertiza psychologů a psychiatrů. „Obviněný netrpí a v době činu netrpěl duševní chorobou v pravém slova smyslu. Jde u něj o trvalou poruchu, a to polymorfní psychopatií,“ shrnoval posudek.
Vocáskovi šlo o hodně. Hrozil mu absolutní trest a ten skutečně 8. srpna 1988 u Městského soudu v Praze padl. Obhajoba obratem podala odvolání, to Nejvyšší soud ČSSR zamítl 23. srpna 1989. Prezident Gustáv Husák žádost o milost zamítl 6. prosince 1989.
Termín popravy byl stanoven na 27. prosince 1989. Byl však odložen a nový prezident Václav Havel ortel zrušil. V srpnu 1990 Městský soud v Praze potvrdil Vocáskovi doživotní trest.
Nejdéle „sloužící“ český vězeň se od té doby změnil ve věřícího člověka. Jak to umožňuje zákon, požádal i o podmíněné propuštění. Zatím naposledy mu ho Okresní soud v Sokolově zamítl loni.
„Za celý svůj život to z mysli nedostanu. Nedá se to ze mě vyčlenit. Stále mě to pronásleduje,“ litoval opakovaně odsouzený toho, co se stalo (psali jsme zde).
Po třech desítkách let od Vocáskova zatčení se svět radikálně změnil. Je resocializace v takovém případě vůbec reálná?
„Obecně platí, že resocializace závisí zejména na schopnosti adaptace konkrétní osoby na společenskou změnu, na podřizování se novým normám, autoritám a vzorům chování,“ uvedl k tomu psycholog Joža Spurný z policejní akademie ČR.
