RECENZE: Co mi babička vyprávěla o Sudetech a já si k těm vzpomínkám něco přimyslel

Literární díla věnovaná soužití Čechů a Němců v pohraničních oblastech bývají tragická, často skloňující slovo "vysídlení" a soustředěná na krizové okamžiky a vzájemné křivdy krátce před- či poválečného období. Prvotina Dalibora Fundy se odehrává také v tomto čase. Z tematiky, která už dostává příchuť stereotypu, je šťastnou výjimkou.

Debut nazvaný Poslední promítač ze Sudet je knihou, která se - technicky vzato - špatně čte. Ne proto, že je na formát A5 tištěná "naležato". Ani ne proto, že stránky s textem jsou zhusta proloženy ilustracemi Borise Jirků. To vše je přijatelné ozvláštnění, které celek zavádí až kamsi k předsíním komiksu a zároveň z něj činí pro oko přitažlivý artefakt.

Problém tkví v tom, že pokus o vydání opravdu umělecky poutavé a zajímavé knihy převážil nad ohledem k obyčejnému faktu, že kniha je to určená ke čtení, nikoliv k prohlížení. Text je totiž tištěn na lesklém křídovém papíře, přičemž litery jsou drobné a tenké, vlasové. Sice při prozkoumání pod lupou mají černou barvu, avšak při běžném čtení dělají dojem odstínu šedozelené, za denního světla špatně, za umělého osvětlení téměř nečitelné. Byl to snad záměr? Bylo cílem vytvoření díla, v němž výtvarná stránka ještě sice nepopírá literární tvar, ale evidentně se zde více dbalo o vizuální zapůsobení díla?!

Přebal knihy Poslední promítač ze Sudet

O knize

Dalibor Funda
Poslední promítač ze Sudet

Ilustrace Boris Jirků, grafická úprava Bohumír Golda, Prostor, Praha 2010, 144 stran, doporučená cena 280 korun.

A přitom textový obsah nepokulhává, nebylo třeba jej až takhle šperkovat. Soubor deseti povídek, jimiž volně prochází několik hlavních postav, je jakousi koláží vzpomínek, historicky doložitelných okolností i fantazie. Prostředí Sudet je evokováno ze vzpomínek autorovy babičky. K tomu Dalibor Funda (1955) odkazuje hned v Předmluvě: "Po téměř padesáti letech jsem se rozhodl, že zbytky toho, co mi z vyprávění babičky v hlavě uvízlo, napíšu. Tam, kde si nebudu vědět rady, si trochu pomohu. Když to mohl udělat náš český velikán Alois Jirásek, proč bych to nemohl udělat já." Fabulační část, která je tu čestně přiznaná, je pro Fundovo vyprávění zásadní, ale citlivě použitá. Okatě přehnaná je pouze pasáž v povídce Heinrich, v níž německý voják, účastnící se obléhání Stalingradu, telefonuje z polního aparátu domů své matce na civilní linku kamsi k Mostu. Význam podobenství je zřejmý, ovšem líčení způsobu, jímž se Jindra dožaduje spojení, je až nemožně "bondovské".

Titulní strana jedné z povídek v knize Poslední promítač ze Sudet

Osudy svých postav nerozkrývá autor chronologicky. Informace a souvislosti dávkuje nejen "na přeskáčku", ale i z různých časových období. A tak se čtenář ve třetí z povídek (Rin Tin Tin) dozví o přezdívce vypravěčovy maminky, o jejímž původu i stěhovacích peripetiích četl už v první z historek (Bezejmenná). O přízvisku, k němuž přišla díky způsobu seznámení svých rodičů, se zas dočte ve druhé povídce (Rabas). Pak se přenese do dob matčina dětství, potká dva její kamarády, bratrance Ádu a Jindru Šotkovy, kteří figurují, alespoň letmou zmínkou, ve většině vyprávění. Stejně se přelévá a převrací osud psího přítele, německého ovčáka Rina. Význam zde má jeho fotografie s dětmi – Ádou, Jindrou a Hruškou – ale také pobyt u lékaře židovského původu, k němuž se dostal, když oba jeho klučičí kamarádi narukovali do řad wehrmachtu. Že jeho putování dramaticky pokračovalo po lékařově "záhadném" zmizení, je nabíledni...

I když takto ve zkratce naznačený vyprávěcí postup může vypadat  komplikovaně, je třeba ocenit, že Daliboru Fundovi se podařilo zkonstruovat přehledné vyprávění, poutavé právě tím, že vykresluje a zdůrazňuje detaily v různé dynamice. Význam jeho dílčích skládanek do sebe postupně zapadá, stejně jako časové vrstvy a čtenář takto - i skrze občas příliš natažené dialogy a jindy zas překotně plynoucí a napínavé dění - nahlédne kontext a tuto hru může s chutí akceptovat.

Kresba Borise Jirků z předsádky knihy Poslední promítač ze Sudet

A literární talent Dalibora Fundy? Je tu očividný cit pro variabilitu a pro útržkovitost s evidentní osnovou. Dokonce v tom, jak je konkrétní děj přesouvá do různých prostorů a časů, je text vynikající. Má jistou dávku expresivnosti, tu podtrhují ilustrace Borise Jirků, ale nesází na zbytečnou extravaganci. Způsob vyprávění si udržuje onu prověřenou úroveň Poláčkových nebo Douskové dětských hrdinů, vedených od hravosti k vynucené dospělosti.

Dalibor Funda, jak se můžeme dočíst na obálce knihy, se "věnuje rovněž užitému umění a designu". Celkové knižní pojetí autorovy prozaické prvotiny tedy zřejmě bylo zamýšleno i coby "umělecký kus". Nedostatky formy byly naznačeny výše. Přednosti obsahu snad také.

Ilustrace Borise Jirků z knihy Poslední promítač ze Sudet