Postoj většinové české společnosti k husitství dnes velmi výstižně symbolizuje výrok prince Karla Schwarzenberga, který v roce 1889 odmítl plán umístit na budovu Národního muzea bustu mistra Jana Husa s tím, že jeho následovníci byli „bandou lupičů a žhářů“. Dnes s ním překvapivě souhlasí většina Čechů, kterým vztah k jediné opravdu heroické fázi českých dějin zásadně komplikují některé překážky.
Jednak jsou to celá desetiletí komunistické propagandy, která z husitství vytěžila „bojové tradice“, odřízla jej od jeho vlastních duchovních i myšlenkových kořenů, udělala z husitů proletáře usilující o lepší zítřky a tento stav zakonzervovala nešťastnou filmovou trilogií Otakara Vávry. Husité coby předchůdci revolučního hnutí v ní byli prezentováni bezmála jako ateisté, blábolící cosi o „pravdě“ – ostatně režisér Vávra dokázal o necelých třicet let později udělat na objednávku „nevěřícího kněze“ i z Komenského. Navíc filmovými scénami připomínajícími spíše splašený První máj lidem vtloukl do hlav dojem, že husitství bylo záležitostí luzy, nikoli také krále a velké části šlechty.
Knihy doličnéTituly, na základě kterých Rostislav Matulík napsal svůj esej Petr Čornej: 30. 7. 1419 Petr Čornej: Světla a stíny husitství Robert Novotný, Petr Šámal (editoři): Zrození mýtu |
Další, i když subtilnější překážkou, je jistá odtažitost subkultury Církve československé husitské. Tím se samozřejmě nechceme dotknout řady kvalitních až výjimečných osobností této církve – chceme říci pouze to, že černý talár s rudým kalichem dnes oblékají faráři a farářky ve funkcionalistických kostelích, vybavených kolumbárii, rozptylovými loučkami a připomínajících spíše požární zbrojnice nebo zednářské lóže. Celá tato dnes již zestárlá a unavená modernizující tradice naneštěstí také přispívá svým dílkem k nesrozumitelnosti husitství.
Další segment společnosti – řekněme liberálně a levicově smýšlející mládež – má zase problém s tím, že k husitství nalezly svérázně kýčovitou interpretační cestu skinheadské kapely Patria a Orlík, metalový Arakain, „křižák“ Daniel Landa, a další heavymetalové a powertrashmetalové skupiny. Těžko se pak vysvětluje, že se četbou Aloise Jiráska nebo Petra Čorneje člověk nehodlá kvalifikovat mezi „nácky“.
Obal knihy Petra Čorneje 30. 7. 1419 - První pražská defenestrace
A problémem je i s tou četbou. Zatímco špičkových historických knih je u nás dost (stačí připomenout monumentální syntetickou Husitskou revoluci Františka Šmahela z roku 1993), u beletristů je tomu jinak. S výjimkou polského spisovatele fantasy knih Andrzeje Sapkowského (1948) se od časů originálně, byť již zastarale fabulujícího Václava Erbena (1930-2003) nenašel domácí autor, který by se nebál vtáhnout husity do děje a přiblížit je tomu zbytku mladších ročníků, který ještě nezapomněl číst. Potenciál zde přitom je – příběh vojevůdce, který rozhýbal v boji proti přesile „mobilní hrady“, waggenburgy, jak se vozovým hradbám říká v Německu, by mohl mít dokonce fantasy potenciál a zaujmout. Leč nezajímá.
Ach, vy husité 21. století - Obyvatele Trokavce přijeli v jejich boji proti americkému radaru podpořit názoroví přízněnci v husitských krojích (17. března 2007)
A máme-li porozumět důvodům, pro které Češi husitství odmítají, musíme nalézt odpověď ještě na poslední otázku. Jak je možné, že zatímco trauma roků 1938 a 1968 dodnes vzbuzuje nekonečné spory o to, zda jsme se raději neměli bránit přesile, v jediném případě, kdy k tomu opravdu došlo, navíc s šokujícím vítězným výsledkem, se stavíme jednoznačně na stranu bezohledné invazní armády?
