Jan Reich se narodil 21. května 1942 v Praze. Maturoval na jedenáctiletce v roce 1959 a někdy v tu dobu se začal zajímat o fotografii. Do poloviny šedesátých let se živil kupříkladu jako betonář, osvětlovač nebo fotograf ve výrobním družstvu Fotografia. Pak se dostal na studia na FAMU, která absolvoval v roce 1970 – přitom krátce předtím přijel z Paříže, kde na konci šedesátých let získal stipendijní pobyt.
Profesionální fotografickou dráhu Jan Reich tedy začal na samém počátku husákovské normalizace. Z tvůrčích a profesních dilemat, která ta doba před něho postavila - jako ostatně před každého dospělého člověka té doby – vyšel se ctí. Živil se například produkcí pohlednicových záběrů, ale vedle zakázek nikdy nerezignoval na volnou tvorbu. Rozvíjel ji systematicky a absolutního tvůrčího vrcholu dosáhl vlastně až kolem šedesátky.
Míčovna Pražského hradu, 1990. Z cyklu Praha.
To ostatně nepřímo odpovídalo Reichovu tvůrčímu a zřejmě i lidského naturelu – nespěchat, věci si promýšlet, nechat je k sobě přijít. Jeho byt i ateliér na Novém Světě nedaleko Pražského hradu působil snad na každého, kdo tam zašel, jako místo zklidnění, kde předměty mají svou paměť a váhu a jejich majitel se k nim chová s láskou a péčí.
Sudek, Hrabal, Kundera
Poprvé na sebe Jan Reich autorsky výrazně upozornil dokumentárními snímky, které exponoval jako zaměstnanec Cirkusu Evropa (1964) a Cirkusu Kludský (1965) - s neorealistickou syrovostí a věrností zobrazoval cirkusáky v jejich prostředí. V cyklech Slovensko, Znaky kraje či Doubice se počíná objevovat krajinářská linie, v jeho díle později dominantní a rozhodující (a to ať šlo o krajinu městskou či vesnickou nebo zcela otevřenou). Fotografoval pochopitelně i při pobytu v Paříži, což zhodnotila až výstava v pražském Francouzském institutu v devadesátých letech.
Počepice v zimě, 1981. Z cyklu Čechy - krajina.
Je-li normalizace dnes obecně vnímána jako období, které odřízlo paměť a nutilo lidi, aby zapomněli, co bylo ještě před několika málo lety, reagoval Jan Reich na to vědomě a zřejmě i podvědomě tím, že fotografoval scenérie a předměty, které naopak v sobě paměť nesly.
Díky tomu vznikal v průběhu sedmdesátých cyklus Mizející Praha, v němž Reich zvěčňoval místa v takových pražských čtvrtích jako jsou Radlice, Holešovice, Smíchov či Podolí; knižní podobu cyklus získal až roku 2000. Záhy na něj navázal svazek Vltava a Praha, do něhož předmluvu napsal spisovatel Milan Kundera.
Svět Fotografie opustil krajinář reichFotograf podlehl rakovině, bylo mu 67 let. |
Tyhle dvě knihy však nebyly úplně nejčerstvější splátkou autorského dluhu. Jan Reich měl za sebou pozoruhodný umělecký i obchodní úspěch. V roce 1993 vydal nevelkou publikaci jednoduše nazvanou Praha (pro ni mu předmluvu napsal Bohumil Hrabal nazvanou Něžná apokalypsa Reichových obrazů). Kniha s černobílými snímky exponovanými během zhruba deseti let tak, abych se na nich vyskytovalo co nejméně lidí a moderních stop, kráčela klidně a důstojně proti proudu gründerské doby, kdy najednou všechno – včetně knih - chtělo být, vytrženo z pout komunismu, barevné a ukřičené.
Chvála fortelnosti"Já třeba mám barokní skříň, kterou měl i můj otec. Mám ji rád, protože je po otci a zároveň krásná. Lidskost ve starých věcech přetrvává z generace na generaci. I domy, židle, stoly se podobají lidem. Lidi do nich bezděky vnesli svou podobu. Takový barokní stůl na chalupě... V jistých letech se začalo se sbíráním těch věcí do muzeí, ale ony se tam rozpadaly, protože nežily s lidmi. Technika byla dokonalá tak do první světové války, pak se obrátila proti člověku. Předtím sloužila, ještě nepřekážela a byla krásná. Dnes nás zabíjí, převálcovala svět. Dnešní svět není duchovní, technika má větší váhu. Kdo má víru, ví, o co jde."
|
Svazek získal ocenění v soutěži Nejkrásnější kniha roku a dočkal se řady reedic. Reich v této publikaci očividně, avšak neepigonsky navázal na Josefa Sudka, po němž ostatně zdědil velkoformátovou kameru.
"Když jsem ten soubor fotil, představoval jsem si Parléře, Karla IV. a další osoby, které město stavěly. Genius loci je spjat s historií, ne se současností. Proto na fotografiích nejsou lidé, žádné připomínky současnosti. Tímhle pohledem jsem se dostal do hloubky," řekl fotograf v rozhovoru pro týdeník Respekt v roce 1994.
Snídaně v Křemenici, 1987. Z cyklu Rodina.
"Já se v té době trapně živil barevnými fotografiemi pro pohlednice a knížky, protože jsem strašně zchudnul při práci na souboru Mizející Praha. Černobílou Prahu jsem začal fotit, abych si spravil sebevědomí. Hodně mi pomáhalo, že jsem mohl pracovat se Sudkovou kamerou."
Vlastenec
Když vydal Prahu, začal Jan Reich pracovat na novém souboru, který ostatně ohlašoval ve zmíněném interview: "Mám velkolepý plán: fotografovat celé Čechy. Chtěl bych vyfotit místa, která mají nějakou duchovní hodnotu, vztah k dějinám národa. U většiny publikací o Čechách právě tohle postrádám. Při fotografování krajiny se ideálně propojuje cestování, poznávání a práce. Chci zhodnotit své cesty po Čechách - projel jsem je křížem krážem, když jsem byl nucen se živit barevnými fotografiemi a nemohl jsem fotit krajinu podle svého. Budu fotografovat podobně jako černobílou Prahu, na velký formát."
Knihy Jana ReichaChodsko (1982) |
Výsledek se dostavil v roce 2005, v podobě obrazové publikace Bohemia. Jde o reprezentativně vybavený svazek 150 černobílých, černým rámem ohraničených fotografií, představujících českou krajinu znovu bez beze stopy modernosti i bez lidí, v archetypálních tvarech, stavbách a sceneriích.
Dovolte mi teď zacitovat sám sebe, z recenze, kterou jsem v MF DNES publikoval 17. 12. 2005; lépe bych to nyní beztak nenapsal:
"Typickým rysem Reichovy krajinářské tvorby je melancholie; takové je velmi pravděpodobně i jeho osobnostní nastavení. Avšak v Bohemii se autorova nátura a zobrazovací metoda umocňují do úplného koncertu jímavosti. Trávy jsou polehlé, stromy bezlisté, země promrzlá, někdy přikrytá sněhem; slunce nepálí - když se tedy na potemnělé obloze vůbec objeví. Pro Reicha bylo nutností fotografovat od podzimu do jara, neboť tehdy - v čase odumírání či naopak klíčení - se otevřou průhledy alejemi i dalšími porosty; v tom ‚nečase‘ je krajinou lépe vidět na vzdálenější stavení. Ale tato ‚povětrnostní‘ nutnost má pouze dílčí zásluhu na tom, že Reichova Bohemie je jímavý skvost. Kromě profesních zkušeností a řemeslného umu pražský fotograf vložil do díla především cit. Jan Reich s českou krajinou niterně souzní. Bez lásky nebylo by této knihy."
Součástí zasloužené pozornosti, kterou Bohemia získala, byla i hlavní cena v soutěži Magnesia Litera – Kniha roku (2006). Na Bohemii velmi volně předloni navázala kniha Dům v krajině, soubor 107 černobílých fotografií, které Jan Reich nasnímal v letech 1978-1993 na Sedlčansku, kde si s rodinou koupil v roce 1973 chalupu a nalezl k ní velmi silný vztah.
Svatý Jan, 1981. Z cyklu Čechy - krajina
Sluší se a patří dodat, že mimořádným partnerem fotografovi Janu Reichovi byla jeho žena Jana. To ona na sebe vzala produkční námahu a náklady a riskla vydání Bohemie a pak našla i vůli k vydání Domu v krajině.
Jan Reich byl otcem tří dcer: Johany, Terezy a Kateřiny. Poslední rozloučení s fotografem se uskuteční v pátek 20. listopadu 2009 v 10 hodin ve velké obřadní síni krematoria v Praze – Strašnicích.
Základní údaje o autorovi a ukázky z jeho prací:
http://www.galerienovysvet.cz/janrei_cz.htm
