Daňový poplatník, který v posledních měsících sleduje zápas o Akademii věd ČR, musí být z onoho podivného souboje pravd, polopravd a lží nutně zmaten. Fakt, že instituce, která má během pár let přijít o polovinu státní finanční podpory, je z úřední vůle odsouzena k likvidaci, chápe patrně každý. Je tím však ohroženo jedno z klíčových vědeckých pracovišť, jak tvrdí jedni, nebo bude naopak konečně odstraněna ošklivá a nefunkční anomálie, jak argumentují druzí? A je plánovaná redukce, případně úplná anulace AV ČR vraždou české vědy, nebo naopak nezbytným a nutným krokem, který napomůže k dalším rozvoji výzkumu a vývoje?
Na první pohled se může zdát, že tento souboj je střetnutím čísel – stačí, když si člověk z numer, která před ním v médiích defilují, vybere ta pravdivá a může se věcně rozhodnout a přiklonit na správnou stranu. Nic proti tomu, čísla jsou vždy důležitá, zvláště pokud se pojí se zkratkou Kč. Nicméně osobně bych byl k nim spíše nedůvěřivý, neboť jsou jen vnějším vyjádřením skrytých motivací. Skutečná podstata a podoby daného sporu by se daly spíše vyjádřit v následujících čtrnácti bodech:
1. Jde o puč, který nesouvisí s přítomnou krizí.
Současný svár o Akademii věd nese všechny rysy administrativního puče. Jeho hybnou silou jsou ti, kteří chtějí skokem dosáhnout převratné změny, jejich oponenty jsou pak ti, kteří věří, že stávající stav lze vylepšovat poklidnou evolucí. Zbraní a argumentem pučistů jsou sice peníze (kterých ve srovnání s jinými položkami státního rozpočtu není tolik), ale ve skutečnosti tento pokus o převrat vůbec nesouvisí s aktuální hospodářskou situací. Důkazem je, že byl připravován dlouho dopředu. Já sám jsem první článek proti jeho prvním projevům napsal již před čtyřmi roky (Chceme vědu měřit, či mořit? Lidové noviny 10. března 2005).
2. Účel světí prostředek.
Délka příprav na zvrat byla dána zvolenou strategií. Pučisté soustředění v Radě vlády se totiž rozhodli, že je třeba nejprve vygenerovat důkazy, které přesvědčí veřejnost, že je to právě AV ČR, kterou je třeba pro blaho vědy odříznout od financí. Zkonstruovali proto – nad zákon povýšenou – Metodiku hodnocení výzkumu a vývoje. Jde o naprosto absurdní systém porovnávání produktivity jednotlivých institucí, jehož zjevná pitomost je dána tím, že abstrahuje od různorodostí rozmanitých vědeckých aktivit a současně pracuje s přesnými součty čísel, s jejichž velikostí ovšem hodnotitelé mohou libovolně manipulovat. Útok na Akademii pak začal přesně v okamžiku, kdy díky tomuto "kafemlejnku" měli k dispozici přesně taková čísla o produktivitě jednotlivých vědeckých institucí, jaká potřebovali. Krize pak už posloužila jen jako další z důkazů, vhodně zamlžujících podstatu činů.
3. Každý puč a každá revoluce mají svůj důvod, i tato.
Nejjednodušší je tvrdit, že jde o spolčení krátkozrakých hlupců, kteří pro osobní prospěch, případně pro prospěch svých institucí, zapomněli na slušnost a na zcela evidentní pravdy. Blíže skutečnosti však asi budeme, když si připustíme, že máme co do činění také s vizionáři, jejichž skutky posvěcuje "vyšší pravda". Není tedy proč pochybovat o jejich svatém přesvědčení, že svými přesně zacílenými chirurgickými zákroky zajistí rozkvět české vědy. Přítomný konflikt se tak jeví jako zásadní střed dvou protikladných koncepcí: dvou pohledů na to, co to je věda a jak může společnosti napomáhat k sociální a ekonomické prosperitě. Pak se ovšem musíme začít ptát, jaká je ta víra, pro kterou jsou vyvolení ochotní tolik obětovat.
4. Jádro věci: lapálie se slovem "věda".
Tak jako v jiných obdobných hodnotových konfliktech, i tady obě svářící se strany sice argumentují zdánlivě stejnými slovy, každá však hovoří jiným jazykem, a proto v jednotlivých prohlášeních jednotlivá slova dostávají zcela odlišný význam a rozměr. Chceme-li tedy rozřešit otázku, co je a co není v zájmu české "vědy", je dobré nejprve rozkrýt obvyklé formy užívání slova "věda", neboť řeč – jak je obecně známo – myšlení nejenom předurčuje a limituje, ale také o něm vypovídá.
5. Lingvistický a historický exkurz.
Slovo věda v češtině etymologicky souvisí se slovesy vědět a vidět. Pojmenovává lidské poznávání jako nedokonavý stav: jako schopnost subjektu něco osobně poznávat a také něco mimořádného znát, případně být učený, to znamená navazovat svými znalostmi na znalosti a učenost předků. Dodnes tak v sobě toto slovo nese významy z dávných dob, kdy byla tato schopnost komunitou oceňována a vnímána jako prospěšná, aniž by byl od ní očekáván bezprostřední hmotný zisk. Lidé, ale i vládci, si tehdy většinou vážili těch, kteří věděli více než jiní a poodkrývali záhady naší existence na Zemi a v tomto vesmíru. V tom mělo "řemeslo" vědce blízko k "řemeslu" umělce, neboť oba vytvářeli věci a činy neobvyklé, které se mohly současníkům jevit i jako zcela bláznivé a podivné. A mnohdy také byly – jindy však běžící čas třeba odkryl skutečný přínos tohoto jejich "podivínství", byť to někdy trvalo i několik století. (Důkazem budiž da Vinci, Goethe nebo Purkyně.)
6. Není jen jedna věda.
Je proto také přirozené, že když vznikla pod patronací císaře Františka Josefa instituce sdružující české vědce, získala příznačné jméno Česká akademie věd a umění. Název instituce založené v roce 1888 Josefem Hlávkou nám ovšem připomíná i další důležitý fakt, totiž to, že naši předkové používali slovo věda v množném čísle. Respektovali tím, že neexistuje jedna věda, ale velká škála rozmanitých věd, které se vzájemně velmi liší předmětem, cílem, metodou, ale také formou výstupů. Některé zkoumají skrytá tajemství přírody a vesmíru kolem nás, jiné se naopak zabývají světem člověka, utvářejí paměť lidské společnosti a schopnost její sebereflexe. V každé z těchto věd se vědci zabývají činnostmi, jež se obyčejným lidem jeví jako srozumitelné, praktické a užitečné a které lze víceméně provozovat rutinním způsobem, jenž bez problémů přináší užitečné výsledky. Skutečnou podstatou každé z věd jako tvůrčího poznávání je však schopnost vědce opustit konvenční způsoby uvažování a vstoupit do prostoru nejistoty. Balancovat na samé hranici možného a formulovat otázky, na něž odpovědi nejsou známy předem. Tedy provozovat základní bádání, které může, ale také nemusí přinést okamžitý prospěch.
7. Singularizace slova věda.
Popsaná mnohost a různorodost věd a jejich podob se od Hlávkových dob nezmenšila, naopak mnohonásobně vzrostla. Nicméně slovo "věda" je dnes téměř výhradně používáno v jednotném čísle a navíc způsobem, který obsáhne pouze určitý typ věd s určitou konkrétní funkcí. Ocitujme tuzemskou všeobecnou encyklopedii Diderot, která vědu charakterizuje jako "soustavnou, kritickou a metodickou snahu o pravdivé a obecné poznání v určité vymezené oblasti skutečnosti. V novověku byla založena na představě zákonitého chování skutečnosti, které se odhaluje hypotézou (teorií) a ověřuje opakovatelným experimentem. Výsledky lze měřit a vyjadřovat matematicky tak, aby věda dovolila spolehlivé předvídání výpočtem. Díky tomu se věda spojila s technikou a stala se hlavním činitelem ovládání přírody".
8. Věda užitečná a neužitečná I.
Nic proti tomu. Tato proměna obsahu slova věda je logickým důsledkem nárůstu prestiže právě těch věd, které v průběhu posledního století prokázaly mimořádnou schopnost produkovat prakticky použitelné objevy, metody, technologie a technicky vyspělé výrobky, jakož i užitečné léky a léčebné postupy. Potíž s takto zúženým chápáním "vědy" však nastává v okamžiku, kdy se stane podkladem pro spontánní dělení vědy na vědu pravou a ostatní "také vědy", respektive na vědu užitečnou a obory, kterým se – čert ví, proč – také říká věda, které lze snad i tolerovat, které jsou ale ve své podstatě nevědecké a zbytečné. Není proto divu, že to byli právě zdejší reprezentanti takovýchto "zbytečných" – čti humanitních – oborů, kteří se začali jako první bát nápadu Rady vlády poměřovat vědecké instituce metodikou, která vychází z bludu o jediné vědě.
9. Věda užitečná a neužitečná II.
A ještě horší je, že singularizací slova věda se jazykové rozřazování věd na užitečné a trpěné neskončilo. Povšimněte si, že z řeči dnešních technologů moci již vymizelo i samo slovo věda. Rozhodli se totiž změnit označení činností, které vědci provozují, tak, aby již nadále nemělo nic společného s něčím tak nepraktickým a nepotřebným, jako je "pouhé vědění a poznávání". Vědu proto nahradili výrazy výzkum a vývoj, které již předponou vy- nepřipouštějí "samoúčelnost" kreativního bádání, nýbrž kladou důraz na úspěšnou produkci předem daných výsledků, a to takových, které prakticky poslouží průmyslové výrobě. A aby bylo úplně jasno, co mají "vědci" produkovat, tak se v poslední době k tomuto sousloví jako označení cíle přidává další kouzelné slovo: inovace.
10. Co nevydělává, je nemravné?
Zúžení spektra věd jen na velmi malý výsek bezprostředně technologicky užitečného výzkumu oslovuje zejména hlasatele víry, že právo na život a státní podporu má pouze to, co okamžitě nese peníze. Vše ostatní prý jen zbytečně zatěžuje kasu a daňového poplatníka. Pokud takto uvažuje ideologicky předpojatý jednotlivec, prosím. Je však poněkud zvláštní, když se toto kritérium stane rozhodujícím pro orgán, jenž má vládě této země radit, jak nejlépe řídit vědu. Podivné to ovšem pouze do chvíle, než si uvědomíme, že tento orgán nese ono výmluvné jméno Rada vlády pro vědu, výzkum a (nejnověji i) inovace a byl zkonstruován tak, že v něm sice není mnoho vědců zvučných jmen, zato však hojně zástupců průmyslové lobby. Pak už vůbec nepřekvapí, že se páni radní nezabývali porovnáváním procent, které jsou ve státním rozpočtu určeny na vědu v jiných zemích a u nás a na jejich základě veřejně neapelovali na vládu, aby dodržela své starší sliby a investovala do vědy tolik, abychom v tomto ukazateli již nebyli na chvostu Evropy. Raději ochotně akceptovali tezi, že náš stát na vědu poskytuje víceméně dostatek prostředků, avšak tyto náklady se mu nedostatečně vracejí. Rozhodli se proto identifikovat a finančně zaříznout tu část české vědecké obce, která se místo užitečného výzkumu a vývoje věnuje vědě málo prospěšné či zcela neprospěšné.
11. Instituce užitečné a zbytečné.
A protože do pravomoci Rady vlády spadají především "velcí hráči" na vědeckém poli, musela Rada v této souvislosti formulovat svůj hodnotový postoj ke třem typům institucí. K základní vědě tak, jak se pěstuje v Akademii věd a na vysokých školách, a k aplikovanému výzkumu v gesci ministerstva průmyslu. Vzhledem ke všemu výše řečenému není přitom těžké uhodnout, že její rozhodování probíhalo v kruhu, neboť bylo de facto rozhodnuto předem.
12. Aplikovaný výzkum – náš cíl.
Dokladem toho, komu probíhající puč nejvíce vyhovuje, je podpora, kterou rozhodnutím Rady poskytuje Hospodářská komora. Do jisté míry to je logické, neboť české firmy po roce 1989 tento typ výzkumu snaživě rušily (nebo vůbec neustanovovaly) a potřebné technologie importovaly z technicky vyspělého zahraničí. Ale nyní nastává situace, kdy by naše firmy už neměly být jen montovny, nýbrž by měly vstupovat na trh s vynikajícími novými výrobky. Investice do aplikovaného výzkumu má být tedy formou podpory výrobních podniků. Až sem se tomu dá rozumět. Protiargumentem je, že i vláda této země dobře ví, že takto investované peníze doposud přinesly velmi malý efekt. A proč jsou – jako protekcionářské opatření snižující náklady firem v konkurenčním boji co do efektu srovnatelné se šrotovným – odjímány z kapitoly věda? Proč stát něco nedělá – třeba formou daňových úlev – pro to, aby i u nás fungovala praxe obvyklá ve vyspělých zemích, totiž to, že aplikovaný výzkum financují samy firmy, které vědí, že to je významná podmínka jejich výrobního programu? (A případně něco přihodí i na výzkum základní.)
13. Vysoké školy jako kladný hrdina.
Nejistota, zda financování firem skrze aplikovaný výzkum získá přízeň u veřejnosti, která by se mohla domnívat, že jde o další nekontrolovatelný tunel, jímž přetékají státní peníze do soukromých rukou, vedla pučisty k tomu, že se pokusili přesunout pozornost na vysoké školy. Tedy na instituce, na kterých sice také probíhá "zbytečný" základní výzkum, jejichž existence je však v očích triviálních ekonomistů ospravedlněna tím, že naplňují jinou užitečnou státní zakázku, totiž produkují maximum vysokoškoláků. (Neboť pragmatickým ideálem současného školství také není učenec, jenž předává své znalosti schopným žákům a tím je zasvěcuje do tajemství vědění, nýbrž učitel, který v maximálně krátké době vyprodukuje v rámci populace co největší statisticky vyčíslitelné množství lidí s titulem.) Vysoké školy se tak staly v jejím boji nejen pomocným argumentem, že Rada nechce opravdové vědě ubližovat, ale dokonce byla vyvinuta nemalá snaha postavit Akademii a školy proti sobě a tím odvést pozornost od podstaty změn. Našlo se dokonce pár zástupců vysokých škol, kteří se puče aktivně účastní, neboť doufají, že při likvidaci Akademie budou mít možnost urvat své. Podpisová akce za Akademii ovšem také ukázala, že mnoho vysokoškolských vědců chápe, že tento útok na vědu je útokem i na ně.
14. Zloduch jménem Akademie věd.
Jestliže radní při rozřazování vědy na užitečné a neužitečné instituce vybírali ze tří jmenovaných, AV ČR byla předem odsouzena k tomu stát se jediným možným cílem. O to svůdnějším, že její likvidaci je možné ospravedlňovat řadou demagogických argumentů, z nichž nejčastější jsou:
a) Akademici se vyvyšují na společnost, když chtějí, aby na ně nedopadla krize. – Ve skutečnosti však akademici pochopitelně počítají s tím, že i na ně krize dopadne. Ptají se však, proč má být právě AV ČR tou jedinou organizací v české vědě, na něž má krize dopadnout.
b) Jde o pohrobka socialismu a anomálii, který nemá na západě analogii. – Řada ústavů ovšem vznikla již před vznikem ČSAV (tedy Československé akademie věd), některé dokonce za první republiky; existence a potřebnost obdobných badatelských institucí v jiných zemích je také snadno doložitelná.
c) Akademie se dosud nereformovala a nemá dostatečné hodnoticí mechanismy. – Takto argumentují ti, kteří za reformu Akademie považují jedině její zrušení. Jinak by si museli všimnout, že jako jediná česká vědecká instituce od roku 1993 prošla tvrdou transformací, při níž byla řada ústavů zrušena, jiná pracoviště pak v souladu s aktuálními vědeckými trendy vznikala. Její pravidelná vnitřní hodnocení jsou pak – v porovnání s hodnoceními v jiných organizacích – mnohdy až sebemrskačská. Jsou prováděna za pomoci zahraničních odborníků a na hůře hodnocené ústavy mají nemalý finanční dopad.
d) Akademici jsou zbyteční, protože neučí. – Značná část nejlepších akademických vědců s vysokými školami spolupracuje a učí na nich. Akademie navíc financuje a svými odbornými kapacitami provádí značnou část výuky doktorandů. Zákonem ji však bylo nespravedlivě odňato právo udělovat tituly, a tudíž to provádí pod jmény spřátelených škol. O právo vychovávat i veřejně bojuje marně.
e) Akademie neprodukuje v dostatečné míře prakticky využitelné výsledky. – Existuje řada dokladů toho, že ano, nicméně společenská užitečnost instituce jako Akademie je dána tím, že se ze své povahy primárně věnuje jinému typu vědy.
věda žijeVíce informací, fotky a video najdete na: www.vedazije.cz. |
A ještě několik otázek
Milý daňový poplatníku, zbývají poslední spekulativní otázky: Co se stane, když puč ve vědě proběhne přesně tak, jak ho páni radní naplánovali? Napumpujeme-li státní miliardy do aplikovaného výzkumu, rozkvete náš průmysl tisíce květy nebo jako Čína za kulturní revoluce? Anebo si toho nikdo ani nevšimne a za pár let budeme marně hledat, kam zmizely? Prospěje vysokým školám, když ztratí v Akademii konkurenta i spolupracovníka? Změní českou vzdělanost a úroveň naší vědy, když několik set či tisíc vědců a badatelů přijde o práci? Kolik z nich se uchytí na vysokých školách (které už takhle nemají dostatek peněz) a kolik z nich v aplikovaném výzkumu? Odejdou ti nejkvalifikovanější do zahraničí? A budou se vracet? Přilákáme mozky z jiných zemí? Vadí nám, že s Akademií se zredukuje také prostor pro to, aby si talentovaní absolventi vybrali jako povolání a životní úkol vědu?
Vím, že všechny tyto otázku jsou poněkud návodné. Je to tím, že bych rád žil v zemi, v níž si občané i vládci uvědomují, že podstatou a předpokladem sociální a hospodářské prosperity nejsou triviální aplikace představ o okamžité finanční návratnosti té či oné činnosti, ale společná schopnost pěstovat občanskou společnost založenou na aktivizaci tvořivých sil v nás. Věřím zkrátka, že skutečným ekonomickým faktorem se může stát jen taková věda, která je synonymem pro mnohostranná tázání v nejrůznějších oblastech lidské existence.
Pavel JanoušekNarodil se 26. března 1956. Na Filozofické fakultě UK absolvoval (1980) obory čeština, výtvarná výchova, divadelní a filmová věda. Dlouhodobě pracuje v Ústavu pro českou literaturu AV ČR, který od roku 1999 vede. Byl hlavním redaktorem dvojdílného Slovníku českých spisovatelů od roku 1945 (vyšel 1995 a 1998) či hlavním autorem čtyřdílných Dějin české literatury 1945–1989 (2007–2008). Samostatně roku 2001 vydal své texty pod názvem Time-out aneb Mé kritické pokusy, bláboly a omyly z let 1987–1999; letos mu vyšla rozsáhlá knižní studie Ivan Vyskočil a jeho neliteratura. |
