Do omšelé nádražní budovy v Čierne nad Tisou pálí slunce. Počasí je stejné jako před 40 lety, když tu českoslovenští soudruzi přesvědčovali ty sovětské, že u nás socialismus ohrožen není. Na prvním nástupišti, po němž Alexander Dubček nervózně kráčel do vagonu Leonida Brežněva, stojí dvě mladé ženy a hovoří maďarsky. Jako skoro všichni v tomto čtyřtisícovém městečku na jihovýchodě Slovenska. Vědí, co se zde odehrálo?
"Co? Tady?" zeptají se slovensky. Jména Dubček a Brežněv jim "něco říkají", ale jinak netuší, že se v Čierne psala historie.
V nádražní hale je příjemný chládek. Na zdi je vymalován socrealistický obrázek sovětských osvoboditelů na tanku s nápisem Praha 1945 a u laviček stojí přerostlá palma. Posedává tu starší muž s holí. Pamatuje si na jednání, která předcházela okupaci armád Varšavské smlouvy?
"Pravdaže. Vařil jsem tu v restauraci. Naši si dali grilované kuře a svíčkovou. Nosili jsem jim to do klubu. Pro Sověty jsem měl připravený boršč, ale oni odjížděli jíst na své území, do Čopu," odpovídá osmašedesátiletý Jozef Balog.
Kam až to, soudruzi, došlo
Onen klub, který pan Balog zmínil, se nachází přes ulici naproti nádražní hale. Na jeho zdi visí tabulka s nápisem: "V roce 1947 začala výstavba uzlu u železničního překládkového města Čierna nad Tisou, suchozemského přístavu na československo-sovětské hranici."
Býval zde klub železničářů s kinem a právě v místním sále probíhala napjatá jednání mezi předsednictvy ÚV KSČ a KSSS. Na filmových záběrech z té doby kráčí delegace po schodech a "klub" vypadá zachovale. Dnes mezi schody prorůstá tráva a do domu zatéká.
Kromě několika křesel, stolů a vydýchaného vzduchu ve slavném sále nic není. Člověk si jen může představovat, jaká tu byla atmosféra, když Brežněv na prvním zasedání hřímal:
"Podívejte se, soudruzi, kam až to došlo... Štvanice na čestné komunisty, diskreditace strany, útoky na marxismus-leninismus, na proletářský internacionalismus a bratrské přátelství sovětského a československého lidu se provádí před očima ÚV KSČ... Vytvořilo se ovzduší opravdového pogromu a morálního odstřelování kádrů."
Dnes tu po Brežněvovi není ani památky. "Visela tu velká fotografie, jak se zdraví s lidmi na nádraží. Ale to víte, poměry se změnily," vysvětluje paní, která nám přišla sál odemknout a s povzdechem dodává: "Bývali jsme suchozemským přístavem a takhle jsme dopadli."
Když později procházíme Čiernou, jež sestává z třípatrových domků stalinského typu s malými okny a balkonky, pochopíme její povzdech. Řada domů je vybydlených, před nimi pokřikují skupinky Romů. V jediném hotelu v Čierne s poetickým názvem Úsvit, který zdobil náměstí Pionerov, se už neubytovává. Na balkoně rostou břízy a z oken se vytratily skleněné tabulky.
. O co šlo v Čierne NAD TISOUOd 29. 7. do 1. 8. 1968 jednala předsednictva ÚV KSČ a ÚV KSSS. Československo odmítlo jet na sovětské území, obě strany zvolily kompromis: město u hranic se SSSR, Čierna nad Tisou, kde bylo obří železniční překladiště. Podle Sovětů u nás bujela kontrarevoluce. Obě strany nedospěly k jasnému závěru. Dohodly se, že se s dalšími členy Varšavské smlouvy setkají 3. 8. v Bratislavě a že ÚV KSČ zpřísní dohled nad médii. "Z Čierné jsme odjeli s umírněným optimismem, že se to povedlo uhrát. Kriegel se Smrkovským předvídali, že hrozí intervence. Dnes víme, že to Sověti měli připravené," říká historik Jan Křen, bývalý poradce člena ÚV Josefa Smrkovského. |
Tajné záběry
Na jednání Dubčeka s Brežněvem si dobře pamatuje Laco Šidelský, kameraman slovenské televize, a jeho kolega produkční Oldřich Novák. Setkáváme se v Košicích, jež jsou od Čierne vzdálené dvě hodiny autem. Právě jim se povedlo pořídit první záběry obou delegací Brežněva s Dubčekem a poslat je do světa. Jednání v Čierne přitom měla být přísně utajena. Do televize se však zpráva o setkání dostala den předem.
"Věděli jsme, že se musíme do Čierne dostat ještě v noci, ráno tam už byly zátarasy a do města nikoho nepouštěli," vypráví Šidelský.
Ubytovali se ve 12 kilometrů vzdáleném Královském Chlmci a v noci se vydali na cestu. "Zvolil jsem si malou švýcarskou kameru a schoval si ji pod sako. Byla na pružinu a nepotřebovala baterku,“ líčí kameraman, který měl obrovské štěstí. Tehdejší železniční šéf pan Samko mu vyšel vstříc. "Schoval mě v místnosti, kde byla z jedné strany okna na peron a z druhé na ulici,“ popisuje Šidelský.
Československý a sovětský vlak zastavily proti sobě ráno 29. července. "V kameře jsem měl 30 metrů materiálu na 2,5 minuty. Věděl jsem, že když péro natáhnu, vydrží mi 15 sekund na záběr,“ líčí Šidelský. Natočil příjezd obou delegací, jejich přivítání a pak z druhého okna záběr, jak kráčejí směrem ke klubu. Ze záběrů je patrné, že přijetí nebylo srdečné. Namísto obvyklých polibků si Sověti s Čechoslováky jen podali ruce.
Natočený film Šidelský předal kolegovi Novákovi, který zařídil jeho převoz do košického studia. Ještě večer se záběry vysílaly, převzala je rakouská televize a obletěly svět. Do Čierné začali proudit zahraniční novináři a nádraží se zaplnilo lidmi, kteří Dubčekově delegaci vzkazovali: Jsme s vámi, buďte s námi.
"Víme, že se Brežněv naštval a nadával Dubčekovi, že porušil dohodu o utajení,“ vyprávějí oba reportéři.
Ještě několik týdnů po tomto úlovku Šidelský klidně nespal. Jeho dílo popsala Mladá fronta, uvedla i jméno a on začal mít potíže.
"Měl jsem divné telefonáty, párkrát jsem nespal doma, ale televize to vzala na sebe,“ vypráví kameraman, který za několik týdnů nafilmoval i příchod sovětských vojsk a střelbu na obyvatele Košic.
Sověti byli bratři
Vraťme se ještě do Čierné. Důvod, proč v roce 1947 vznikla - překládání surovin ze sovětských širokorozchodných na naše úzkorozchodné tratě - se po roce 1989 pomalu vytrácí. Dnes se překládá hlavně železná ruda, ale zdaleka už to není 1 700 vagonů nejrůznějších surovin denně jako kdysi.
V městečku je dnes 30procentní nezaměstnanost. Dříve na železnici pracovalo 7 000 tisíc lidí, nyní okolo 2 500. "Už není třeba silných lidí bez vzdělání. Máme nevypořádané pozemky, většina jich patří železnici a ta se o ně nestará. Lidé odcházejí pryč. V Čierné cítíme více než jinde, co je to bratislavocentrismus,“ popisuje primátor Tibor Dulík. Z jednání Dubček - Brežněv si pamatuje jen to, že jako dítě poprvé spatřil vládní vůz Čajka.
Většina místních funkcionářů, kteří setkání pomáhali připravovat, je po smrti. Když po úporném hledání přece jen nacházíme tři bývalé vysoké komunisty, nemají chuť se bavit o minulosti, a už vůbec se nechtějí fotit a citovat.
"Já si s Dubčekem podal ruku třikrát a u všeho jsem byl. Ale nečekejte, že budu plivat na Sověty. Byli to bratři. Díky nim jsme měli práci, lidi dostávali byty a nevratné půjčky. Cikáni tu nebyli. Pište, jak je na tom Čierna dnes,“ rozčiluje se pan H.
Podobně hovoří jeho kolegové pan K. a pan N. Pan K. se pochlubí, jak připravoval pro Brežněva recepci. "Kávu nechtěl, dal si čaj. Ptal se mě, jestli demonstrujeme, což se dělo hlavně v Praze. Ne, řekl jsem mu, tady lidé pracují,“ vypráví pan K., který je přesvědčen, že v roce 1968 byl socialismus opravdu ohrožen. "Dubček byl nasazen schválně, aby stranu rozložil,“ vysvětluje pan K. A kdo podle něj Dubčeka nasadil? "Židi,“ odpoví bez zaváhání.
O událostech, jež následovaly po srpnové okupaci, si místní soudruzi myslí své. Pan H. vysloví názor, že upálení Jana Palacha byla provokace, protože byl zfetovaný. Také na panu N. je vidět, že mu dřívější poměry vyhovovaly více. Býval poslancem a s Dubčekem se kamarádil. Podrobnosti však říkat nechce. "Já jen doprovázel vlak, kterým jel Dubček přivítat Brežněva, nic víc.“
Při poslední obchůzce Čiernou potkáváme ještě pana Zoltána, který si vybaví, jak jako pionýr šel Brežněvovu delegaci vítat. "Pamatuju si, jak nás Brežněv zdravil z vlaku a měl takové modré tepláky. Pak vylezl ven a už byl v obleku.“
Kýble a selátko
Z přímých účastníků jednání v Čierné našla MF DNES dva. Historika Jana Křena, tehdy poradce člena předsednictva ÚV KSČ Josefa Smrkovského a tlumočnici Tamaru Reimanovou. Oba se shodují, že čtyři dny v Čierné, od 29. července do 1. srpna, byly napjaté. Sověti se hodně vztekali. Poměry v Československu označili za kontrarevoluci, členovi delegace Františku Krieglovi spílali za to, že je Žid z Haliče.
"Pamatuju si, jak jim na to Smrkovský řekl: Eto něgoraznaja provokacia. Sověti nosili pověstné klobouky a nejzlejší byl Nikolaj Podgornyj (předseda prezidia Nejvyššího sovětu, pozn. red.),“ vzpomíná Křen.
Každý večer Sověti odjížděli na své území a Čechoslováci zůstávali v lůžkových vagonech. "Když odjížděl sovětský vlak, na kolejích zůstaly stát kýble. Používali je místo toalet. Podívej, řekl jsem kolegovi, to je symbolické, co po sobě nechali,“ líčí Křen, podle něhož bylo hlavní strategií vše protáhnout a odložit do sjezdu KSČ, připravovaného na podzim.
Překladatelka Tamara Reimanová byla jednou ze čtyř tlumočnic, které si československá delegace přivezla. Moc práce ale neměla. "Hned první den došlo ke střetu mezi Sověty a námi. Dubček měl slzy na krajíčku. Říkal, že nepřipustí, aby mu vyčítali zpronevěření se zásadám socialismu. Pak si Sověti přivezli vlastní tlumočnici a jednání byla uzavřená. Pili jsme litry kafe,“ vzpomíná Reimanová a pokračuje popisem polních podmínek: "Spali jsme ve vlaku. Šaty se nežehlily, kalhotky nepřepíraly, nemalovaly jsme se a sprcha nebyla.“
Dodnes nezapomněla na cestu zpět. Všem se ulevilo a zavládl mylný pocit, že "jsme to nějak uhráli“. Od místních dostali na cestu pečené sele. "Premiér Oldřich Černík nám oznámil, že ho rozporcuje, protože je řeznickej synek. A jestlipak, Tamarko, víš, zeptal se mě, co je na selátku nejlepší? No přece ouško, řekl, uřízl je a strčil do pusy,“ vybavuje si Reimanová. Nezapomene také na „ty správné členy delegace“ v čele s Vasilem Biľakem. Dávali najevo, že stojí za Sověty a veselí nesdíleli.
Jásat začali až 21. srpna a pokračovali v tom dalších 20 let.
P. S. Po Brežněvovi v Čierné přece jen něco zbylo. Nakonec jsme v jednom z místních skladišť našli fotku, jež visela v železničářském klubu. Muž s nejhustším obočím je na ní obklopen lidmi a podepisuje se do pamětní knihy. Na snímku jsou někteří z mužů, s nimiž jsme hovořili a kteří s láskou vzpomínají na éru pod dohledem Sovětů.
