Výsledkem této politiky bylo také obsazení Československa v srpnu 1968 či vpád Sovětů do Afghánistánu v roce 1979.
Přestože se do pamětí Čechů a Slováků Leonid Brežněv nejspíš navždy zapsal právě invazí vojsk Varšavské smlouvy, sám na Československo vzpomínal v dobrém. Ve své knize Malá země uvedl, že v Československu, ke kterému údajně tíhnul, prožil "nejšťastnější den svého života".
Kdo byl Leonid Brežněv?Po Josifu Stalinovi byl nejdéle vládnoucím vůdcem Sovětského svazu, v jehož čele stál od října 1964 do 10. listopadu 1982, kdy zemřel na srdeční zástavu. Narodil se 19. prosince 1906 v ukrajinském městečku Kamenskoje v rodině hutníka. Komunistou se stal v 25 letech a jeho kariéra začala stoupat po službě v Rudé armádě. Za druhé světové války byl politickým komisařem, ale jejího konce se dočkal už jako generálmajor. Po válce na doporučení Nikity Chruščova nastoupil Brežněv do vrcholných stranických funkcí na Ukrajině. A v roce 1964 se po stranickém puči stal prvním tajemníkem strany a nejmocnějším mužem v zemi. S manželkou Viktorií měl Brežněv dceru Galinu a syna Jurije. V roce 1969 přežil pokus o atentát. Zdroj: ČTK |
Za druhé světové války jako náčelník politického oddělení 18. armády strávil nějakou dobu v Poličce na Vysočině. A rád se do Československa vracel i jako vrcholný politik, navštívil jej celkem třináctkrát.
O důvodech Brežněvova vzestupu se vedou polemiky. Jeho největší devíza byla údajně v tom, že uměl hrát roli prostředníka při konfliktech uvnitř strany a přitom budil dojem člověka bez ambicí.
"Ten neznepokojoval nikoho, nechtěl nic měnit, nic inovovat a nikoho nekritizoval - prostě se opřel o aparát," popsal sovětského vůdce historik a analytik Václav Kotyk.
Muž, který zradil Chruščova
Paradoxně ovšem tento nenápadný muž figuroval ve vnitrostranickém puči v roce 1964. Tehdy se po mnoha letech obrátil proti svému podporovateli Nikitu Chruščovovi a po jeho sesazení se stal prvním tajemníkem strany.
Právě na Chruščovovo doporučení nastoupil Brežněv do vrcholných stranických funkcí na Ukrajině. Následovala kariéra šéfa moldavských komunistů a tajemníka Ústředního výboru strany. V letech 1954-1956 byl jako šéf kazašských komunistů odpovědný za Chruščovův projekt získání zemědělské půdy rozoráním kazašských stepí.
Po návratu do Moskvy se dokonce jako tajemník ÚV podílel na potření pokusu o sesazení Chruščova. V letech 1960-1964 a poté od roku 1977 byl předsedou prezidia Nejvyššího sovětu. Na první pohled nekonfliktnímu muži to evidentně ale nestačilo. Chtěl se stát nejmocnějším mužem v zemi, a tak svého podporovatele Chruščova z vysoké politiky odstranil.
Za vpádem do Československa stála jeho doktrína
Od nástupu Brežněva k moci se Sovětskému svazu po ekonomické stránce příliš nedařilo, hospodářství začalo stagnovat. Brežněv jako představitel klasického ortodoxního socialismu odmítal jakékoli změny. V rámci obranné strategie sovětského impéria také vznikla i takzvaná Brežněvova doktrína.
Právě ona dala Moskvě právo zasahovat v satelitních státech SSSR a "bránit socialismus" v zemích východního bloku. Uvedení do praxe se tato doktrína dostala roku 1968 v Československu a o jedenáct let později při vpádu Sovětů do Afghánistánu.
Na druhou stranu se Brežněv ovšem sešel s několika prezidenty USA a se svými americkými protějšky podepsal odzbrojovací smlouvy SALT 1 a 2. Byl také jedním ze strůjců politiky uvolnění a vývozem surovin zajistil v zemi relativně slušnou životní úroveň.
V posledních letech svého života byl už jen loutkou
Avšak od poloviny 70. let se začal prudce zhoršovat jeho zdravotní stav. Brežněv prodělal několik mrtvic, infarktů a klinických smrtí. Svůj podíl na neutěšeném stavu sovětského vůdce sehrály i léky a alkohol. Třebaže režim jeho stav tajil, Brežněvova neschopnost vládnout v posledních letech jeho života se stala veřejným tajemstvím.
Od konce 70. let kvůli jeho zhoršujícímu se stavu zemi údajně řídili ministři zahraničí a obrany Andrej Gromyko a Dmitrij Ustinov a šéf KGB Jurij Andropov.
Leonid Brežněv zemřel 10. listopadu 1982 na srdeční zástavu ve věku nedožitých 76 let. Když zemřel, oficiální tisk o něm hovořil jako o "věrném pokračovateli Leninova díla". V Československu byl v den pohřbu vyhlášen státní smutek.
Třicet let od Brežněvovy smrti se pohledy na jeho éru rozcházejí. Jedni vzpomínají na velkého vůdce ověšeného vyznamenáními. Druzí vidí muže s hustým obočím, jak rozdává polibky spřízněným soudruhům.
K Brežněvovi patřila i touha po vyznamenáních, okázalých poctách a drahých autech. Jeho vášní byly údajně i ženy nebo lov, kterému se věnoval i při svých návštěvách Československa.
