Na první pohled se od ostatních studentů nijak neliší. Na první pohled ani nepůsobí jako uprchlíci před válkou. Stačí ale pár vět a je zřejmé, že ukrajinské studentky zažívají situaci, kterou si jen málokdo dokáže představit.
„Lidé se nás tady ptají, co potřebujeme, s čím mohou pomoci. Jsme za to opravdu vděčné, jsme tady v bezpečí, máme štěstí. Ale je pro nás velmi těžké přijímat pomoc, když víme, že na Ukrajině jsou lidé, kterým je mnohem hůř,“ svěřila se studentka grafického designu Mariia.
„My jsme tady, ale zároveň víme, že naši blízcí, přátelé, příbuzní jsou ve válce a pomoc potřebují mnohem víc.“
V Česku, ale i v jiných evropských státech mají ukrajinští studenti možnost pokračovat ve svém nebo příbuzném oboru. „Toto je první pětice studentů. Evidujeme ale zájem dalších asi tří desítek mladých lidí z různých ukrajinských univerzit na různé obory,“ upřesnila mluvčí Univerzity Tomáše Bati Petra Svěráková.
Studentky ze Lvova dostaly od vedení školy nabídku dokončit semestr na některé z evropských univerzit brzy po začátku války. Moc dlouho se nerozmýšlely.
„Nebylo jasné, kdy to všechno skončí, kdy budeme moct pokračovat ve studiu. Před námi už z akademie odjelo asi padesát studentů, možná víc, nás bylo také tolik. Velmi jsem se bála, nevěděla jsem, co mohu čekat, bála jsem se odjet z domova. Rodiče bydlí v Oděské oblasti, tedy daleko od Lvova, ale trvali na tom, abych ze země odjela a nemuseli se o mne bát,“ přiblížila studentka Anastasiia, která ve Zlíně studuje reklamní fotografii.
„Někteří studenti odjeli na Slovensko, do Polska, Litvy, Estonska, Francie. Jsem ve spojení s těmi, kteří ve Lvově zůstali. Výuka sice trvá, ale přerušují ji sirény a poplachy. Tady to máme určitě lepší,“ doplnila.
Spolu s ní přijela i Kristina a Alina, první se ve Zlíně věnuje reklamní fotografii, druhá grafickému designu. Obě studovaly daleko od domova. „Na začátku války ale rodiče přijeli za mnou do Lvova a teď bydlí v bytě, který jsem měla pronajatý,“ přiblížila Alina.
Dívky mají za sebou cestu autobusem na hranice s Polskem, pěší přechod přes hranice a dvoudenní zastávku v Katovicích. Ubytování našly ve Zlíně na kolejích a s komunikací s úřady, univerzitou i orientací ve městě jim začala pomáhat studentka z Ruska, která je na fakultě už dva roky.
Domů se chtějí vrátit co nejrychleji
Elena přijela do Zlína z ukrajinského Charkova i se svými rodiči, kteří však zůstali v Brně. „Moc jsme se báli, nevěděli jsme, jestli vůbec přejedeme hranice,“ popsala Elena. „Vím, že moji kamarádi v Charkově se učit nemohou, nemohou chodit do školy.“
Studentky už se zapojily do výuky, chodí i do kurzu českého jazyka. Myšlenky na domov ovšem úplnému soustředění brání.
„Každý den jsme ve spojení s příbuznými a dá se říct, že jsou v bezpečí. Jsou v centrální části Ukrajiny, ale teď je to tak, že tam není nikde úplně bezpečno. Nedávno byla bombardována dokonce i oblast pouhých dvacet kilometrů od polské hranice,“ vysvětlila Mariia.
„Lidé na Ukrajině teď velmi trpí, zvlášť ve městech na východě, třeba Mariupol je v blokádě. Jsou tam příbuzní mé kamarádky, kteří nemohou vyjít ani na ulici a nemohou být spolu ve spojení.“
Na zlínské univerzitě chtějí dívky dokončit pouze tento semestr a poté se co nejrychleji vrátit domů, pokud to bude možné.