Vztyčený prostředník byl vždy považován za falický symbol. Jako takový ale nebyl vždy chápán v negativním smyslu. Zobrazení mužského genitálu bylo ztělesněním plodnosti. Prapůvodní inspirace gesta vychází z takzvané falické agrese, kterou můžeme často vidět i u primátů. Například šimpanzí samci, kteří se chtějí v hierarchii tlupy prosadit, také často ukazují konkurentům svou výbavu. Dávají tím najevo fyzickou nadřazenost a předcházejí tím přímému konfliktu.
Lidští samci na tuto evolucí osvědčenou neverbální hru také přistoupili. Stačí jim k tomu jen prst. V jediném gestu se pojí zobrazení vlastní dominance, síly a potence a současně osočení adresáta z nedostatečnosti téhož. Vztyčený prostředníček je současně urážející a zahanbující. Prostě univerzální.
Nebylo tomu tak ale vždy. Kolem roku 500 před naším letopočtem panoval totiž kolem interpretace pořádný zmatek. Symbolizoval totiž i pohlavní styk, respektive nabídku k němu. Usnadňovalo to komunikaci s prodejnými nebo ke styku svolnými ženami. Jeden nepatrný pohyb a hned bylo jasno.
Prst, který chrání před zlem
Jinak to ale viděli řečtí námořníci, cestující obchodníci a vojáci. Pro ty představoval vztyčený prostředník pohotovou obranu proti magické kletbě „zlého oka“. O co šlo? Lidé vystavení působení odlišných kultur a náboženství se báli uhranutí. Věřili, že mimo svou vlastní zemi, bez ochrany vlastních bohů, mohou být na cizí půdě ve spirituálním oslabení. A pokud měli pocit, že se je někdo zrovna pokouší očarovat, uhranout pohledem, mohli moc takového zaříkání zrušit díky důvěrně známému gestu.
Vztyčený prostředník byl tedy něco jako talisman, ochranný amulet vždy připraveny k použití. A je vcelku logické, že lidé z odlišného kulturního prostředí nehleděli na cizince šermující kolem sebe prstem zrovna s nadšením.
Že je toto gesto obdařeno nadpřirozenou silou, soudili i kouzelníci žijící kolem Středozemního moře. Chcete někoho proklít? Potřebujete jen hrst hlíny smíšené s vlastními slinami, které stisknete v dlani, a zlostné gesto prostředníku, směřující k cíli kouzla.
Strčte si ho někam!
Kolem roku 456 před naším letopočtem se význam gesta terminologicky usadil. Pokud jste ho někomu ukázali, označovali jste ho beze slov pohrdavě katapygonem, v případě žen pak katapygainou, tedy podřadným člověkem, který je svolný k anální penetraci. Ve svém díle toto znectění obšírně popisuje slavný dramatik Aristofanés. Jisté je, že se tehdy prvek neverbální komunikace pevně usadil v antickém prostředí. Proslul jím zejména filozof Díogenés ze Sinópé, který vztyčeným prostředníkem často odpovídal na výzvy k disputacím od zástupců opačného filozofického směru, sofistů.
Do Říma se vztyčený prostředník, digitus impudicus, dostal jako kulturní import a plně si tu zachovával urážlivý podtext. V literárním díle s ním operuje básník Marcus Valerius Martialis a dochovaly se i zmínky o tom, že tímto gestem provokoval Cassius Chaera, velitel pretoriánské gardy, nedostatečnou zmužnělost císaře Caliguly. Právě toto, plus pokus o převrat, jej pak stálo život.
Římští legionáři si tento znak vyložili po svém a hojně ho užívali při kontaktu s odbojnými Galy. Ti totiž často před bitvou, podobně jako to dělají šimpanzi, ukazovali svým nepřátelům svou vyvinutost. Římané, aniž by museli svlékat zbroje, odpovídali v podobném duchu nazpět. A tím vydatně přispěli k rozšíření symbolu za hranice impéria.
Renesance zdviženého prostředníku
Urážky beze slovFrancouzi používají gesto s identickým významem, při kterém zalomí celou paži hřbetem ruky ven, přičemž druhá ruka sevře či poklepává místo nad loketní jamkou. Jedná se o variaci na bras d'honneur, vzdání čestného holdu. Jenže se silně opačným významem. A samozřejmě jsou tu ještě Britové a jejich posměšné mávání dvěma prsty, prostředníčkem a ukazováčkem, nad hlavou. Pravý původ anglického véčka je zatím obestřen tajemstvím, ale jeho populární vysvětlení se vztahuje k roku 1415 a bitvě u Azincourtu. Ve dnech předcházejících tomuto střetu Francouzi slibovali, že každý dopadený britský lučištník přijde o prsty, jimiž napíná tětivu luku. Bitva tehdy dopadla pro francouzské těžkooděnce katastrofálně a lučištníci jim to zdviženými prsty po boji dávali najevo. Stejně jako před každou další bitvou. Ve východoevropských zemích se vztyčený prostředník příliš neujal. Zato se tu poplácávala zaťatá pěst, ať už jako signál hrozby nakládačky, nebo se sexuálním podtextem. A dále na východ? V 15. století jste si v okolí Indie museli dávat pozor na mávání. Gesto mávající rozevřené dlaně se totiž tehdy interpretovalo jako „máš pět otců“, jinými slovy, označovalo vás za bastarda. Do podobné kategorie spadá i takzvaný „manu sica“, tedy palec vykukující ze sevřené pěsti mezi prostředníčkem a ukazováčkem. |
Ještě v roce 560 našeho letopočtu píše učený biskup Isidor ze Sevilly, že nadužívání tohoto gesta je znakem sprostoty a hanebnosti. Jenže pak nastává útlum. Může za to šířící se křesťanství, které vztyčený prostředník nevnímá jen jako urážku, ale především projev pohanské víry. A protože v lidech víra silně zakoření, musí se kdysi tolik populární neverbální urážka poroučet do zapomnění. I když ne zcela. Gesto v ústraní přežívá a s nástupem renesance zažívá znovu vzestup.
Stává se zprvu ryze italskou záležitostí, které však zbytek Evropy stále dobře rozumí. A po staletích se, pravděpodobně s italskými migranty, dostává do Ameriky. Alespoň to tvrdí lingvista Jesse Sheidlower, který dosledoval zmíněné gesto ve Spojených státech do roku 1880. V roce 1886 se objevuje na zdi slávy týmu Boston Beaneaters (dnes Atlanta Braves): černobílý snímek zachycuje „poselství“ které neúspěšným soupeřům vztyčeným prostředníkem posílá hráč Charles Radbourn.
V novém světě se vztyčený prostředníček ujal. Do kamer ho ukázal prezident USA Ronald Raegan, pravda, v době, kdy byl jen guvernérem státu Kalifornie, George W. Bush nebo neúspěšný kandidát na starostu New Yorku Anthony Weiner. Někdy jako vzkaz oponentům, jindy jako vyjádření politického názoru.
Významnou historickou roli sehrály vztyčené prostředníčky například v roce 1968, kdy vojenskou loď USS Pueblo zadrželo loďstvo Severní Koreji. Pro tamní režim byla taková akce velkou reklamou, která ale nefungovala: na propagačních snímcích totiž postávali američtí námořníci se zdviženými prsty.
