A začneme od starých Řeků. Ti používali k očitě po vykonání velké potřeby hrst jílu. Patřičné množství mazlavého hlíny se jednoduše připláclo na potřebná místa a rolováním dlaní se spolu s vlhkým jílem odlouplo od lidské kůže i všechno ostatní. Proceduru obvykle doplňovala ještě hrst prašného písku, která zmíněné partie příhodně vysušila.
Je přitom zvláštní, že Řekové, konkrétně pak minojská civilizace na Krétě, disponovali splachovacími záchody, tedy spíše průtočnými kamennými korýtky, už v roce 1 800 před naším letopočtem. Na svou dobu to byl skutečně revoluční objev, pro hygienu lidnatých měst zásadní. Je tedy s podivem, že k moderně řešenému odplavování exkrementů nepřipojili též podobně moderní řešení samotné očisty.
Opakovaná aplikace jílu a jemného písku pro očistu může přispět k vysvětlení strnulých rysů bust a soch antických filosofů. Protože to, co se po návštěvě toalet odehrávalo pod jejich tógami, nejspíš nebylo zrovna komfortní. V této souvislosti se ještě hodí zmínit, že celý proces čištění zajišťovala výhradně nedominantní levá ruka, která se pak z pochopitelných důvodů považovala za nečistou.
A tento hygienický návyk známe i z jiných kultur. Například v Indii nebo arabských zemích se dodnes považuje za krajně nepřiměřené konzumovat potraviny levou rukou, ať už špinavou, nebo ne. Jinak se na Blízkém východu řešila situace s očistou podle jednoduchého klíče, na poušti se používal písek, v úrodnějších krajích voda. Stačilo nabrat do dlaně.
Drsní seveřané, měkká vlna
Pro severským klimatem zocelené Vikingy bylo přirozené využívat ovčí srsti, alespoň její části, které se pro nižší kvalitu nehodila ke spřádání. Přímo v mrazivých pustinách žijící Eskymáci nedali dopustit na sušený mech a lišejníky, které k tomuto účelu sbírali. V kombinaci se sněhem to bylo téměř dokonalé, jen trochu studené.
Ostrované z Polynésie využívali čistítek z kokosových vláken, středoamerické předkolumbovské civilizace nedaly dopustit na listí kukuřice. Mayové šli o krůček dál a používali celé vyloupané suché klasy. V jednotlivých regionech světa pak archeologové a etnografové popisují, jak lidé zužitkovali regionálně nejdostupnější laciné materiály. Ovesné výmlatky, rozložité kapradiny, slupky od ovoce.
Tajemství naditého měšce
Někde postačila hrst trávy či suchého listí, jinde se potřeba vykonávala přímo do vodního toku, voda k očistě tak byla okamžitě přístupná. Sofistikovanější byly latríny, na nichž visel tlustý provaz s roztřepeným koncem.
Zajímavostí byl hygienický přístup příslušníků židovské víry, kteří s sebou nosili malý měšec. Nenechavého kapsáře by však takový váček příliš nepotěšil. Uvnitř totiž byly jen drobné ohlazené kamínky, vesměs keramická drť, která fungovala na toaletě jako poněkud hrubší kartáč. Používání keramických fragmentů k čištění a vysoušení intimních partií bylo běžné i mezi pevninskými Řeky a římskými Sicilany. Drti se říkalo pessoi a v hovorové řeči se tohoto termínu užívalo pro cokoliv tak početného, nehodnotného a zbytečného, že to s klidem hodíte do jímky.
Houbičky, kartáčky, destičky
Římané pessoi také používali, ale s rozmachem veřejných městských latrín, které sloužily jako neformální společenská fóra, přišly do módy takzvaná xylospongia a tersoria. První slovo označovalo mořskou houbu, upevněnou na tenký klacík. Druhá pomůcka byla velmi podobná, jen lacinější, používal se kus omotaného hadru. „Záchodový kartáč“ byl v činnosti opakovaně, v mezičase jste ho ponořili do vázy s octovou nebo slanou vodou, aby se „pročistil“.
Mimo pobřeží byla čistítka z mořských hub poměrně vzácnou výsadou boháčů. Nebylo neobvyklé, že celá movitá rodina sdílela jedno xylospongium dohromady. A když jste na veřejné latríně při vykonávání potřeby vedli po ránu družný hovor s ostatními patriciji, soused vám mohl zapůjčit svoje. Ne až tak pohodlná římská tersoria měla tu výhodu, že jste je nemuseli čistit, mohli jste je vhodit do jímky hned po použití.
Trochu tak připomínala chūgi z Japonska. Ploché bambusové destičky, využívané nejen k vnějšímu, ale i k vnitřnímu čištění. Onen komplexní přístup k hygieně přišel do módy spolu s šířením buddhismu. Dřevěné destičky, později upravené do podoby špachtlí a análních lžiček, byly považovány za velký krok kupředu. Naproti tomu mongolští dobyvatelé oblasti si vystačili s prostými klacíky. Ostatně, celá trasa historické Hedvábné stezky je lemována jámami, až po okraj naplněných takovými klacíky. Moderní badatelé tyto toaletní haldy vítají, protože jim nabízejí pohled doslova do útrob tehdejších obchodníků.
Neberte slova proroků nadarmo
Kdy tedy spatřil světlo světa zázrak toaletního papíru? První solidní historický záznam o jeho používání se váže vlastně už k roku 589 a pevninské Číně, ale s přesnou datací tu musíme opatrně. Zdroj informace je totiž k hygieně vztažen nepřímo. Je to zpráva učence a spisovatele jménem Yan Zhitui, který adresáta důsledně varuje předtím, aby se jako toaletní papír používaly staré svitky popsané konfuciánským učením. Jména, proslovy a zaznamenané myšlenky Pěti klasiků podle něj nemají být takovým odpudivým způsobem nikdy zneváženy. Vyvodit však můžeme, že někdo zjevně používal papír k jinému účelu než psaní a balení.
V devátém století pak neskrýval jakýsi arabský cestovatel své překvapení, když během expedice do Číny pozoroval, jak se zdejší lidé „neomývají vodou, když vykonají své nezbytnosti, jen se otřou papírem“. Jiný kraj, jiný mrav. Ve čtrnáctém století pak přišel v Číně do módy toaletní rýžový papír, vyráběný ručně v manufakturách. Nástup to byl masivní. Jen papírny v provincii Če-ťiang dokázaly ročně vyrobit deset milionů balíků papíru, po tisíci kusech. O speciální jemný papír projevila zájem i čínská armáda, mezi významné odběratele patřil i císařský dvůr. Ročně připadalo na císaře a jeho nejbližší 15 tisíc speciálních „měkkých“ listů. Parfémovaných.
Chudina se musela spokojit s hrubými listy papíru konopného, které byly sice tužší, ale zato dobře sály. Zarážející se může zdát jediná věc, rozměry. Každý list onoho toaletního papíru měl totiž parametry 90 krát 60 centimetrů.
Povznášející literatura a kouzlo ranních novin
Evropu pozvedl z temnoty vynález knihtisku v mnoha ohledech, ale teprve v 18. století se stávají knihy, almanachy, spisy natolik rozšířené, že jich movití lidé začínají využívat jinak než jen ke čtení. Ti nemajetní byli nuceni vykonávat očistu stejně jako ve středověku. Revoluční změnou pro ně byly až laciné noviny. Sice je neuměli přečíst, nevadilo jim to však.
Za novodobého vynálezce toaletního papíru je pak považován Američan Joseph Gayetty, který svůj produkt bez třísek představil roku 1857. Prodával se po balíčcích, s tisícem kusů za jeden dolar. Každý kousek byl parfémovaný, nechyběl ani prolis s logem jeho firmy. To vše pod heslem „Největší nezbytnost všech věků!“. Nástup této novinky byl pozvolnější, ale počínaje dvacátými lety minulého století už pochyboval o užitečnosti toaletního papíru jen málokdo.
