Dělnická chudoba: nouzové kolonie měla Praha i Brno

aktualizováno 
Nouzové kolonie, které obepínaly v první polovině dvacátého století česká a moravská města, byly místy bídy a nejistoty. Provizorní chatrče byly malé, studené, jejich obyvatelé z nich mohli být do osmi dnů vykázáni. Realitou dělnických rodin byl hlad, zima a špatná hygiena, popisuje magazín 5plus2.

Zmar a špína. Nejchudší rodiny žily v podzemí, kde měly prostor na spaní ohraničený pouze cihlami. | foto: archiv Muzea hlavního města Prahy

Chatrč stlučená ze všeho, co se podařilo najít. V ní postel, která jako by vrzala už od pohledu, stůl, poličky a pár kousků nádobí, jež má to nejlepší dávno za sebou. Pohled do světniček, v nichž žili nejchudší obyvatelé Prahy ještě na přelomu 19. a 20. století, ukazuje bídu dělnických kolonií, které byly typické nejen pro průmyslové oblasti české metropole, ale i pro další města.

Fotogalerie

Stavení, která chudým dělníkům naděloval vývoj v první polovině dvacátého století, stávala na pražské periferii. Stlučená byla z dřevěných prken a bedniček. „Většinou se stavělo ze dvou vrstev, mezi které se dala izolace, například štěrk nebo starý papír,“ popisuje antropoložka Jana Viktorínová, která připravila v Muzeu hlavního města Prahy výstavu s názvem Chudá Praha.

Bídou trpěli především lidé z řad dělnictva. Jejich největší strastí bývala zima. Vždyť například 12. února 1929 psaly pražské noviny o tom, jak v kolonii „U Edenu“ umrzli v noci dva kojenci. Bouda totiž tehdy nebyla domovem pouze pro osamělé dělníky, žily v ní celé, mnohdy velmi početné, rodiny.

Kolonie vyrůstaly zejména tam, kde se rozvíjel průmysl. V Brně se takovému místu říkalo Písečník, v Ostravě vznikla hornická kolonie U Dubu, v Praze do dnešních dnů existuje kolonie Na Slatinách.

„Do osmi dnů musíš pryč“

Chudinské kolonie se přitom většinou nestavěly načerno. Půdu lidem bez vlastního domova pronajímali velkostatkáři, později přímo samotné město. „Pronájem byl levný, platilo se mnohem méně než například za byt. Obyvatelé kolonií ovšem podepisovali zároveň i dekret o tom, že do osmi dnů musí stavbu opustit a odstranit, pokud k tomu budou vyzváni. Žili tak ve stálé nejistotě,“ líčí Jana Viktorínová.

Chatrč obvykle hlídal pes, její obyvatelé většinou chovali drůbež nebo si na zeď svého stavení přitloukli alespoň kotce pro králíky. „Inženýrské sítě zde nebyly – ani voda, ani elektřina. Když si vedení města uvědomilo rozrůstání kolonií a jejich sociální dopad, posílalo do těchto lokalit vodu alespoň v cisternách. A také se například snažilo nechat zpevnit rozbité blátivé cesty,“ podotýká Viktorínová. Dodává že cesty byly často rozryty od těžkých vyřazených železničních vagónů, které si někteří zdejší obyvatelé zakoupili a nechali do kolonií dopravit. Poté se je snažili v rámci svých skromných možností zabydlet a hlavně zateplit, především novinami.

Chudinská bouda byla vlastně takovou skládačkou. „Jejím základem byla jedna malá místnost. K ní si obyvatelé přistavovali postupně další. Na to si přivydělávali i tím, že na zemi ubytovávali další nocležníky,“ popisuje.

Bída, ale i kultura a fotbal

Ve 30. letech 20. století se počet obyvatel nouzových kolonií v Praze odhadoval na patnáct až dvacet pět tisíc. Přestože prioritou tamních lidí bylo mít něco k snědku a ve světničce teplo, v koloniích se spolu s postupným zlepšováním životních podmínek rozvíjel i kulturní a společenský život.

„Dodnes žijí pamětníci, kteří se v těchto koloniích ve 30. letech narodili a vzpomínají na ně v dobrém. Fungovaly tam hospody, spolky jako dobrovolní hasiči či baráčníci, existovala dokonce fotbalová družstva nebo cyklistické oddíly,“ vyjmenovává. Některé kolonie měly i svého předáka či výbor, který mezi obyvateli udržoval korektní vztahy, jednal s městem nebo zprostředkovával výměny jednotlivých příbytků.

Výstavy Chudá Praha a Dýmová hora

Ponížení, ale šance přežít. Vystát frontu na podporu nebylo výronem...

Je to minulost, o které se příliš nehovoří. Kdo se chce ale o životě a osudech nejchudších obyvatel Prahy zejména v období 19. a první poloviny 20. století dozvědět více, může až do 25. srpna navštívit výstavu v Muzeu Hlavního města Prahy. Život chudiny zde ilustrují desítky dobových fotografií. „Časově se přesuneme do období mezi lety 1781 a 1948, tedy od reforem Josefa II. až po nástup komunismu, který se snažil sociální rozdíly mezi lidmi vyrovnat,“ říká autorka výstavy Jana Viktorínová. Současně s výstavou Chudá Praha byla otevřena výstava Dýmová hora, věnovaná je současnému životu bezdomovců v Praze.

Chudinská vrstva obyvatel ovšem nežila jen na okrajích měst či v blízkosti průmyslových lokalit, ale také přímo v centru. Tam nejčastěji obývala sklepní byty. „Přeplněných temných místností byla Praha plná. Nedalo se v nich větrat ani například chovat drůbež,“ popisuje autorka výstavy.

Snaha řešit bídnou situaci chudých lidí ovšem není výdobytkem až přelomu 19. a 20. století či první republiky. Plošnou starost o chudé ve větším měřítku odstartovaly už reformy Josefa II. „Panovník si uvědomoval, že absolutním nedostatkem tehdy trpí především lidé staří, nemocní, a to i duševně, vdovy a sirotci. Neexistovalo žádné pojištění. Kdo nemohl pracovat, často spadl na dno,“ přibližuje Jana Viktorínová.

Právě do této doby, tedy konce 18. století, se datuje zakládání ústavů pro choromyslné, chorobinců, nalezinců, chudobinců, které ovšem zpočátku fungovaly pouze v Praze. Ostatním chudým sloužila instituce zvaná chudinský ústav. „Byl rozdělen na okresy, kde ho zastupovali jednotliví faráři. Chudákům se rozdávali almužny, doporučení do chudobinců nebo na bezplatnou lékařskou péči.“

Postupně se prosadily zákony potírajících chudobu. Například „domovský zákon“, tedy povinnost domovské obce postarat se o své chudé. „Vznikl institut takzvaného ‚postrku‘. Byl-li například v Praze přistižen žebrák například z Mělníka nebo Jihlavy, město ho na své náklady ‚hnalo‘ domů. Zpočátku koňským povozem s mužským a ženským oddělením, později vlakem. Tomu se říkalo ‚postrk‘ nebo také německy ‚schub‘. To se čte ‚šup‘, proto z toho vzniklo české slovo šupák,“ vysvětluje Jana Viktorínová. Právě pojem „šupák“ je dodnes synonymem pro nuzného, chudého člověka.

Místo almužny poukázky

Týdeník 5plus2

Každý pátek zdarma

5plus2

Čtení o zajímavých lidech, událostech a nevšedních akcích v regionech.

Koncem 19. století se mnoho chudých lidí z velkých měst stravovalo v obecních kuchyních. Hlavně v zimních měsících se v nich prodaly jen v Praze tuny jídla. Například sto pět tisíc porcí polévky po dvou krejcarech, osmdesát jeden tisíc příkrmů po šesti krejcarech nebo čtyřicet dva tisíce porcí masa po sedmi krejcarech. Fungovaly také takzvané „donucovací pracovny“, tedy ústavy určené k nápravě lidí odsouzených za potulku, žebrotu, vyhýbání se práci či prostituci. V roce 1885 byly zřízeny například v Jihlavě, Šumperku a dalších městech, třeba ta v Brně měla kapacitu dvě stě padesát osob.

První republika se žebrotu zase snažila vyřešit poukázkami. Vydávalo je město a občané byli vyzváni, aby chudákům nedávali almužny, ale poukázky, které si předtím zakoupili. V zimě také fungovaly i takzvané „ohřívárny“ čili místnosti s velkými kamny, kde se dala vsedě přečkat i noc.

Novodobá chudoba

Podoba současné chudoby se od té v minulosti samozřejmě v mnoha ohledech změnila. „Žijeme ve spotřební době, základní vybavení domácností nebo například oblečení je dostupné skoro všem. Přitom v minulých desetiletích a staletích chudáci řešili, aby vůbec měli v zimě kvalitní svrchník nebo boty. To bylo pro chudé ještě před devadesáti a více lety nedostatkové zboží. Děti z nouzových kolonií chodily do školy raději bosy, aby si boty neošlapaly. Máme fotky z obecné školy, kde některé dívky obuv nemají,“ zdůrazňuje.

„Dnes se chudoba, pokud není extrémní, projevuje jinak než v materiální rovině. Spíš se týká příležitostí, přístupu ke vzdělání nebo možností rodičů platit dětem kroužky nebo sport,“ uzavírá.

Autor:

Nejčtenější

Na perverze zapomeňte. Ženy i muži chtějí hlazení, líbání

Docela obyčejné něžnosti. Uprostřed skoro neomezeného přístupu k...

Porno, seznamky, erotické pomůcky, dveře otevřené nejroztodivnějším fantaziím. Vše je dostupné. Přesto touží ženy a...

Kdo má vanu, ten má ránu, směje se MMA zápasník Petrášek

Postavu má Miloš Petrášek jako kulturista. V kleci to však není výhoda.

Má téměř kulturistickou postavu, proto bylo pro laiky nepochopitelné, že jej dvakrát porazil Jeremy Kimball, jehož...

Zlepšete si erekci, cvičit ji můžete i při čekání na zastávce

Nikdo to nepozná. Kvůli cvikům na lepší erekci nemusíte chodit do posilovny....

Problémy s erekcí se dají porazit a nemusíte sahat po pilulkách ani spoléhat na změnu životního stylu. Stačí posilovat...

Pan Nedotknutelný. Harlemského mafiána musel dostat do vězení prezident

Prodával drogy, vydával příkazy k vraždám, podplácel policisty, vysmíval se...

Jeho životní veletoč nemohl být větší. Býval drogovým lordem, všemocným vládcem Harlemu. Druhou část života strávil...

Chůze je návyková. Fetujete nemyšlení, říká milovník dlouhých pochodů

Dálkové pochody, to není jen fyzický výzva a zážitek. Přinášejí i jiný stav...

Po světě putuje pěšky, jeho cesty jsou tisíce kilometrů dlouhé. Na zádech přitom má co nejlehčí batoh. Jako vědec na to...

Další z rubriky

OBRAZEM: Do spárů smrti. Před 75 lety se Spojenci vylodili v Normandii

Byla to gigantická operace, největší invaze po vodě i ze vzduchu, v dějinách....

Byla to gigantická operace, největší invaze po vodě i ze vzduchu, v dějinách. Do okupované Francie se Dne D 6. června...

Prázdninová romantika: městečko z Tenkrát na Západě najdete v Andalusii

V andaluské poušti Tabernas otevřete dveře a ocitnete se ve světě westernů...

Pistolnické salóny, šerifův úřad, výhružný hřbitov, kolem vyprahlá pustina. A na každém kroku stopy slavných filmů....

OBRAZEM: Vous jako umění. Mistrovství světa prověřilo styl i kreativitu

Soutěžící byli rozdělení celkem do devatenácti kategorií jako Dalího knír nebo...

Soutěžící byli rozdělení celkem do devatenácti kategorií jako Dalího knír nebo freestylová kozí bradka. A všichni brali...

Partner nechce být u porodu, mám ho přemlouvat?
Partner nechce být u porodu, mám ho přemlouvat?

Ahoj, prosím poraďte mi, jak se s tím srovnat.

Najdete na iDNES.cz