Ke Skandinávii jsem vlastně přišla jako slepý k houslím. Můžou za to švédští přátelé, u kterých bydlela moje máti na stáži od banky v 70. letech a kteří nám s železnou pravidelností posílali každé Vánoce balík.
Tohle spolu se dvěma švédskými návštěvami asi zapříčinilo, že jsem ke skandinávské hudbě začala být mnohem vnímavější.
Tento článek vám nenabídne kompletního průvodce po severské hudbě – na to by nestačil ani román formátu Bídníků Victora Huga. Bude jen o pár interpretech a kapelách, zbytek už je na vás.
Skandinávskou hudbu proslavila hlavně ABBA, švédský kvartet, který se v 70. letech stal jednou z nejpopulárnějších kapel světa a jehož nahrávky jsou druhé nejprodávanější v hudební historii. Hned po Beatles, samozřejmě.
I šéf českého internetového obchodu ilegalne.cz Petr Peřina přiznal, že nejčastěji vyhledávaným interpretem je právě ABBA.
Druhým skandinávským hitem doby minulé byli norští a-ha, kteří na posluchače útočili hlavně v 80. letech.
90. léta komerčního světa patřila šílené Aquě, která je pro změnu z Dánska.
Tenhle výčet těch nejnablýskanějších položek je ale jen na úvod: drží se totiž na povrchu, zatímco uvnitř je to mnohem zajímavější.
Věděli jste třeba, že ve Švédsku zpívá ve sboru asi 600 tisíc lidí z populace ani ne 10 milionů? Že se o Norsku říká, že se tu věnuje muzice každý druhý člověk?
Nebo že se Skandinávie řadí, hned za Spojenými státy a Velkou Británií, na třetí příčku v celosvětové prodejnosti desek?
Anebo že tu hudební programy, kluby i muzikanty podporuje vláda?
A bohatství, které skandinávská hudba představuje,. Je nedozírné. Něco z něj můžeme nasát díky centru Skandinávský dům, něco z něj přináší i pražský klub Palác Akropolis, který před nedávnem spustil své pravidelné večery Midnight Sun Sessions.
Pamatujete si na televizní reklamu, ve které ulicemi ve zpomalených záběrech létaly závěje barevných balónků?
Sám originální nápad, vypustit do San Franciska 250 tisíc míčků, by ale nestačil: velmi důležitou práci odvedla skladba Heartbeats původně od švédských elektronických The Knife, kterou pro televizní práci skvěle odprezentoval písničkář José Gonzáles.
Švéd s argentinskými kořeny, který si vedle cover-verzí (ve svém repertoáru má například skladby od Massive Attack, Kylie Minogue nebo Joy Divison) oblíbil hlavně akustickou kytaru, přijede do Paláce Akropolis 22. dubna a svým sametovým, klidným hlasem tu bude prezentovat jak skladby ze slavného debutu Veneer, tak i z nové desky In Our Nature.
Písničkářství má vůbec ve Skandinávii velkou tradici. Do téhle kategorie se dá zařadit i další švédská parta I´m From Barcelona z Jönköpingu, která dělá trochu naivní, určitě ale hodně milý pop.
V roce 2005 napsal Emanuel Lundgren pár skladeb a poprosil pár svých kamarádů, aby mu je pomohli nahrát. Střídající se počet stálých členů se nakonec ustálil na číslu 29 (!) a kapela se zvlášť po vydání debutového alba Let Me Introduce My Frinds stává populární i za švédskými hranicemi.
V současné době ji můžete chytit jak po celé Evropě, tak i za oceánem v USA.
Další senzací jsou Teddybears, kteří se za hranice švédského království dostali mimo jiné i účastí svých skladeb ve filmech (například Hudbu složil, slova napsal) nebo na snowboardových soundtracích.
Teddybears, kteří dokáží excelentně smíchat kytary s elektronikou, hip-hopem a lecčím dalším, vydali ve Švédsku celkem čtyři alba. Celosvětový debut si odbyli v roce 2006 s deskou Soft Machine. Mimo jiné tu najdete hostujícího Iggyho Popa, hvězdu reggae Mad Cobru nebo další Švédku Neneh Cherry.
Ze Švédů by bylo škoda zapomenout na známé The Cardigans, kteří asi nejvíc zazářili v roce 1995 s popovou deskou Life, později si prošli ostřejším kytarovým obdobím, aby nakonec skončili – u písničkářství.
K dalším výjimečným projektům patří Peter Bjorn & John, The Sounds nebo Eskobar.
Lásku k popové elektronice ale sdílí i další skandinávské státy. Norsko a zvlášť okolí Bergenu je na ni víc než bohaté.
Nejznámější jsou bezesporu Röyksopp, kteří se s debutovou deskou Melody A.M. a skladbami jako Poor Leno, Eple nebo Remind Me (a také skvělým mash-upem Clocks od Coldplay) plnohodnotně zařadili na špici evropské taneční scény.
Za zmínku ale určitě stojí i Annie, její debutové album Anniemal a hlavně singl Heartbeat, který ve své době zbořil britskou hitparádu.
Z Norska pocházejí i Ralph Myerz & The Jack Herren Band, kapela s krkolomným názvem, která si už několikrát zahrála v Česku (zvlášť jejich vystoupení na festivalu Love Planet v roce 2006 se stalo obrovskou senzací).
Ani Norsko ale není prosto písničkářských kořenů. V době, kdy sklízeli slávu Röyksopp, si Evropani oblíbili i jejich sousedy Kings Of Convenience.
Na svém kontě mají dvě regulérní a jednu remixovou desku (která je mimochodem dobrých důkazem, že i remixová alba nemusejí být nutně úplně o ničem) a díky lásce k pianu a akustické kytaře byli často přezdíváni Simonem a Garfungelem severu.
Kings of Convenience se po vydání alba Riot On An Empty Street v roce 2004 odmlčeli; aktivní ale zůstala polovina projektu, zpěvák, skladatel a producent Erlend Öye.
Po sólové desce Unrest z roku 2003, na kterou Erlend každou ze skladeb natočil v jiném městě po celém světě, založil v Berlíně, kde teď žije, kapelu The Whitest Boy Alive. Protože se Öye do Berlína přestěhoval kvůli své fascinaci tamní elektronickou scénou, je pochopitelné, že i „Nejbělejší žijící kluk“ zpočátku dýchal ryze elektronické beaty.
Postupem času se ale dopracoval opět do akustické podoby, ne nepodobné té z Kings of Konvenience, a s The Whitest Boy Alive vydal debutové album Dreams. (Tuhle formaci jste si, mimochodem, mohli právě dnes poslechnout v Paláci Akropolis, kde se kapela představila v rámci večerů Euro Connections).
Co se Norska a jeho hudby týče, sluší se ještě zmínit písničkáře Sondre Lercheho a jeho vynikající debut Faces Down (ve své diskografii má další tři desky a jeden soundtrack), nu-jazzové Jaga Jazzist, trip-hopové Flunk, ambientního Biosphere nebo drum´n´bassového sympaťáka TeeBeeho.
Zbývá ještě Dánsko, které se vedle povislého popu prosazuje zvlášť na poli taneční scény. Ve svém pasu mají Dánské království uvedeno například Junior Senior, Funkstar De Luxe nebo i taková Whigfield nebo Outlandish.
Za zmínku ale určitě stojí elektro-kytarový projekt Mew, který porušuje snad všechny hudební postupy, které byly kdy sepsány.
Jejich primárním zájmem je pop, skladbu ale klidně začínají refrénem a jedna sloka není po hudební stránce skoro nikdy stejná jako druhá, nebojí se výletů až k hranicím s klasickou hudbou ani žádném jinému žánru.
Mew celosvětově debutovali albem Frangers (předtím už vydali dvě desky), posledním přírůstkem je pak And The Glass Handed Kites z roku 2005.
Jejich známějšími krajany jsou popoví The Raveonettes z Kodaně, duo s obsesí v jednoduchosti 50. a 60. let a vokálních harmoniích. Své lásky dotáhli k dokonalosti na zatím posledním CD Pretty In Black, kde se v roli hostů objevují Maureen Tucker z Velvet Underground nebo Ronnie Spector z The Ronetts, populární dívčí kapely 60. let, podle nichž si The Raveonettes vybrali jméno.
Vedle mnoha dalšího zbývá ještě rocková scéna, na kterou je Skandinávie bohatá skoro stejně jako na folk, pop a elektroniku. Tak snad jenom ve zkratce: ze Švédska pocházejí The Hives, Millencolin, The (International) Noise Conspiracy, Mando Diao, The Ark, The Hellacopters nebo Shout Out Louds.
V Norsku se narodili metalisti Mayhem a Emperor, Turbonegro nebo M2M.
A samozřejmě mnoho dalších. Hudební výčet by mohl ještě nějakou dobu pokračovat. Bylo by to ale asi trochu zbytečné. Hudbu je totiž lepší objevovat ušima než očima.
