Nový začátek společného života končil v prasečinci
Belle Gunnessová narozená jako Brynhild Paulsdatter Storsetová (1859 – 1908?) se svými třemi dětmi. Příběh vražedkyně společnost fascinoval, farma v La Porte se stala morbidní turistickou atrakcí. Oblastní muzeum tamní historické společnosti má dnes o její osudu stálou expozici.
Bylo jí dvaadvacet let, když v roce 1881 emigrovala z Norska do Spojených států. V Chicagu našla Belle Gunnessová lásku a inspiraci. Její první manžel uměl šidit pojišťovny a z bídy jim oběma pomohl dobře načasovaným požárem jejich vlastního domu a obchodu s cukrovinkami. Ke své smůle si však zařídil dvě životní pojistky, takže v jediný možný den jejich překryvného plnění utrpěl smrtelnou nehodu.
Nehoda, pád těžkého mlýnku na maso na lebku, postihla i jejího druhého, rovněž štědře pojištěného muže. S nemalým jměním z dědictví se pak podivnými tragédiemi stíhaná Gunnessová přestěhovala na venkov.
A odtud, ze své farmy, udržovala čilý korespondenční kontakt s desítkami mužů. Mnozí z nich se za ní vydali ke společnému žití. Do nového začátku si přinesli našetřené peníze. Většinou je nikdo neviděl přijíždět ani odjíždět a Gunnessová, se třemi dětmi, zůstávala stále sama. Až na občasné milostné avantýry se správcem svého hospodářství. Koncem dubna 1908 její stavení zachvátil požár a ve sklepení domu byla nalezena čtyři těla. Tři byly identifikovány jako děti Gunnessové a zle opálené ženské tělo, bez zachovalé hlavy, jako „pravděpodobná“ Gunnessová.
Prohlídka farmy, ke které došlo na podnět bratra muže, který si s Gunnessovou dopisoval a měl se za ní vydat, však přinesla ještě jiný příběh. V prasečím chlívku a v ohradě, ve stáji, na dvoře i na zahradě, se podařilo identifikovat několik mělkých rovů. Se zohavenými, sekyrou a kladivem upravenými torzy mužských, dětských a ženských těl. První den vyšetřování jich šerif našel pět, další den šest. A pak? Když začali muži zákona nacházet zohavená torza i v blízkém jezeře, podle vlastních slov „přestali oběti počítat“. Bylo jich přibližně 40, většina se nedala identifikovat.
Dodnes se neví, zda ohořelá mrtvola ženy patřila opravdu Gunnessové, nebo zda vražedkyně svou smrt jen fingovala. A odpověď na onu otázku nepřinesly ani nedávné testy DNA, jejich výsledky byly neprůkazné.
Paní, která pekla sušenky a vařila mýdlo
Svůj osud máme všichni předem vepsaný do dlaně a síly řídící náš osud se nedají lehce ošálit. Leonarda Cianciulli tomu věřila. Po celý svůj život viděla v každém náznaku projevy vyšší vůle a prozřetelnosti. V dětství se dvakrát pokusila o sebevraždu, přežila zemětřesení i epidemii. Za vnitřně vyvolenou považovala i volbu muže, kterého si vzala navzdory přání svých rodičů. Proto ji prý její matka uřknula. Ze 17 těhotenství skončily tři potratem, dalších deset ratolestí se nedožilo dospělosti. Zbývající děti úzkostlivě a chorobně chránila před zlovolným osudem.
Když její nejstarší syn Giuseppe musel v roce 1939 narukovat na frontu, musela zasáhnout. S pomocí starých knih a rad věštkyň vyvodila, že jeho duši a zdraví může zachránit obětováním jiných lidských duší. Alespoň tak o tom referovala u soudu v Reggio Emilia, kde byla v roce 1946 obviněna ze tří úkladných vražd. Až potud by byl celý případ záležitostí, která mohla skončit na oddělení pro duševně choré. Jenže způsob provedení činů napovídal, že čtyřiapadesátiletá vražedkyně po celou dobu měla všech pět pohromadě.
Její oběti, postarší ženy ze sousedského okolí, vylákala do svého domu pod nejrůznějšími přísliby, věděla o potenciálním nápadníkovi, o vysněném pracovním místu, o bohatém sponzorovi. Nechala je vyhotovit dopisy a napsat pohlednice, stvrzující jejich odjezd a šťastné dosažení cíle. A poté, co je přiotrávila a uspala nadrogovaným vínem, je ubila ve chlívku sekerou, naporcovala na kousky.
Tím to však nekončilo. Aby se zbavila těl, částečně je spálila, rozpustila v louhu, vyrobila z nich mýdlo a z jejich masa a krve upekla čajové sušenky. Ty pak rozdávala sousedům. Majetek obětí rozprodala, s falšovanými dokumenty inkasovala jejich životní pojistky.
Během procesu, ve kterém ji média překřtili na la Saponificatrice di Correggio, Mýdlařku z Corregia, vinu tvrdošíjně zapírala. Do doby, než byl její syn Giuseppe označen za spoluviníka. Teprve pak se hrdě doznala, včetně šťavnatých kanibalských podrobností. Dostala 33 let.
Uspokojovala poptávku
Případ Miyuki Ishikawové (1897 - ?) šokoval Japonsko. U soudu nakonec dostala čtyři roky vězení.
V případu Miyuki Ishikawové, pečovatelky, staniční sestry a porodní asistentky v jedné osobě, panuje celá řada nejasností. Vraždy kojenců a nemluvňat, které během své dlouhé kariéry v nemocnici Kotobuki spáchala, totiž nikdo příliš podrobně vyšetřovat nechtěl.
Zprostředkovávala lidem neoficiální službu, po které v zemi, kde nebyly legální interrupce, panovala značná poptávka. Co na tom, že ji ona „práce po práci“ bavila a vnitřně uspokojovala a dokázala si s ní slušně finančně přilepšit? U soudu se vražedkyně v roce 1952 zaštiťovala morální povinností, svědomím a občanskou zodpovědností.
Nechtěné a nežádoucí děti, sirotci, nemluvňata bez naděje na lepší budoucnost, potomci zoufale chudých rodičů. Ishikawa na porodní klinice viděla spoustu novorozeňat, která nepřinášela rodičům radost, protože je coby další hladové krky uvrhovala do ještě větší bídy. Viděla nefunkční systém sociální péče, nedostatky kojeneckých ústavů. A proto se rozhodla začít problém regulovat přímo tam, kde vznikal. Na oddělení porodní kliniky, kde pracovala a které později vedla. Děti, které tu přišly na svět, obvykle dlouho při životě nevydržely. Udusily se, měly nehodu.
Kauze se věnoval i přední japonský list Asahi Shimbun.
A kde nebyl žalobce, nebyl ani kriminální případ. Většina rodičů si na tragická selhání v Kotobuki nestěžovala. Část z nich byla Ishikawovou dokonce předem oslovena: když zaplatí za nehodu teď, ušetří mnohem více než za celoživotní dotování potomka. A na tuto dohodu přistoupili.
Alarmující počet úmrtí novorozeňat přitom nechával nadřízené v klidu. Úmrtní listy vypisoval manžel vražedkyně, rovněž lékař. A o podivné praxi byly spraveny i další zdravotní sestry, zaměstnané v nemocnici. Většina z nich rezignovala, odešla raději jinam.
V roce 1948 naleznou policisté pět dětských tělíček. Ty je přivedou k dalším, 40 jich bylo zakopáno na pozemku pohřebního ústavu, 30 na chrámové zahradě, desítky dalších u Ishikawové doma na dvoře. Soud hovoří o 169 zabitých dětech, prokázáno je 103 případů.
Velmi pravděpodobně šlo o mnohem větší počty, protože Ishikawová „čistila“ porodní oddělení celých 28 let. U soudu dostala osm let, odseděla jen polovinu. Mnozí to považovali za kritické selhání právního systému. Jiní viděli chybu v politice, která neumožňovala provádět interrupce. A právě to děsivý případ Ishikawové, Sestry smrti, změnil.
Vraždící babička
Nannie Dossová narozena jako Nancy Hazelová (1905 – 1965) vizáží klamala, vypadala jako dobrácká, rozšafná babička.
Přezdívali jí Usměvavá babička, podle jejího hihňavého potutelného smíchu a širokého úsměvu, jímž u oklahomského soudu reagovala na děsivá obvinění. Dvaapadesátiletá dáma, smutným životem poznamenaná Nannie Dossová, přitom na první pohled působila maximálně sympatickým dojmem. Jako pohádková babička, která večer čte dětem příběhy na dobrou noc. Což byla pravda. S tím, že ne všechny její ratolesti se po takovém uspání ještě probraly. A podobné to bylo i s jejími manžely. Z pěti přežil bez úhony jen jediný. Dossová, rozená Hazelová, také ukrátila život několika příbuzných.
Její osud se skutečně mohl jevit tragický, tvořený neradostnými kapitolami útlaku, domácího násilí, ztrát a osobních proher. Její dětství kormidloval panovačný otec, který jí bránil v rozletu a žárlivě dozíral na každý její krok. Po vzoru matky se tak ze všech sil snažila být dobrou a pečující, laskavou bytostí. Dětství trávila pročítáním ženských magazínů, studováním receptů se zaručenými návody na spokojenou domácnost. Žila pro budoucnost žurnálově harmonického manželství, od dětství se těšila na úděl babičky. Poprvé se vdala v šestnácti letech, ale s výběrem mužů vlastně nikdy neměla štěstí.
Většina jejích partnerů byla alkoholiky, násilníky a nevěrníky. Co na tom, že je hledala v inzertních seznamkách, pod značkou „Společné stáří“ či „Osamělá srdce“. Život s nimi nepřipomínal kýženou pohodu háčkovaných krajek a vůně jablkového koláče. A tak jim po nějakém partnerském kolapsu z pomsty ochutila kořalku arzénem.
Když zjistila, že si jejich úmrtím a inkasováním životní pojistky může slušně přivydělat, začala je vraždit cíleně. Do každého sňatku se snažila vejít očištěná, bez dětí.
Dohromady byla v roce 1955 usvědčena z jedenácti úkladných vražd, začala s nimi ve dvacátých letech a většinu provedla jedem na krysy. Za oběť jí padli čtyři manželé, dvě vlastní děti, dvě vnoučata, vlastní sestra, matka, tchyně. Trestu smrti se vyhnula, kvůli svému pohlaví, věku a charismatickému, dobráckému vzhledu. Doživotí ve vězení trávila pročítáním románů červené knihovny a pečením sušenek.
Las Poquianchis: sestry v akci
Děsivý příběh v roce 1976 zfilmoval Felipe Cazals. Snímek nesl název Las Poquianchis.
Za „nejvýkonnější vražedné partnerství“ označily záznamy Guinnessovy knihy rekordů řádění sester de Jesús Gonzalezových. Delfína a Mária připravily v letech 1945 až 1964 o život nejméně 91 lidí, 80 žen, 11 mužů, nechaly za sebou několik desítek pohřbených plodů. Násilí a vraždy, kterých se soustředěně dopouštěly, byly „sekundárním projevem“ jejich podnikání, v rámci sítí mafiemi organizovaného zločinu.
Sestry z nevěstince Rancho El Ángel řídily po 10 let prostituci a kuplířství v okolí mexického města Guanajuato. Zajišťovaly únosy, bití, zdrogování svých budoucích zaměstnankyň, nucení k práci, probírku neochotných a likvidaci těch, které se už okoukaly, nebo byly příliš nemocné, závislé, těhotné. Zbavovaly se i klientů, kteří vyrazili za radovánkami s větším obnosem peněz. S vražedným byznysem jim v rámci rodinného podnikání pomáhaly další dvě sestry Carmen a María Luisa.
