Ona stránka paní Wendy Weinové prostě vypadla z internetového vyhledavače. „Najměte si vraha,“ lákala. Když na ni klikla, přesvědčila se, že našla to, co hledala. „Máte problém, který je třeba odstranit? S víc než 17 986 terénními operativci najdeme řešení, které je vám na míru,“ četla se zatajeným dechem.
A ona slova hltala jistě nedočkavě, protože paní Weinová problém, který chtěla odstranit, měla. Byl jím exmanžel, který ji měl údajně připravit o dvacet tisíc dolarů. Paní Weinová by se mu ráda pomstila, jak však uvedla v žádosti, kterou poslala provozovateli webu Guidu Fanellimu, do vězení by se jí nechtělo. Proto by svůj problém ráda nechala odstranit profesionálem. „Děkuji za váš čas,“ ukončila žádost se vší způsobností.
Je to jeden z e-mailů, které panu Innesovi – protože právě on za webem stál – berou iluze jak o lidskosti, tak o inteligenci některých jedinců. A které mu dělají velké starosti.
Osudová ajťácká reklamní kreativita
Na počátku celé epopeje byl docela tuctový nápad na internetový byznys projekt. S provokativním názvem a smolným osudem. Psaly se první roky nového tisíciletí, svět žil internetem a horečkou pod vlajkou dotcom. Parta spolužáků ze Severní Karolíny, kteří studovali informační technologie, se na ní chtěla svézt.
Bob Innes a jeho kolegové se rozhodli nabízet analytické IT služby. V zásadě „hodné hackerství“. Pokoušeli by se nabourat do systému, odhalovat jeho slabá místa a podle výsledků poté klientovu síť posilovat. Nápad dát podnikatelskému projektu a jeho internetové stránce název Rent-A-Hitman.com prý dostali, když spolu hráli paintball. Zdál se jim atraktivní, dost provokativní a vtipný na to, aby oslovil.
Slogan si hrál se slovy „rent“ – najmout si, „hit“, což je v ajťácké řeči požadavek směrem k webovému serveru, a „man“, což mělo značit prostě Innese a jeho kolegy. Jenže „hitman“ je také výraz pro nájemného vraha. Byla to legrácka, co hochy pobavila a potenciální zákazníky měla zaujmout.
Ale pak se věci odvíjely jinak. Spolužáci se po dostudování rozběhli do světa. A doména koupená za devět dolarů zůstala Bobovi. Byla mu k ničemu. Snažil se ji prodat, ale neúspěšně. Tak zůstala jeho a nechal na ni padat prach. Až o tři roky později, v roce 2008, jej napadlo podívat se do e-mailové schránky, kterou web uváděl jako kontaktní. Jestli se třeba přece jen neozval zájemce o koupi domény.
„A v tu chvíli začaly nepěkné věci,“ nezastírá Bob.
Jmenuji se Helen a chci nechat zabít příbuzné
S údivem totiž zjistil, že na něj čeká skoro tři sta e-mailů. Když se jimi začal prodírat, seznal, že některé se ucházejí o vymáhání pohledávek, jiné jsou docela střelené, další se obecně ptají na ceny nabízené služby, jiné se ucházejí o práci… a některé mají zájem o nájemnou vraždu. Šokovalo ho to. Zpětně líčí, že si myslel, byl si přímo jistý, že pokud by snad někdo ony služby opravdu poptával, hledal by na darknetu, na tržištích jako Silk Road, rozhodně ne na běžném internetu. „Nikdo to nemůže brát vážně,“ myslel si. Musel uznat, že se velmi pletl.
A začal si lámat hlavu, co s těmi zakázkami, které zněly hrozivě, dělat. „Ti lidé to mysleli vážně. A já na to nebyl připravený,“ přiznal listu The Washington Post Innes. Jedna z žádostí se přihlásila o pozornost nejsilněji. Jistá Helen, Angličanka, toho času v Kanadě, líčila, jak ji její příbuzní obrali o dědictví po otci. Její psaní bylo dlouhé, plné neuspořádaného hořekování, detailů, stěžování si, poptávka však byla jasná – přála si z touhy po pomstě nechat odstranit strýce, tetu a ještě dalšího člena rodiny.
Napoprvé to přešel, jenže Helenin druhý e-mail s předmětem „urgentní“ obsahoval spoustu konkrétních informací: jména, adresy, popis „cílů“. Bylo zřejmé, že to ona madam myslí vážně. Co s tím? Bob byl v šoku, seznal, že je vtahován do hry, v níž jde o život. Projevil však jistý zájem o amatérskou detektivní práci, sedl si k internetu a nashromáždil dvacet stran detailů ohledně oné kauzy. Jeho šetření mu potvrdilo, že dotyčná žena existuje, že osoby, které má v hledáčku, jsou reálné.
Vše poté zanesl kamarádovi u policie, který to poslal dál. Výsledkem byla vazba a následné vypovězení paní Helen Kaplanové do Spojeného království, kde ji ostatně hledali za nejeden vážný zločin. „Začal to Bob,“ vyjádřil neplánované volavčí a záměrné detektivní práci zaskočeného ajťáka vděk pro server SFGate Mark Di Egidio z policejního oddělení Niagara.
„Byli to tedy první tři lidé, jimž můj web zachránil život,“ shrnul později Bob.
Pro každou oběť vlastní formulář, prosím
Jenže poté mu proudily další a další e-maily. Nepomohly ani prvky, které parodičnost webu podtrhovaly. Zájemce neodradil odkaz na fiktivní zákon o ochraně informací a soukromí při činnosti nájemných vrahů z roku 1964. Nevyvedlo je z míry ani upozornění, že formulář na stránce platí pouze pro jedno individuum. „Zahrnuje-li vaše zakázka vícero cílů, vyplňte prosím pro zpracování patřičné množství dotazníků,“ instruoval zákazníky web.
A oni vyplňovali. Samozřejmě ne všichni, Bob odhadl, že ublížit lidem požaduje na deset procent korespondence. V tom případě Bob odpovídá: „Máte stále zájem o naše služby? Mám vás spojit s našim terénním operativcem?“ Mnozí z pisatelů na to již nereagují. Ty pouští ze zřetele. Ale někteří odepíší.
Jako Danae Wrighteová z malého města v Kansasu. I ona se chtěla zbavit tří lidí. Bob našel jejich facebookové profily, zjistil, že sama paní Wrighteová na internetu nabízí službu hlídání dětí. V zakázce požadovala, aby byly její oběti zabity „s použitím střelných zbraní, bomb, čehokoli a jakýmkoli způsobem“. I její případ předal Bob policii, po doznání byla odsouzena ke třem letům podmínky.
A byl tu i dvacetiletý Devon Fauber, zaměstnanec bistra, rozhořčený tím, že se s ním rozešla přítelkyně. Dožadoval se, aby byla zabita ona, její matka i nevlastní otec. Kromě toho však jeho zakázka zahrnovala únos tříleté dcerky expřítelkyně. „Mohl bych jí být opravdu dobrým otcem,“ vysvětlil Fauber podle listu News Leader tajnému policistovi, který se vydával za nájemného zabijáka poté, co i Fauberův případ předal Bob policii, dodal však: „Než budu moct cokoli udělat, potřebuju se zbavit těch tří lidí.“ A domnělému zabijákovi předal, popisuje server WHSV, adresy i fotky. Dostal deset let ve vězení a dalších deset podmíněně.
V roce 2018 Bob uvedl, že mu přišlo na osm stovek e-mailů. Pro magazín Rolling Stone vyzradil, že podle statistik chodí lidé na jeho web z vyhledavačů. Fakt, že jeho příběh odhalila řada médií, žádosti a zakázky nezastavil. „Ne každý se kouká na televizi, ne každý čte zprávy,“ vysvětluje.
Podle jeho odhadů jsou šedesát procent pisatelů muži, zbytek ženy. Hodně žádostí se týká někdejších vztahů. „Ta holka je pro můj život problém dlouhou dobu. Potřebuju, aby ji někdo odstranil, aby ji unesl, chytl, zneškodnil, prosím. Děkuji vám,“ četl novinářům z jednoho z e-mailů.
Leckteré žádosti jsou prý od studentů. S ohledem na epidemii střílení na amerických školách v těchto případech takové korespondence neprodlužuje svými dvěma jinak standardními otázkami. Udělá rychlý průzkum na internetu a sedí-li informace, hned věc předává policii.
Ve všech případech na policistech nechává vše ostatní, včetně případného kontaktování těch, kdo mají být oběťmi. Svou roli si definoval uvážlivě a střízlivě. „Je na policii, aby podstoupila onen kontakt. Já totiž neznám celý příběh. Nevím, jestli není terčem někdo, kdo je sám dost pomstychtivý na to, aby vzal věci do vlastních rukou a vydal se dotyčného zabít,“ vysvětluje.
A dodává, že ne vždy vyšetřování končí obviněním těch, kdo se na něj obrátili. „Byl tu případ z Anchorage na Aljašce. Čtrnáctiletý hoch chtěl, aby byla zabita jeho mamka, táta, bratr, sestra,“ popsal Bob Innes. Úřady odhalily, že za vším bylo týrání.
Vězněm své domény. FBI ji nechce
Vražedných objednávek je však spousta. A Bobovi dochází jak energie, tak citlivost. Za ty roky trochu otupěl. Žádosti jej však pořád dovedou ochromit, jeden ze zákazníků si přál, aby byla jeho oběť pověšena za střeva a její srdce položeno na kus ledu.
Zatím posledním Bobovým medializovaným případem byla právě Wendy Weinová z Michiganu. I ona se potkala s detektivem v přestrojení a jako zabijákovi mu za odstranění exmanžela nabídla pět tisíc dolarů. Dalších dvě stě na cestovní výlohy, protože džob obnášel cestování do jiného amerického státu, upřesňuje server Sunday World.
Bob Innes je tak trochu obětí svého údělu. V roce 2018 přiznal, že neví, co s oním prokletým webem, který navzdory vší publicitě pořád přitahuje ne právě nejdůvtipnější muže a ženy s ne právě šlechetnými pohnutkami, udělat. Prý ho nabízel FBI a dalším státním úřadům pro výkon práva. Bezúspěšně. A e-maily do oné hrozné schránky, která se stala dokladem o odvrácené straně lidské povahy, chodí pořád.
Nakonec podle svých slov nemá na výběr. „Dokud ty zprávy budou chodit, budu s nimi něco dělat. Doteď bylo bezprostředně díky tomuto webu a mé aktivitě zachráněno téměř sto padesát lidských životů,“ odtušil Innes listu The Guardian.
