Papoušci na větvi a španělské grilování
Výhružný osud. Vojsko třídí vězně na stadionu Valparaiso, patnáct dní po protisocialistickém puči generála Pinocheta v roce 1973. Mnohé čeká mučení.
Vše je dovoleno. Boj proti komunismu podle Pinocheta a konzervativních kruhů připouštěl jakékoli metody.
Řadou nástrojů tortury se dokáže pochlubit i jihozápad Evropy. Mnohé odkazují na bohatou historii inkvizice, jako například do světa exportovaná španělská bota, které však doma říkali jen bota.
O dvě zvláště kruté výslechové a mučící techniky však dokázalo atlas krutosti obohatit i novodobé Španělsko a Portugalsko. Jejich trajektorie však byla komplikovaná, původně byly importované z Nového světa, aby se tam zase vrátily.
První nesla název Pau de Arara. Papoušci na větvi. Na mysli máme, řečeno velmi lakonicky, vyvazování těla oběti na zavěšeném kůlu či tyči tak, aby si svaly a klouby trhala svou vlastní hmotností. Portugalci tak původně nakládali s neposlušnými otroky v Brazílii. Byl to trest s trvalými následky, který se ujal i na španělské straně hranice, za Andami v Chile. A odtud se necitelná metoda dostala do Evropy. Papoušci byli zařazeni v přepestrém repertoáru mučicích praktik útvarů BPS (Brigada Político-Socia), které ve frankistickém Španělsku brutálně potíraly opozici.
A když nezabraly ani dlouhé hodiny Pau de Arara, při němž se vyslýchaní lidé mučili vlastně sami? Pořád tu ještě byla Parrilla. Kovové rošty a elektrický proud k tomu. Metodě se říkalo španělské grilování a ze španělských výslechových bunkrů si ji poté nazpátek vypůjčilo například Chile, tajná služba DINA, která je rutinně používala při výsleších za časů diktatury generála Pinocheta.
