Kravata, která není elegantní
Pablo Escobar dovedl kolumbijskou kravatu do ještě krutější podoby.
Na desetileté období, které v Kolumbii nastalo krátce po druhé světové válce, vzpomínají místní neradi. Ono temné období je nazýváno La Violencia. Násilí. Protože zvěrstev se tu organizovaně dopouštěly obě majoritní strany, liberálové i konzervativci.
O život tehdy sice přišla „jen“ dvě procenta místní populace, ale děsivý byl způsob provádění původně politicky motivovaných vražd. Zrodily se například metody picar para tamal, tedy postupného krájení lidí zaživa, nebo bocachiquiar. Poprava stovkami malých bodnutí, vpichů do těla, po nichž byla oběť proděravělá jako cedník a ponechána vykrvácení.
Ovšem kolumbijská kravata, corte de mica nebo corte de corbata, však čněla nad všemi brutálními metodami. Původně to byl zohavující řez, vedený pod spodní čelistí, spojený s následným protažením jazyka ven na světlo.
V zásadě se vždy prováděl posmrtně. Na živých lidech kolumbijskou kravatu ozkoušeli až zabijáci kokainového krále Pabla Escobara. I proto je „vynález“ někdy přičítán jemu. Rozřezané tělo s vlastním krvavým jazykem přilepeným na hrudníku mělo být důrazným varováním.
Všem, kteří by si troufli spolupracovat s „kravaťáky“, tedy státními úředníky, s vládou. Těm, kteří neudrželi svůj vlastní jazyk v krku. Oběť se přitom většinou zadusila vlastní krví.
Přenesenou symboliku později převzaly další kartely, jako trest pro udavače a policejní konfidenty. Kolumbijská kravata brzy kopírovala cestu narkotik světem a z Jižní Ameriky se přes drogovou válkou sužované Mexiko a Spojené státy americké dostala až do jižní Evropy.
Papoušci na větvi a španělské grilování
Výhružný osud. Vojsko třídí vězně na stadionu Valparaiso, patnáct dní po protisocialistickém puči generála Pinocheta v roce 1973. Mnohé čeká mučení.
Vše je dovoleno. Boj proti komunismu podle Pinocheta a konzervativních kruhů připouštěl jakékoli metody.
Řadou nástrojů tortury se dokáže pochlubit i jihozápad Evropy. Mnohé odkazují na bohatou historii inkvizice, jako například do světa exportovaná španělská bota, které však doma říkali jen bota.
O dvě zvláště kruté výslechové a mučící techniky však dokázalo atlas krutosti obohatit i novodobé Španělsko a Portugalsko. Jejich trajektorie však byla komplikovaná, původně byly importované z Nového světa, aby se tam zase vrátily.
První nesla název Pau de Arara. Papoušci na větvi. Na mysli máme, řečeno velmi lakonicky, vyvazování těla oběti na zavěšeném kůlu či tyči tak, aby si svaly a klouby trhala svou vlastní hmotností. Portugalci tak původně nakládali s neposlušnými otroky v Brazílii. Byl to trest s trvalými následky, který se ujal i na španělské straně hranice, za Andami v Chile. A odtud se necitelná metoda dostala do Evropy. Papoušci byli zařazeni v přepestrém repertoáru mučicích praktik útvarů BPS (Brigada Político-Socia), které ve frankistickém Španělsku brutálně potíraly opozici.
A když nezabraly ani dlouhé hodiny Pau de Arara, při němž se vyslýchaní lidé mučili vlastně sami? Pořád tu ještě byla Parrilla. Kovové rošty a elektrický proud k tomu. Metodě se říkalo španělské grilování a ze španělských výslechových bunkrů si ji poté nazpátek vypůjčilo například Chile, tajná služba DINA, která je rutinně používala při výsleších za časů diktatury generála Pinocheta.
Mezistátní hovor z Arkansasu až do Moskvy
S Tuckerovým telefonem se mučitelé dovolali všude na světě. I na Filipínách se pod diktaturou Ferdinanda Marcose pro trýznění používal vojenský polní telefon.
V roce 2016 to novinářům předvedl jeden z těch, kdo přežili, Roberto Verzola.
Je obecně známo, že o prvenství vynálezu telefonu se dlouze soudili pánové Gray a Bell, kteří nezávisle na sobě podali své patenty téměř současně, na Valentýna roku 1876. Když však přijde na objev takzvaného Tuckerova telefonu, nikdo se o primát dobrovolně nehlásí. Není o co stát. Onen vynález využíval staré jádro generátoru klikového telefonu, suchých baterií a drátů k mučení. S pomocí elektrošoků.
Jeden drát byl připevněn na palci u nohy znehybněné oběti, druhý obtočený kolem genitálií. Pak stačilo zatočit klikou a cíl tortury mohl „volat“ až do zemdlení. Ztrátou vědomí takové opakované telefonování obvykle končilo. Přídomek Tuckerův se vžil kvůli tomu, že byl v šedesátých letech minulého století hojně využíván k umravňování a motivaci trestanců pracujících na zemědělské farmě Tuckerovy státní věznice v Arkansasu.
Se svolením nadřízených tam novinku zavedl do praxe místní lékař, jakýsi A. E. Rollins, v jehož ordinaci telefonáty za neplněné normy po večerech probíhaly.
Nutno však dodat, že šokující praktika byla používána mnohem dříve a neomezovala se jen na nápravná zařízení. Ve Vietnamu Američané s přestavěnými polními telefony vyslýchali podezřelé živly, ať už zajištěné partyzány Vietkongu, nebo podezřelé civilisty.
A know-how vyvezla CIA do Jižní Ameriky. Tam vojenská nebo paramilitární uskupení různých Amerikou podporovaných diktátorských režimů dopřávala svým obětem opravdu dlouhé meziměstské hovory, při nichž docházelo k trvalému poškození orgánů, o narušené psychice týraných raději ani nemluvě.
Pochopitelně, efektivity tohoto mučicího nástroje si neodřekli ani v Číně, na Blízkém východě nebo v současném Rusku. Zdejší eufemický název praktiky „jít zavolat Putinovi“ pak dělá z arkansaského Tuckerova telefonu skutečný nástroj mezinárodní komunikace.
Německá židle a švédské hnědé kapky
Středověký model mučení Schwedentrunk, na vyobrazení z konce patnáctého století
Pro svou nenáročnost zdomácněla ve světě německá židle. Proč je tak populární? Protože kromě židle a provazu vlastně už nic jiného nepotřebujete. Terorizovaná oběť je přes ni položena na zádech, se zápěstími přivázanými ke kotníkům. Svaly a klouby zemdlí po pár minutách, k poškození páteře může dojít po několika hodinách.
Utrpení má však většinou o dost razantnější nástup, protože na bezbranných a snadno přístupných partiích připoutaného těla pracují mučitelé. Palicemi, obušky, pěstmi, elektřinou. Původně gestapácká praktika německé židle se rychle rozšířila do světa a už během druhé světové války nechyběla ani na sovětské straně.
V posledních letech bohužel zažívá renesanci, pod poarabštěným názvem al-kursi al-almani se s ní můžeme setkat například ve válečné Sýrii. Tam se jejího použití při výsleších neštítí proasadovské ani protiasadovské jednotky nebo mučitelé Daéš. Německá židle je ještě jednodušší než zde dříve tolik populární vyvazování oběti do kozelce a její následné mlácení do bezvědomí, kterému se tu eufemicky říkalo létající nebo perský koberec.
Ostatně, pro svou jednoduchost se v arabském světě ujala i další krutá specialita, kterou jsme do něj importovali z Evropy. Švédský truňk neboli Schwedentrunk. Tímto způsobem už v 17. století dostávali drancující švédští žoldnéři z lidí přiznání o poschovávaných cennostech, se skoro stoprocentní účinností. Do hrdla jim totiž samospádem lili rozehřáté exkrementy, vlastní moč, zkažené mléko. Cokoliv.
Bylo to jako waterboarding na druhou. A vzhledem k tomu, že nejrůznější věznice na východě disponují místo toalety na celách kbelíkem, je materiál pro švédský výslech vždy dostupný.
