„Po ulici ji vedl městský úředník, jeden konec provazu měl v ruce, druhý byl přivázaný k zařízení nazývanému uzda... bylo připevněno na její hlavu a tvář, mělo velký roubík či železný jazyk strčený do jejích úst, který způsoboval krvácení.“ Tak zní dobové svědectví z Newcastle z roku 1665.
Ano, nejpodstatnější částí uzdy na sekernice byl železný výběžek, dlouhý obvykle asi pět centimetrů a široký dva a půl centimetru, který se zasunul potrestané ženě do úst na jazyk. Někdy ho nahrazoval železný roubík vsunutý do úst. Obě verze bránily dotyčné v mluvení i jídle, způsobovaly bolest a rozdíraly jí jazyk. Nejostřejší varianty nástroje měly železný plát opatřený bodci nebo nabroušený do špičky.
Nešlo však jen o zbavení ženy řeči a o bolest, úřady měly na srdci též odstrašující účinek a veřejnou pohanu. Proto měla maska často zahanbující, groteskní podobu, bývala například opatřená rohy, a proto bývala pro veřejné zostuzení žena vedena na provaze městem nebo vystavena na ulici.
Maska jako nástroj mužské nadvlády
První zmínky o mučicím nástroji pocházejí z šedesátých let šestnáctého století ze skotského Edinburghu. Maska nahrazovala jiný nástroj veřejné tortury, kachní židli, tedy dřevěné křeslo, na němž byla trestaná žena potápěna do vody. „V Newcastlu a Walesu mají pozoruhodné zařízení,“ psal o ohlávce s uznáním profesor chemie Robert Plot, „které považuji za lepší než kachní židle.“ Masce dával vzdělanec dobrého srdce přednost proto, že židle nejenže ohrožovala zdraví, ale předně nechávala jazyku možnost ohýbat se a mluvit. V tomto ohledu byla maska jednoznačně dokonalejší.
Nový nástroj byl používán na trestání žen, které měly „nemravný jazyk“ či které „páchaly nepřístojnosti hlasitými urážkami“. Jenže okruh obětí tohoto trestu překračoval sekernice, které se handrkovaly se sousedy, štěkny, co milovaly sváry, či drbny, co pomlouvaly. Masku dostávaly i ženy, které se vadily s úřady, které zpochybňovaly feudální autority, ženy z nižších společenských tříd, které úřady shledaly jako odbojné, rebelské, nezávislé. A samozřejmě, mučící masku dostávaly čarodějnice. Věřilo se totiž, že znají kouzelné formule, které jim umožňují cestovat prostorem či časem nebo se měnit ve zvířata, a mučící maska jim měla zabránit magická slova vyslovit.
Jiné ženy se do spárů železné masky dostaly z mnohem prozaičtějších důvodů než kvůli strachu společnosti a úřadů před mysteriózními silami. Padly jí za oběť kvůli prosté patriarchální nadvládě. Mnohými jejími obětmi se stávaly staré ovdovělé či nemajetné ženy, které bylo třeba šikanovat ze dvou důvodů. Jednak za to, že byly nebezpečné, protože byly v domácnosti jako vdovy bez nezbytné mužské kontroly, a tedy ohrožovaly morální normy společnosti. A v druhém případě proto, že jako ženy na samém dně společnosti představovaly pro farnost zátěž a ohrožovaly její ekonomický život.
Podle některých autorů byla maska ztělesněním křesťanského „Mulier taceat in ecclesia“, tedy „Žena nechť ve shromáždění mlčí“, což v přeneseném významu obecně znamenalo „V přítomnosti mužů má být žena zticha“. Ženina tvář a jazyk v masce bývala uvězněna buď na žádost manžela, nebo na rozhodnutí městského tribunálu.
Umlčet disidentku
Import ponižujícího nástroje do Anglie podporoval král Jakub I. Stuart, který předtím vládl Skotsku a který byl údajně posedlý strachem z žen ovládajících černou magii. Ani v Anglii však maska netrestala „jen“ roznašečky drbů a svárlivé ženy. Stávala se vězením těch žen, které narušovaly zavedené pořádky – a k tomu stačilo jen to, že se dotyčná zkrátka odvážila oslovit veřejnost. Případem, o němž máme svědectví samotné oběti, je příběh mladé kvakerky Dorothy Waughové z roku 1656 z města Carlisle na severozápadě Anglie.
Tamní starosta ji dal zatknout poté, co ji viděl mluvit na tržišti. Jednomu ze svých pohůnků poručil, ať ženě nasadí „uzdu“. Vážila podle ní v přepočtu na dnešní míry asi patnáct kilogramů a žena v ní strávila na veřejném prostranství tři hodiny. „Stála jsem po onu dobu s rukama svázanýma za záda, se železem váhy kamene na hlavě a s výstupkem v ústech, který mně bránil v řeči. Starosta prohlásil, že ze mě udělá exemplární příklad,“ popisovala.
Poté ji vsadili do vězení, kde ji po čase opět navštívil starosta a nařídil, aby byla v masce uvězněna znovu a vykázána z města. „Počastoval mě velmi odpornými a nechutnými slovy, která by neměla vyjít z úst žádného člověka, a nařídil úředníkovi, aby mě za bičování vyhnal z města,“ líčila.
Dodejme na okraj, že se Dorothy Waughová na rozdíl od jiných obětí železné masky nestala terčem posměšků, nadávek, bití či sexuálních útoků ze strany ctihodné veřejnosti. Starostovi údajně záměr nevyšel, obyvatelé města prý s křesťanskou aktivistkou soucítili.
Maska přesáhla hranice pohlaví i států. Dostala se do Německa, kde byla stejně jako v Anglii předepisována nepoddajným chovankyním káznic či domů a robotáren pro chudé. Zůstala sice převážně nástrojem disciplinace žen ve společnosti mužské nadvlády, ale za oběť jí padali v menší míře též muži, například vzdorní námořníci. I když ti se setkávali s lehčí verzí „uzdy“, tvořil ji jen kus dřeva, který se zastrkoval do úst a byl upevněn rámem kolem hlavy. Masku dostávali při procesech obžalovaní, jimž chtěl soud zabránit v obhajobě, i odsouzenkyně na lodích směřujících do Austrálie, jejími oběťmi se stávali otroci v Novém světě.
Nástroj ponížení a mučení z Evropy vymizel v devatenáctém století, historické prameny zmiňují jeho použití ještě v roce 1856 v anglickém hrabství Lancashire.
