Sdělí vám věci, které byste měli dávno znát. Udiví vás a pobaví. A nebude zastírat, že lidská věda o našem těle pořád ještě spoustu věcí neví. Ostatně, jak poznamenává server Big Think, je pro nás opravdovou výzvou lámat si hlavu nad ekosystémem, který žije uvnitř nás, jímž jsme my sami.
Především však Bryson v knize The Body: A Guide For Occupants lidskému tělu vzdává hold. Je velmi pozitivním čtením o tom, jak je silné, co vše dokáže. A jak účinné je, s ohledem na to, že se nevybudovalo na zelené louce, výlučně podle specifických potřeb lidí, ale že jsme svoje geny zdědili po předcích, kteří z větší části ani nepatřili mezi lidský rod.
1. Tělo nás chrání před námi samými
Rakovinu dostáváte každý den, respektive byste jí onemocněli, kdybyste neměli vnitřní obranná komanda. „Odhaduje se, že dennodenně se jedna až pět buněk lidského těla stane rakovinovými. Náš imunní systém je však zajme a zničí,“ cituje Brysona list Independent: „Přemýšlejte o tom. Několikrát do týdne, více než tisíckrát ročně se do vás dostane jedna z nejobávanějších nemocí naší doby – a vaše tělo vás pokaždé zachrání.“
Dodává, že „dokonce i když děláte skoro všechno špatně, vás vaše tělo podrží a chrání“. Jakkoli se nevyplatí brát to jako alibi pro hazardérství, pět ze šesti kuřáků neonemocní rakovinou plic a většinu kandidátů na infarkt mrtvice nepostihne.
Autor však nezatajuje, že náš imunitní systém je působivě efektivní, ale též unikátní a proměnlivý. Neexistuje „jeden imunitní systém“, každý jednotlivec má svůj vlastní – a ten se dokonce modifikuje, jiný je v klidovém stavu, jiný ve stresu. To proto o něm víme pořád tak málo. To proto ho dokážeme nakopnout proti některým typům rakoviny, zatímco v jiných případech ne.
2. Mozek: nejmimořádnější věc ve vesmíru a žrout energie
Kdyby přišel o svou lebku, je měkoučkou bezbrannou hroudou, konzistencí připomínající tofu nebo puding. Jenže je to stroj na přemýšlení. I když jsme podle svého soudu ve stavu nečinnosti, bloumání, civění, schroustá náš mozek podle Brysona „za třicet sekund více informací, než kolik zpracuje Hubbleův vesmírný teleskop za třicet let“.
Virus zachraňoval Židy před nacisty. Italští lékaři si ho vymysleli Byla to nebetyčná drzost. A ohromná statečnost. Římští lékaři za nacistické okupace připisovali Židům z ghetta diagnózu smrtelné nakažlivé nemoci, které se němečtí nacisté báli tak, že údajné pacienty nechávali v bezpečí za zavřenými dveřmi oddělení. Nákazu si lékaři vymysleli. Jejich syndrom K zachránil Židům život. |
Taky spotřebuje spoustu „paliva“. Zatímco mozek tvoří jen dvě procenta naší tělesné hmotnosti, zkonzumuje dvacet procent přijaté energie. „U novorozeňat to není méně než pětašedesát procent. To je též částečný důvod, proč miminka tak často spí, jejich rostoucí mozky je vyčerpávají,“ objasňuje spisovatel.
Pokud byste však viděli jako strategický plán ušetřit energii nepřemýšlením, nepomohli byste si. Není to tak, že by přemýšlení znamenalo větší spalování kalorií.
Opak je pravdou: „Odborník z Kalifornské univerzity Richard Haier použil pozitronovou emisní tomografii, aby shledal, že mozky, které se nejvíce nadřou, jsou obvykle nejméně produktivní. Nejvýkonnější, nejefektivnější mozky jsou podle jeho zjištění ty, které dokážou úkol rychle vyřešit – a poté se přepnou do svého druhu úsporného režimu.“
3. Pohleďme na zápěstí: tak krásná věc
Leckdy nechává Bryson promluvit odborníky, lékaře. Jeden z nich, Ben Ollivere z Nottinghamské univerzity, pro něj pěl, byť na pitevně, chválu na zápěstí. „Co vše skrze něj musí vést, svaly, nervy, cévy, všechno, přesto musí být zápěstí zároveň perfektně pohyblivé.“ A pokračoval: „A vezměte do úvahy, co vše musí zápěstí zvládnout, odšroubovat víko sklenice, zamávat na rozloučenou, otočit zámkem, vyměnit žárovku. Je to překrásný kousek techniky.“
Podobný hold skládá kniha kostem. I ony jsou živoucími tkáněmi, i ony rostou, stejně jako svaly, podle toho, jak je používáme. „Kost na ruce profesionálního tenisty, kterou servíruje, může být o třicet procent tlustší než jeho druhá ruka,“ cituje v ní autor profesorku anatomie Margy Prattenovou.
A Ollivere dodává, že zatímco všechny kosti v lidském těle mají dohromady asi devět kilogramů, ustojí tunu tlaku. Jsou silnější než vyztužený beton, ale mnohem lehčí, tak lehké, že nám dovolí sprintovat.
A rostou. Líčí, že z nohy lze vyjmout až třicet centimetrů kosti a s „dopomocí“ může dorůst. „Nic jiného v těle něco podobného nedokáže,“ rozplývá se Ben. A ještě něco jej na kostech fascinuje, nezůstávají na nich jizvy. „Zlomíte-li si nohu, po vyléčení nedokážete určit, kde zlomeniny byla. Nemá to žádný praktický efekt. Zdá se prostě jen, že kost chce být perfektní se vším všudy,“ říká v knize.
4. Na svou modifikaci po vzoru pštrosů ještě čekáme
Když jsme slezli ze stromů, dala nám vzpřímená chůze přirozeně výhodu. Jenže naše kostra tempu změny nestačila, nezvládla se chůzi po dvou přizpůsobit a podle Brysona to platí dodnes. „Stát se vzpřímenými znamenalo dodatečný tlak na ploténky, které podporují a polstrují páteř. Následkem je to, co se označuje jako vyhřeznutá ploténka,“ uvádí autor. A zmiňuje, že bez dopadů nejsou ani koleny a kyčelní klouby.
Rovněž naše noha byla původně „konstruována“ k tomu, aby byla schopna úchopu, to proto je v ní tolik kostí. „Nebyla designována k tomu, aby na sobě nesla tolik hmotnosti. Pštrosi onen problém eliminovali tím, že u nich došlo k fúzi kostí nohy a kotníku. Jenže oni měli na to, aby se uzpůsobili vzpřímené chůzi, 250 milionů let. To je asi tak čtyřicetkrát více, než jsme měli my,“ líčí Bryson.
A dodává, že nejvíce na vzpřímený postoj doplácí lidská schopnost rodit děti. „Nabytí užší pánve, aby se vyšlo vstříc novému stylu lidské chůze, přineslo obrovské množství bolesti a nebezpečí pro rodící ženy. Až donedávna nebyl na Zemi jiný živočich, který by byl vystavený většímu riziku, že zemře při porodu, než člověk. A snad žádný jiný dokonce i dnes při porodu netrpí tolik,“ soudí autor.
5. Tajemství života, které vědě uniká
Bryson v dílu uvádí smršť faktů. Líčí, že za jeden den mrkneme asi čtrnácttisíckrát, to znamená, že když nespíme, máme, pokud bychom všechna mrknutí seřadili za sebou, po třiadvacet minut během dne zavřené oči. Vypočítává, že kdybychom sečetli cenu všech látek, z nichž je naše tělo složeno, došli bychom k sumě čítající v přepočtu asi 2,9 milionu korun. Z 61 procent jsme kyslík, to obnáší 267 korun, z 10 procent vodík, to je 480 korun, uhlík je dražší, množství, které naše tělo obsahuje, by vyšlo na 1,33 milionu korun. A tak dál. Celá suma pokrývá, jak uvádí The Guardian, sedm miliard miliard miliard atomů. Studie šedesáti lidí nalezla v jejich pupících 2 368 druhů bakterií, z toho 1 458 „vědě neznámých“. Naše chrupavka je hladší než sklo a její koeficient tření je pětinásobně nižší než u ledu.
Kdybychom roztáhli DNA našeho těla, dosáhla by do vzdálenosti 16 miliard kilometrů, za orbit Pluta. „Zamyslete se nad tím. Znamená to, že je ve vás tolik, abyste přesáhli Sluneční soustavu,“ píše Bryson: „Jste, v nejdoslovnějším smyslu slova, kosmičtí.“
Nezastírá, že za všemi znalostmi se pořád skrývá tajemství. „Základní životní jednotkou je buňka, na tom se každý shodne. Buňka je plná velmi zaneprázdněných, činorodých jednotek, ribozomů a proteinů, DNA, RNA a mitochondrií a spousty dalších, nic z toho však neznamená samo o sobě život. A buňka sama je něco jako kupé, pokojíček, který to vše obsáhne. Sama o sobě není o nic živější než jiný pokojíček. Jenže když se dají všechny ty věci dohromady, je z toho život. To je něco, co se vymyká vědeckému pochopení. A doufám, že vždy bude,“ píše Bryson.
6. Oslava lidského těla, která uniká lidem
Jeho kniha nezatajuje, že jakkoli je lidské tělo „zázrakem“, není nezničitelné. Příklad? Zadrhávání se našeho střevního ekosystému, mizení zdravých bakterií v žaludku, rezistence, která je reakcí na nadužívání antibiotik, mezi padesátými a devadesátými roky minulého století se ve Spojených státech každoročně vrhly na trh tři jejich nové druhy. „Téměř tři čtvrtiny ze 40 milionů předpisů na antibiotika, které každoročně lékaři dají pacientům, se týkají problémů, které antibiotiky ani nelze vyléčit,“ soudí Bryson.
Stejně jako oslavuje sofistikovanost lidských těl, komentuje trpce společenský rámec, v němž existují. Poukazuje na to, že úsporná opatření ve Velké Británii v letech 2010 až 2017 vedla k 120 tisícům předčasných úmrtí, jimž se dalo zabránit. Že na Kubě a v Litvě mají lepší míru přežití novorozenců než v Americe. Že inzulín je ve Spojených státech šestkrát dražší než v Evropě. Že lidé z glasgowského East Endu mají o pětadvacet let kratší předpokládanou délku života, než je průměr ve Velké Británii. Že třicetiletý černoch z Harlemu má kratší předpokládanou délku života, kvůli mrtvici, cukrovce a srdečních chorobám, odložíme-li stranou následky drog a násilí, než třicetiletý muž z Bangladéše.
„Lidské tělo je často připodobňováno ke strojí s vysokou výkonností. Jenže je něčím mnohem více,“ chvalořečí Bryson a vypočítává: „Pracuje čtyřiadvacet hodin denně po několik desetiletí, aniž by po většinu onoho času potřebovalo pravidelný servis náhradní díly. Jede na vodu a několik organických složek, je příjemné, komfortní a dosti půvabné, reprodukuje se s nadšením, dělá vtipy, cítí, má nálady a ocení rudý západ slunce. Kolik strojů, které dokážou něco z toho, znáte? Žádný, o tom není sporu. Jste skutečný zázrak.“
Lidské tělo si podle něj zaslouží oslavovat. „Jak však nádheru své existence slavíme? Většina z nás tím, že málo cvičí a hodně jí,“ píše. Jeho doporučení jsou prostá, víc se hýbat, méně konzumovat. A vést pozitivní společenský život, protože se zdá, jak uvádí, že dokáže chránit naši DNA.
