„Když tu byla poprvé moje americká agentka, řekla: Těžko uvěřit, že jste všechny ty fotky udělal v téhle malinké místnosti,“ řekl Roversi jednomu novináři ve svém pařížském fotografickém studiu. Neopustil ho od roku 1981.
Podívejte se, jak Paolo Roversi ztvárňoval Shakespearovu Julii |
Není to proto, že by byl jeho ateliér v centru metropole, že by sídlil v okázalé pařížské čtvrti. „Toto místo znám svým srdcem. Svým srdcem znám zdejší světlo, jeho odrazy na zdi. I když zavřu oči, cítím, že místnost zakryla příšeřím oblaka,“ vysvětlil.
V oněch slovech je intimita, pocitovost, oddanost, trpělivost, jistá věčnost. Právě takové jsou jeho ceněné fotografie.
Provinční Ital v Paříži
Narodil se v roce 1947 v italské Ravenně a o fotografování se začal zajímat, když byl jako sedmnáctiletý s rodiči na dovolené ve Španělsku. Hned po návratu si doma ve sklepě vybudoval – v tandemu s místním pošťákem – provizorní temnou komoru. A začal prozkoumávat svět fotografie.
Dodnes za svůj původní úspěch nepovažuje první angažmá za peníze nebo první foto na obálce prestižního časopisu. „První úspěch? To bylo, když jsem vyvolal svou první fotku. V pět ráno. Šel jsem spát tak hrdý!“ vzpomíná.
Kalendář Pirelli 2020 dražte na iDNES.czEdice prestižního kalendáře pro rok 2020, kterou pro firmu Pirelli nafotil Paolo Roversi, se světu představí v italské Veroně v úterý 3. prosince. O vernisáži kalendáře přineseme zprávu přímo z Verony. Ve čtvrtek 19. prosince poté budeme moci jeden exemplář kalendáře dražit v internetové aukci na iDNES.cz. |
A nikdy, v žádném rozhovoru o svých začátcích neopomene mluvit o třech učitelích, kteří jej říší fotografie prováděli. Má to dobrý důvod. „Malujeme podle jiných maleb. Píšeme knihy podle jiných knih. Jedno z mých největších poučení je: najdi si své velké mistry,“ říká v jednom rozhovoru. A v jiném doplňuje: „Nikdy jsem nechodil do fotografické školy. Práci se světlem jsem se učil jako asistent. Učil jsem se tím, že jsem zkoumal díla mistrů fotografie a malby starých mistrů. Nikdy nic úplně nevymýšlíte, nevynalézáte, prostě si nesete vlivy gigantů před vámi.“
Jeho učitelem byl nejprve ravennský fotograf Nevio Natali, jemuž byl učedníkem. Poté Peter Knapp, šéf francouzské mutace magazínu Elle, který ho pozval na návštěvu Paříže. Bylo to v roce 1973. „Pro provinčního Itala bylo jako sen dostat se do Paříže,“ nese si své pocity dodnes. Paříž od té doby nikdy neopustil.
Třetím učitelem mu byl britský fotograf Laurence Sackman. Svérázný mistr, tvrdá škola. Roversi vzpomíná, že k přípravě fotografování měl téměř militaristický přístup, že nikdy nedělal nic stejně a že většina jeho asistentů od něj utekla po týdnu. On zůstal devět měsíců. Naučil se trpělivosti a kreativitě. Oči a hlava musejí zůstat svobodné, to ho Sackman naučil.
Nejprve v Paříži začal jako fotograf pro tiskovou agenturu, střelka jeho kompasu ho však dovedla k módní fotografii. „Móda si mě našla. Módním fotografem jsem se stal, aniž bych si to vybral. Dovedla mě tam moje hvězda,“ říká. Nejprve se protloukal po menších zakázkách, poté přišla jeho první velká, do magazínu Marie Claire. A nato pro značku Dior. Svět velké módy od té doby již nikdy neopustil, mezi jeho klienty patří Yohji Yamamoto, Guerlain, Comme des Garcons, Christian Dior, pravidelně přispívá do magazínů Vogue, Vanity Fair, W Magazine.
Stal se stálicí světa fotografie. Stálicí s vlastním, výrazným a nezaměnitelným rukopisem.
Muž, který hovoří se světlem
Jeho značkou, charakteristickým rysem je cit pro světlo. Často cituje francouzského fotografa z devatenáctého století známého pod uměleckým jménem Nadar: „Řekl něco, co je pro mě velmi důležité: Je velmi snadné naučit se udělat fotografii. Velmi obtížné však je naučit se citu pro světlo, pochopení světla.“
Doznává, že zkraje byla jeho práce se světlem strnulá, příliš opatrná, jak se světla bál. A nadmíru se světu snažil na fotografiích ukázat, jak moc se světlem dovede pracovat, jak ho dokáže využít, vlastně narcistně. „Dnes je můj vztah se světlem uvolněnější. Jsem mnohem pokornější, raději skrývám, co moje světlo dělá,“ objasňuje.
A přiznává, že pořád je jeho největším přítelem přirozené světlo, které do jeho pařížského studia proudí z prostorných oken nasměrovaných na sever, které se uvnitř mísí s aurou zašlých potahů křesel. Jeho vztah ke světlu má až náboženskou tóninu. Je pro něj začátkem všeho. A úplným začátkem je slunce. „Když používám světlo z okna, vždy mám v mysli, jakou dlouhou cestu muselo zdolat, než dosáhlo na můj objekt,“ prozrazuje.
Nezastírá, že jeho technika není „racionální“. „Moje studio je místem pro náhodu, pro sen. Prostorem, kde převažuje imaginace. Oněm silám dávám tak moc prostoru, jak mohu,“ říká. Není fotografem, který by sázel na hnidopišskou přípravu – a následné urputné dodržování plánu.
Jak by to vůbec bylo možné? Líčí, že když se ráno v ateliéru sejde modelka, asistent, vizážistka… každý přinese jinou náladu. „Jeden je šťastný, někdo pláče, někdo je naštvaný, tamten, co já vím, ospalý. I když máte přesnou ideu, co dělat, nemůžete se jí držet. Všichni přichází se všemi těmi dočista jinými energiemi a vy musíte zacházet právě s tím. Nikdy nevíte, co z toho na konci bude. A to mám rád. Nechávám, aby do fotografie vstoupil život, a nechávám proudit kreativitu,“ líčí. Fotografické seance v jeho ateliéru ostatně začínají společným jídlem a povídáním si.
Nepřidávám. Ubírám, odkládám, odhaluji
A onomu propojení fotografie s životem, focené osobnosti se sebou samou nechává prostor a čas s velkou trpělivostí. Dlouhá expozice je dalším podstatným heslem Roversiho slovníku. „Neumím to vysvětlit technicky, ale s velmi dlouhou expozicí se fotografie osoby stává intenzivnější. Je silnější, hlubší, v její auře, jejích očích něco je. Možná že to vchází do očí duše,“ uvažuje.
To, čeho se chce dobrat, vyžaduje trpělivost a koncentraci. Čekání vlastně vytvoří prázdno a Roversiho zajímá, čím ho jeho mlčenlivá komunikace s foceným vyplní. „Bez onoho prázdného místa není možné objasnit, vyjevit to, co je skutečné. Je to jako ticho. Prázdnota nebo ticho, říkejte tomu, jak chcete, ale potřebujete to, abyste dosáhli jiné dimenze,“ říká.
A shrnuje, že fotografie není reprodukcí reality, ale vyjevením, odhalením něčeho hlubšího. Chce focené osobnosti sáhnout dovnitř a vynést její duši navenek. „Každý má na sobě nějakou masku, výraz, říkáte nashle, usmíváte se, jste vystrašení… Snažím se všechny ony masky kousek po kousku sundávat, až zůstane něco ryzího,“ líčí.
O všech svých snímcích proto hovoří jako o portrétech. Ať to jsou opravdové portréty, nebo módní fotky, nebo snad snímky stromů, předmětů. „Móda zobrazuje náladu, ducha, postoj, který modelka interpretuje, ale její fotografie jsou portrétem fantazie, kterou spolu vytváříme. Nahé fotografie zachycují jen osobu a její tělo, takže to jsou velmi intimní portréty, ovšem ne tak odlišné. Pro mě je to pokaždé portrét. Když vyfotím šálek, je to portrét šálku, když vyfotím konvici, je to portrét konvice. Vždy to je portrét. A vždy to je vztah mezi mnou a foceným,“ říká. Ano, všechny svoje fotografie považuje za částečně autobiografické.
Pohled umí napsat každý, ale báseň jen někdo
Po dlouhé roky byl jeho výsostným poznávacím znamením film Polaroid 8x10. Poprvé se mu dostal do ruky v roce 1980, kdy ho firma Polaroid požádala o jeho předvedení. „Po deseti sekundách jsem se zamiloval,“ vzpomíná. Fascinovala ho především možnost mít fotky v ruce bezprostředně po vyfocení. Hned je ukazuje spolupracovníkům, připichuje je na place na tabuli. Směje se, že právě proto má většina jeho originálních fotografií nahoře dírku po špendlíku.
Technologický trysk ho však o milovaný formát připravil. Než se filmy Polaroid 8x10 přestaly vyrábět, nakoupil jich tolik, kolik jich sehnal. Ne všechny, co mu zbyly, zkoušku času přečkaly v původní kvalitě. Pokud to však jde, fotí na ně dál, dokud je má.
Svět fotografie se však podle něj stal chaotickým, to kvůli nástupu digitální fotografie. Nepropadl jí. „Vždy říkám, že fotografie nespočívá jen v pohledu na ní, můžete se jí dotknout, přivonět k ní, cítíte ji. S digitálem mám proto problém, protože fotku vidíte, ale nic víc. Obraz jsou jen čísla na monitoru, nedotknete se jich, nepřivoníte si k nim. V tom jsem velmi tradiční. Fotografie pro mě není snímek plující na monitoru, ale objekt, co něco váží, co si můžete strčit do kapsy, do peněženky, do alba,“ říká.
A svět, který digitální fotka převrátila vzhůru nohama, je pro něj chaotický. Každý se podle něj cítí jako fotograf, i když jím není. „Fotografie je skutečný jazyk, řeč – a přitom je kolem ní mnoho analfabetů,“ říká. Hovořit jazykem fotografie se musí umět, má pravidla, má slovníček. A stejně jako dokáže leckdo napsat pohled, jen málokdo však báseň, stejně tak dokáže fotit jen ten, kdo se tomu vyučil.
Paolo Roversi pořád žije v Paříži. Ze dvou důvodů. „Když se dívám ze svého balkonu na Eiffelovu věž a kouřím kubánský doutník, říkám si, že to je velké, světové město. A pro módu a pro mě je to střed vesmíru,“ soudí. A pořád neustupuje z přesvědčení, že fotografie by neměla být závazek, povinnost. Fotografování je a mělo by se pociťovat jako svoboda,“ říká.
