Popisy sexuálních poloh z knihy samozřejmě nevymazává. Patří do ní, včetně těch krkolomných, které „vyžadují praxi“, jak uvádí velmi eufemisticky sama kniha. Karikovat však Kámasútru jen na jakýsi erotický protějšek asketických jógových asán je chyba. O milostném aktu je nakonec jen jeden z celkem sedmi rozsáhlých oddílů knihy.
Kámasútra, která vznikla mezi čtvrtým a šestým stoletím našeho letopočtu, nebyla žádným podloudně šířeným lechtivým dílkem pro dobové sexuální fajnšmekry. Dílo připisované filozofovi Vátsjásanovi bylo součástí tehdejšího sanskrtského kánonu, jedním ze tří základních textů tehdejší indické společnosti.
Sex jako politika
Ony tři knihy pojednávaly o třech cílech lidského života. Zatímco upjatá Dharmašástra autora Manua rozebírala náboženství a Kautilyova pragmatická Arthašástra se věnovala moci, na Kámasútru zbyla rozkoš. Její autor však, jak Wendy Donigerová zdůrazňuje ve své knize The Mare ́s Trap: Nature and Culture in Kamasutra, na Arthašástru věrně navazuje. Tak věrně, že některé pasáže jsou v obou knihách téměř totožné. Co to znamená? Nic jiného než že Kámasútra politizuje sex.
Píše o něm jako o otázce moci. Sex je pro ni „formou sváru, hádky, protože samou podstatou touhy je zápas a její povahou je konkurence“. Muž i žena se snaží dosáhnout naplnění svých tužeb tím, že se zmocní toho druhého. A právě v této oblasti je Kámasútra čtenářům průvodcem. Není ani tak rukovětí sexuálních praktik, je manuálem svádění, získání partnera, udržení si moci v manželství a páchání nevěry.
Kde sbalit vdanou ženuNávody nabízené Kámasútrou jsou mnohdy velmi konkrétní. V obecnostech kniha netone ani při výčtu příležitostí, kde a kdy může muž získat vdanou ženu. Překvapivě vedou chrámy a náboženské festivaly, ale vhodný terén poskytují též parky, lázně, divadla. Z jistého důvodu jsou podle Kámasútry k nevěře náchylné ženy, které sledují požár domu, či ty, které jsou v otřesu z vojenské invaze nebo loupeže. |
Její autor byl Machiavellim intimního života, jeho dílko je plné úskoků a podvádění. Žena roznáší klevety o ostatních ženách svého manžela, muž klame rodiče mladé dívky i ji samu, kurtizána lže, aby zvýšila svou cenu, muži i ženy podstrkují druhým drogy, aby je učinili povolnými sexuálními objekty, vypočítává server dialyo.in.
Především je však Kámasútra plná bystrých psychologických pozorování, jejichž platnost přečkala i pád staroindické společnosti. Když například její autor vypočítává manželky, které mají spády podvádět své partnery, nezapomíná na ženy, jejichž muži hodně cestují, ženy žárlivých manželů, ženy, které jsou hrdé na nějakou svou dovednost a vyčerpány manželovou pošetilostí, na ženy bez dětí, na chudé ženy, které si chtějí povyrazit, na manželky pánů, kteří jsou staří, nemocní, zženštilí, váhaví, impotentní či příliš cudní.
Vátsjásana je všímavý i k ženiným taktikám, jak pobídnout muže, aby ji opustil. Arzenál způsobů, jimiž jej od sebe může odstrčit, je přímo ďábelský: může mluvit o věcech, jimž muž nerozumí, může být lhostejná či pohrdlivá k věcem, jimž muž rozumí, může se smát, když muž neudělal vtip, a smát se něčemu jinému, když ho udělal, může též na veřejnosti mluvit o jeho špatných vlastnostech a neřestech, jichž se muž nedokáže vzdát.
Shrnuto a podtrženo, Kámasútra vidí potýkání se muže a ženy jako jednu velkou a permanentní bitevní etudu. Jako seriál lstí, manévrování a půtek.
Svobodomyslnější minulost než současnost
Text byl určen výhradně pro bohaté lidi, chudí se v něm objevují prakticky jen jako jejich sexuální kořist. Jejím protagonistou je „nagaraka“, tedy „muž ve městě, jemuž neschází bohatství, protože „se koupe každý třetí den, zbavuje se tělesného ochlupení každý pátý či desátý den a pečlivě si čistí podpaží od potu“.
Překvapivé však je, že se Kámasútra neobrací jen na mužské čtenáře. Měly ji studovat i ženy a důkazem o tom, že s ní byly obeznámeny, je hra dramatika Bvahabhutiho, v níž ženy Kámasútru citují. Ostatně, speciálně ženám se věnuje například pasáž o tom, jak mají panny získat muže v Knize třetí, Kniha čtvrtá obsahuje poučení pro manželky.
Do feministického díla má daleko, přesto je však ve vztahu k ženám svobodomyslná, dokonce svobodomyslnější než současná indická společnost, která ženám stále ještě upírá sexualitu. Kámasútra ví, že existuje ženský orgasmus a brilantně ho popisuje, a neuznává, že cílem sexuálního aktu je výhradně plození dětí. V tom je v ostrém a mimořádném protikladu s náboženskou Dharmašástrou autora Manua. A nejen to, dokonce přiznává ženě, která s manželem nezažívá tělesnou rozkoš, právo partnera nenávidět a opustit ho. Kontrast s konzervativním autorem Dharmašástry nemůže být větší, podle Manua má být muž pro ženu bohem za jakýchkoli okolností, samozřejmě včetně nešikovnosti v loži.
Ostatně, podle Manua je žena od přirozenosti nevybíravá a svolná k sexu s jakýmkoli mužem. „Muž! řeknou ženy a mají s ním sex, ať je dobře vyhlížející, nebo škaredý,“ píše Dharmašástra. Autor Kámasútry však nesouhlasně kroutí hlavou. „Žena touží po přitažlivém muži,“ uvádí, zdůrazňuje však, že po „jakémkoli“. Promiskuitu žen bere za danou věc – což rozvazuje muži ruce k tomu, aby jim vyšel vstříc.
Kámasútra přiznává ženám právo na rozvod, na druhou svatbu po manželově smrti a na výlučnou správu rodinných financí. Ta je však, jak jinak, cynickým chytákem, manželovou lstí, jedním ze způsobů, jak ženu zaměstnat úkolem, a tím ji kontrolovat.
Viníkem je Sir Burton
Skutečná Kámasútra je docela jiná, než si myslíme, tvrdí Wendy Donigerová. Je o lidských vztazích, ne až tak o sexu, a ona sexuální akrobacie byla i v její době spíše inspirací a fantazií než realitou. A je mnohem modernější, než se zdá. Proč jí však rozumíme tak málo? Může za to prý britský cestovatel Richard Francis Burton.
To on totiž Kámasútru spolupřeložil a v roce 1883 vydal. A právě jeho verze od oné doby dominuje, je nejcitovanější a nejrozšířenější, i proto, že je zdarma na internetu, je ovšem také nepovedená. A nejde jen o to, že Burton nepochopil pasáž o bodu G, který autor Kámasútry znal staletí předtím, než ho pro Evropu objevil v roce 1950 gynekolog Ernst Gräfenberg. Ani pouze o to, že ve svém vydání zmenšil míry pro rozčlenění penisů podle velikosti, a že vynechal pasáž o indické přírodní Viagře.
„Je tam spousta chyb,“ tvrdí Donigerová, „Burtonův text je vypolstrován a sahá k mnoha domněnkám. Často překrucuje originál. Dodává věci, aby usnadnil pochopení, ale někdy jsou špatné.“ Donigerová má navíc dokonce za to, že Burton ani nepřekládal samotnou Kámasútru, ale komentář k ní, který vznikl o tisíc let později, už právě v něm mají ostatně chyby ohledně bodu G kořeny.
Siru Burtonovi tedy patří obdiv za to, že měl kuráž text, který byl ještě v šedesátých letech minulého století ve Spojených státech zakázán, vydat, jenže jeho poselství k nám v jeho verzi doputovalo zkreslené. Mimo jiné i v tom, že ženám upřel hlas. Ano, v původní Kámasútře jsou přímé citace žen, i ženy v ní jsou protagonistkami, nejen muži. „Burtonova“ Kámasútra ženy přehlíží, originál byl mnohem feminističtější.
Růžové brýle však nemějme. Byť byl v mnoha ohledech liberálnější než současná Indie a než jeho tehdejší souputníci Dharmašástra a Arthašástra, trestuhodná tvrzení jsou i v Kámasútře. Vycházejí vlastně z pojetí sexu a vztahu jako souboje. Když totiž zápas, tak se vším všudy. I s fyzickým násilím. Součástí sexuálního aktu je v ní i škrábání, kousání, políčkování. A co hůř, ženiny protesty nejsou jejím vyjádřením nesouhlasu, ale hrou, která má za cíl vybudit partnerovo ještě větší vzrušení. Kámasútra tak legitimizuje znásilnění, je podle ní nejhrubší, ale stále přijatelnou formou sexu.
