Bylo to nepředstavitelně troufalé, arogantní, zbytečné, ale mělo to styl. Na obálce magazínu The New York Times se tyčilo jedno gigantické ego. Černoch v džínovém obleku s červeno-bílo-modrou kravatou a brýlemi. Přes celou stranu. Vedle něj otázka „Toto je Nicky Barnes. Policie tvrdí, že je největším drogovým dealerem Harlemu. Může to však dokázat?“
A též výrazný titulek, který dělal z dotazu řečnickou nahrávku na smeč a přinášel odpověď: „Mister Untouchable.“ „Pan Nedotknutelný“. Nicky Barnes si totiž opravdu myslel, že si může dovolit všechno. Jako drogový imperátor, majitel neuvěřitelně ziskového zločinného byznysu, byl zatčený bezpočtukrát. Policie mu však nikdy nic nedokázala. Nerozpakoval se proto své sebevědomí a výsadní postavení stvrdit veřejně, mediálně.
Otřes, který svou okázalou chvástavostí v červnu roku 1977 vyvolal, tehdy doputoval až do Bílého domu. A Panu Nedotknutelnému změnil život. Ten však byl pestrý už předtím.
Selfmademan, který měl vizi
Leroy Nicholas Barnes se narodil v roce 1933 v Harlemu a životopis měl jako scenáristický stereotyp pro vládce podsvětí, kteří začali od píky. Ministrování v kostele, chudoba, násilí, otec alkoholik. A delikty – za krádeže byl zatčený ještě než mu bylo deset let. Jako náctiletý vedl pouliční gang, prodával heroin a sám mu propadl. Putoval do léčebny.
Po propuštění se prý jako uživatel heroinu nikdy ani nedotkl, jako podnikatel mu však zůstal věrný. A nechtěl zůstat jedním z mnoha pouličních obchodníčků. Věděl, že má na víc, byl chytrý, rozuměl trhu. Měl vizi, jeho cílem bylo ovládnout heroinový byznys v Harlemu. A doplňoval si též vzdělání, daly mu ho, stejně jako užitečné kontakty, opakované pobyty ve vězení.
Náš táta je Pan Nedotknutelný?„Zemřel přirozenou smrtí, což byla s ohledem na jeho vulkanický životní styl anomálie. Po několik let byl celebritou, zemřel však, aniž by to někdo zaznamenal,“ napsal novinář Sam Roberts. A prozradil, jak na jeho smrt přišel on. Vlastně za to mohlo úmrtí Franka Lucase, Barnesova rivala z doby, kdy Harlemu vládl heroin. Když se o tom, že 30. května 2019 Lucas zemřel, novinář dověděl, napadla ho otázka: „A co se vůbec stalo s Nickym Barnesem?“ Všichni soudci a žalobci, kteří Barnese znali, prý odpovídali totéž: „Často mi volával, ale už roky jsem ho neslyšel.“ Nakonec jeden prozradil, že Barnes zemřel, a informaci poté potvrdila i jeho dcera, která si novináře pamatovala z dřívějška. Vysvětlila, že si rodina zveřejnit zprávu o Barnesově smrti nepřála. „Zůstává to pro nás citlivé téma. Tatínek byl velmi diskrétní a chtěly jsme to respektovat.“ Dříve jeho dcera přiznala: „Je pro nás těžké připustit, že Pan Nedotknutelný a náš táta je jednou a tou samou osobou. Do doby, než jsme byly dost staré na to, abychom chápaly, co dělal, jsme s ním měly tak mnoho pozitivních zážitků.“ |
Konkurenci nemilosrdně likvidoval. Italská mafie, která harlemský trh do oné doby ovládala, nakonec přistoupila na spolupráci. Nicky Barnes měl v rukou ohromný trh a bezedný přístup ke zboží. Výsledkem byly nižší ceny a rychlé dodávky. Afroamerické komunity v Harlemu, ale i v Bronxu, heroinem doslova zaplavil. S cynismem – jeho podnikání za sebou nechávalo lidské tragédie. A také s podnikatelskou kreativitou a umem. Po vzoru italské mafie dal dohromady The Council, Radu, což byl vrcholný orgán afroamerických drogových obchodníků. Jejím heslem bylo: „Se svým bratrem jednám tak, jak přistupuji sám k sobě“. A Nicky Barnes nad ní měl právo veta.
Byl totiž největší. Jen během jediného měsíce prodal v Harlemu heroin za milion dolarů, krom toho obhospodařoval i klienty v Pensylvánii nebo dokonce v Kanadě. Peníze se točily dál, investoval je do řetězce myček aut, do cestovních agentur, benzinových stanic, do realitních projektů v Clevelandu, do Pontiacu. A ovšemže do kratochvílí. Večírky, ženy, auta. Ve skříni míval tři sta na míru šitých obleků, padesát kožených kabátů, sto párů bot na zakázku, vlastnil flotilu luxusních aut, spoustu domů a bytů.
Muž, který rozčílil Bílý dům
A v hlavě se mu usadil onen virus nedotknutelnosti. Bavil se bezdůvodnými honičkami s policejními sledovateli. Po městě svištěl rychlostí přes sto padesát kilometrů za hodinu, aniž dostal byť jen pokutu za divokou jízdu. Měl na kontě třináct zatčení, aniž pro polici jediné dopadlo úspěšně. Případní svědci se nakonec doznají ke ztrátě paměti nebo se ztratí oni sami. Důkazy zmizí, ukáže se, že policie leccos pokaňkala...
Do oblak vystřelené ego ho dovedlo na obálku zmíněného magazínu. Tak vychloubačnou, tak ponižující zákon i jeho prosazovatele, že spustila alarm dokonce i v Bílém domě. Proti harlemskému drogovému králi se rozhodl zakročit sám prezident Jimmy Carter.
Později Barnes furiantsky deklamoval, že zhola netuší, co prezidenta tak pohoršilo. Onen džínový oblek byl prý jedním z nejvšednějších a nejcivilnějších kousků jeho šatníku. Vážněji pad dodával, že obálkou udělal chybu. „Jenže už se stalo,“ vzpomínal.
Chyba to byla. Prezident k sobě povolal ministra spravedlnosti a vydal povel. Splněný byl ještě téhož roku. V prosinci 1977 byl Nicky Barnes odsouzený za své zločinné podnikání na doživotí. Bez možnosti propuštění. Státní zástupce Robert B. Fiske ho označil za šéfa „největšího, nejziskovějšího a do uplácení nejvíc zapojeného drogového klanu v New York City“. Byl to první federální případ, kdy zůstala kvůli bezpečnosti utajená identita poroty.
Probudili lva za mřížemi
Ve vězení si Nicky Barnes opatřil vysokoškolský titul, vyhrál básnickou soutěž a pomáhal ostatním trestancům s angličtinou. A pozoroval, co se děje venku. Stále nervózněji, pak i rozezleně. Cítil se podvedený, z mnoha stran.
Thelma Grantová, s níž měl dvě dcery, i jeho milenky milionový byznys rozmařile plundrovaly. Rada neplatila jeho právníkům. Ale nešlo jen o to. Jeden z jejích členů začal spát s jednou jeho milenkou. „Guyi Fisherovi jsem dal ženu a řekl mu, ať na ni dává pozor, ať se o ni postará. Neřekl jsem mu, že ji má začít šou**at!“ vypověděl v telefonickém rozhovoru v roce 2007.
Jeho společníci i Thelma i jeho milenky tam venku ho podle něj zradili. A on jim to chtěl oplatit. „Měli spícího lva zavřeného v kleci. A vzbudili ho,“ nechal se slyšet. Zatímco do té doby tvrdošíjně odmítal návrhy vyšetřovatelů na spolupráci a dohodu, v roce 1982 kývl a začal mluvit.
A mluvil hodně. Přiznal se k tomu, že byl zapletený do osmi vražd, ovšem zdůrazňoval, že „pouze“ vydal rozkazy. Jinak však vyšetřovatelům předložil seznam 109 jmen zapletených do obchodu s heroinem, včetně své ženy a pěti členů rady. Fisherovo jméno přirozeně nechybělo.
V srpnu roku 1998 díky tomu vyšel z vězení na svobodu. Nickyho Barnese však za mřížemi nechal.
Muž, který se změnil…?
Knížka kvůli egu? Ne, potřebuju penízeZ hlubin anonymity povystoupil Nicky Barnes v roce 2007. Tehdy nejenže se jeho postava objevila ve filmu Americký gangster, který se ovšem k jeho rozhorlení zaměřil na postavu jeho drogového rivala Franka Lucase, zatímco jemu přisoudil scénář jen vedlejší úlohu. Kromě toho vyšla kniha Nedotknutelný: moje zločiny a tresty, kterou sepsal s Tomem Folsomem, a stejnojmenný dokumentární film Marca Levina. Barnes popíral, že by popularizací svého příběhu usiloval o svou obhajobu, o předstírané pokání nebo chtěl ukojit své ego. „Ego? To opravdu není něco, co bych potřeboval, ne když stojí benzín tři dolary. Potřebuju peníze, a toto je jediná cesta, jak si k nějakým navíc můžu pomoci,“ nezastíral. |
S oním jménem by přirozeně nepřežil ani jediný den. Dostal novou identitu, stejně jako jeho dvě dcerky, jejichž matku poslal do vězení. Zavřela se nad ním voda. Muž, který na vrcholu svého kriminálního úspěchu miloval okázalost a nesnášel, když nebyl ve středu pozornosti, vzýval zapomnění. Nic se o něm nevědělo až do března roku 2007, kdy svolil k rozhovoru se Samem Robertsem z New York Times.
Reportér si předtím vzpomněl na některá slova, která o Barnesovi zazněla. „Jestli vede prádelnu někde v Dubuque nebo potraviny v Slippery Rock, to je jedna věc,“ prohlásil o něm jeho někdejší mafiánský společník, „ale ten chlap má ohromné množství charisma a inteligence. Nemyslím si, že dokáže být krotký, ať je, kde chce.“
„Byl číslo jedna, měl charisma,“ dosvědčoval federální soudce a někdejší speciální žalobce pro drogové zločiny v New York City Sterling Johnson Jr. „Byli jste někdy u toho, když šel po ulici Bill Clinton? Tak takový byl Nicky Barnes.“
Takový byl Barnes, na rande s redaktorem Robertsem však přišel čtyřiasedmdesátiletý muž v pytlovitých montérkách. Bydlí prý v bělošské čtvrti, sousedům řekl, že je zkrachovalý byznysmen. Jeho pravou identitu znaly jen jeho dvě dcery, vnučky už ne. Ani jeho tehdejší přítelkyně.
Někdejší harlemský milionář pracoval ve Wallmartu, pětkrát v týdnu osm hodin. Nepil, nekouřil. Kromě toho, že musel jednou měsíčně na testy na drogy a v rámci pouze podmínečného propuštění pravidelně ukazovat policii výplatní pásku a jakékoli výdaje nad 500 dolarů, byl jako všichni v sousedství. Řadový občan.
Schází mi to, ale neohlížím se
Litoval toho, jak dopadl? Prý ne. „Chci každý den vstát, jít do auta a jet do práce a být respektovaným členem své komunity. A respektovaný jsem. Vím to. Nemusím koukat do zpětného zrcátka, jestli mě někdo nesleduje. Nemusím doma pouštět mixér, když chci něco říci. To už není součástí mého života,“ uvedl. „Nicky Barnes už neexistuje. Jeho životní styl a jeho hodnotový systém zemřel. Nickyho Barnese jsem nechal za sebou,“ líčil.
Nevyčítal si tedy, kolik životů zničil heroinovým morem? Jímž navíc zaplavil svou vlastní komunitu? „Heroin uvrhl černou komunitu do katastrofy a způsobil hodně bolesti. Neměl jsem to dělat. Možná jsem si toho tehdy byl vědomý, ale nestaral jsem se o to,“ líčil. „Chtěl jsem vydělat peníze, což jsem taky dělal. Viděno zpětně jsem se tak rozhodnout neměl, ale je zatraceně jiné a lehčí dezinfikovat se ex post.“
A nechyběl mu v jeho tuctovém životě lesk harlemské nadvlády? „Schází mi to, mělo to kouzlo, byly v tom peníze, vliv, atraktivní ženy. Neměl jsem finanční starosti, teď je mám. Chci jednou odejít do důchodu zajištěný, to je moje hlavní starost,“ říkal. „Samozřejmě, že bych chtěl mít víc peněz, ale neudělal bych pro to nic jiného, než si je odpracoval,“ dodával.
Když rozhovor skončil, Barnes poprosil servírku o krabičku, aby si odnesl domů zbytek lososa, kterého nedojedl.
Pravidla galerky? Jenom debilní kecy
Ještě jednu otázku při obou rozhovorech dostával. Samozřejmě, týkala se jeho udavačství. Jak se jeho spolupráce srovnává s gangsterským zákonem, gangsterskou morálkou, gangsterskými principy, podle nichž je spolupráce aktem slabosti?
„Nevím, jak by se dal chlap považovat za silného, kdyby po sobě nechal skákat bandu debilů a jen kvůli nějakému kodexu, který vymyslela parta idiotů, by nic neudělal,“ říkal. „Pouliční pravidla jsou jen debilní kecy.“ Na těch, kdo ho podle jeho slov zradili, chtěl spáchat odvetu, a tohle byla zpoza mříží jediná cesta.
Opravdu nelitoval. Dodával, že existují i horší věci než se stát informátorem: „Například být po zbytek života ve vězení.“
„Já jsem venku. A oni uvnitř,“ shrnoval muž, který se kdysi jmenoval Nicky Barnes. Zemřel na rakovinu již v roce 2012. Novinář Sam Roberts se to však, jako první dověděl až v červnu roku 2019.
„Kdybychom o smrti Nickyho Barnese informovali hned tehdy, snad by se to objevilo někde uprostřed novin na stránce s nekrology,“ napsal Roberts. „Jenže Nicky se smál naposled. Zpráva o odchodu Pana Nedotknutelného přistála na titulní straně.“
Smrt zapomenutého důchodce z Wallmartu přece jen ještě exhibicionismus Nickyho Barnese oživila.
