"Cítil jsem, že jsem se narodil pro opačné pohlaví, vždy jsem ho miloval a dělal vše, co jsem mohl, pro to, abych jím byl milován." Život Giacoma Casanovy by se dal shrnout právě touto větou z jeho svižně napsaných pamětí.
Slavný Ital, jemuž byla domovem celá Evropa, zemřel před více než dvěma stoletími, 4. června 1798, ale jeho jméno je synonymem umění svádění a záletů dodnes.
Legendou je oprávněně. Nejen kvůli počtu žen, jejichž náručemi prošel, ale hlavně pro šarm, jímž je zdolával.
Ze společenského dna až na vrchol
Jeho start do života však nijak nenasvědčoval tomu, že jej čeká dráha milovníka proplouvajícího vrchní společenskou třídou. Neduživý chlapec se narodil v roce 1725 v rodině herečky a tanečníka, aby se nakonec ocitl v opatrovnictví duchovního Gozziho.
Právě díky němu se chlapci dostalo vzdělání. Naučil se latině, řečtině, vystudoval práva, zajímal se o historii, ekonomiku, matematiku, filozofii i lékařství. Hraje na housle, čte Voltaira, dovede zpaměti citovat antické verše.
To vše později při dobývání vyšší společnosti a zejména přízně žen bezezbytku využije.
Nyní jej však vstup mezi společenskou smetánku teprve čeká – a předchůdce budoucího dandyho se do ní dostává vskutku bizarním vchodem, jako klerik.
Své první církevní angažmá získává v domě benátského senátora Alvise Malipieriho. A právě tam se začíná utvářet jeho budoucí osud: je uveden do nejlepší společnosti, získává první milostné zkušenosti… a také know-how pro svůj život okupanta patricijských salonů.
Jeho základem je – mít vždy vlivného patrona.
Takže když je jeho duchovní kariéra ukončena a když podobně skončí jeho kariéra vojenského důstojníka, profesionálního hazardního hráče a houslisty, nachází azyl a oporu v osobě benátského šlechtice Mattea Bragadiniho, o pár let později, v roce 1750, si buduje užitečné kontakty vstupem do mocné zednářské lóže.
A vrhá se do víru velkého světa: podstupuje jedno milostné dobrodružství za druhým (kraluje jim vztah s tajemnou Francouzkou, o níž mluví jako o "Henriette"), na přání svých mecenášů cestuje po celé Evropě, těží ze své inteligence, šarmu, výřečnosti i styků, které si pečlivě buduje.
Působí jako tajný agent Portugalců, finanční poradce francouzského dvora, Angličanům nabízí svůj projekt národní loterie, vrhá se do četných projektů, které často končí krachem, jako například jeho pokus vydávat časopisy či vybudovat vlastní textilní továrnu.
Muž, který se narodil zřejmě jako nemanželské dítě šlechtice, který ho nechal v rodině matky, jež byla kurtizánou stejně jako herečkou, se dostává do společenských kruhů, které jsou vyhrazeny jen nejvlivnějším osobnostem. Dobývá jedno prestižní místo za druhým – a vždy dbá na to, aby se věhlas o jeho osobě donesl včas do místa jeho následného působiště.
A podobně jako pochopil význam PR publicity, koketuje s bulvárem: ač nejsou milostné pletky v oné době ničím výjimečným, na rozdíl od jiných vysoce postavených mužů o svých dobrodružstvích nemlčí.
Jeho vlivné kontakty jsou přitom potřeba – jeho eskapády, mezi nimiž nescházely ani souboje, z něj udělaly terč církve, řady vážených mužů i policie. Ani tak se nevyhne vězení – je do něj poslán pro urážku církve, vyzvědačství a, samozřejmě, nemravnost. Ani jeho vězeňská epizoda však nekončí jinak než čistě románově – Casanova z vězení uprchne.
Jemná technika svádění – a odchodů
Ač byl mužem mnoha profesí a zájmů, jeho nejjistějším terénem byly ložnice žen – od řeholnic po dámy z nejvyšší společnosti.
Jeho styl svůdníka byl přitom stejně sofistikovaný a jemný jako jeho vybrané způsoby. Nebyl tygrem, který si razí nemilosrdně cestu za svou obětí. Kolem cíle svého zájmu spřádal elegantní pavučinu komplimentů, náznaků a výzev.
A jak vypadal nejčastější scénář, kterého se legendární svůdce držel? Podle Johna Masterse, autora knihy Casanova, se často týkal atraktivní ženy, která byla obětí hrubého či žárlivého muže.
Nejprve se pokusil její trápení ulehčit a poté, co mu dala najevo svůj vděk, nastoupila fáze galantního svádění: Řídil se imperativem, že "bez hovoru je potěšení z lásky přinejmenším o dvě třetiny menší". City se však nemají dávat najevo explicitně, ale jemným náznakem, přičemž mají srdce ženy obměkčit malé dárky a lichotky.
Když je žena dobyta, následuje milostná epizoda, kdy je domovem obou hrdliček ložnice: epizoda intenzivní, výbušná… a krátká.
Poslední léta svého života strávil Casanova v českém Duchcově
Věčnému milovníkovi poté začínají do vztahu probleskovat momenty nudy, žár začíná vyprchávat, dobrodružství a aroma hazardu jsou pryč – a on se vzdaluje s omluvou, že je její krásy a dobra příliš nehodný, a scénu opouští s tím, že někdejší ženě svého srdce za sebe vyhledá ctihodného partnera jako náhradu.
A jde vstříc další avantýře.
Odešel s ním starý svět
V roce 1774 se vrací do rodných Benátek – ovšem jeho pobyt končí definitivním exilem, k němuž jej v roce 1783 donutila místní aristokracie.
Azyl nachází nejprve ve Vídni, poté v českém Duchcově, pod ochranou Valdštejna. Tam píše své paměti, ovšem dobrodružství předchozích let je nenávratně pryč. Dožívá v nudě, z nezáživné venkovské reality utíká ke snění a vzpomínkám.
Čas tráví korespondencí se svými přítelkyněmi a sepisováním pamětí, které se stanou jedním z nejvýmluvnějších svědectví o morálce a životě jeho doby a v nichž nešetří ani ironií na vlastní adresu.
Pochován je na místním hřbitově, jeho hrob se však nezachoval. Spolu s Casanovou zemřel i starý svět bezstarostného aristokratického hýření, svět, který byl veselejší a bezstarostnější tím více, čím jistěji věděl, že jeho čas vypršel.
