Většina z nabízených chinmi shiokara má svůj původ mezi nejrůznějšími mořskými tvory a prakticky u všech se při úpravě pracuje s velkým množstvím soli. A také s přirozeným procesem rozkladu a kvašení bez přístupu vzduchu.
Na území každé japonské prefektury bychom narazili hned na několik tradičních receptů. V okolí Tohoku vám nejspíš nabídnou shiokara z mořského ananasu, tedy těla sumky Roretzovy, na Hokkaidó se těšte na kaki no shiokara z ústřic a v Chūbu pak na shiokara konowata, ve které převažuje mořská okurka. Shiokara však kuchař vykouzlí i z krabů houslistů, tuňáků, ryb ayu nebo drobných mořských korýšů.
Do poslední chvíle často netušíte, co vám vlastně přistane na talíři. Shiokara totiž může být právě tak hlavním chodem, jako přílohou k rýži nebo jen čistě dochucující omáčkou.
Nezaměnitelná chuť
A jak se shiokara připravuje? Malé kousky masa se naloží do nahnědlé viskózní pasty z oleje a bylin, vydatně prosolené a naložené do naporcovaných nebo přes síto přepasírovaných vnitřností toho kterého tvora. Někdy dojde i na obohacení směsi fíky nebo praženou rýží.
Vše se promíchá a uloží do uzavřené nádoby, ve které poté pracují rozkladné procesy - týdny, měsíce i celé roky. Jisté je přitom jen to, že co jste do nádoby uložili, bude na konci vypadat úplně jinak. Postará se o to především obsah žaludečních šťáv. Prokvašené kousky masa získávají během rozkladu gelovitou až lehce průhlednou strukturu, nasekané vnitřnosti se spolu s olejem a bylinami promění v hladkou kapalinu s konzistencí medu.
Extrémní gastronomie |
Hrubozrnná sůl funguje jako konzervant, který při dlouhém procesu fermentace obalí povrch hmoty pevnou bílou krustou (podíl soli ve směsi je 10 až 30 procent). Pokud jde o barevné vyznění omáčky shiokara, připomíná narůžovělý mix kečupu majonézy. Z nakloněné lžičky nestéká, ale táhne se.
Shiokara má v Japonsku dlouhou tradici. Archeologické vykopávky zaznamenávají různé pozůstatky z její výroby, zejména kvasné nádoby se zbytky organické hmoty, už z období předvěké éry Jomon před osmi tisíci lety. Své největší slávy však dosáhla teprve za časů státu Kofun, tedy v období mezi lety 250 až 710 našeho letopočtu. Shiokara vyrobená z masa sladkovodních kaprů tehdy byla hlavním pokrmem vojáků po celé zemi a byla součástí žoldu. K její popularitě a vyšší stravitelnosti přispíval i rozmach rýžové kořalky. Samotné překvašené rybí maso je totiž zapotřebí po každém soustu vydatně spláchnout.
To ostatně zůstalo pravidlem dodnes a postavilo si na tom reputaci několik barů v Tokiu. Japonci jsou na pokrm patřičně hrdí, což ale neznamená, že by ho všichni jedli s chutí. „Dobré v Japonsku vždy znamená velmi dobré a špatné velmi špatné. Platí to i ve zdejší kuchyni a u omáčky shiokara si na to stoprocentně vzpomenete,“ píše se v turistických průvodcích. Od domácích spolustolovníků si plným talířem shiokara vysloužíte buď respekt, ale také si od vás mohou s ubrouskem u nosu znechuceně odsednout. Nejsou to prostě žádné ančovičky. Pokrm je oslavován jak pro svou pronikavou ostrou vůni, tak pro výraznou rybí chuť, kterou si však v ústech poneste několik dní.
Místní rozlišují mezi doma vyrobenou shiokara a zakoupenou. Ta z obchodů je spíš dílem šíleného chemika. Obsahuje nejčastěji naporcované kousky chobotnice, rozemletý zažívací trakt olihní, cukr, sůl, ocet, med, glutaman sodný, sorbitol, zahušťovadla na bázi polysacharidů, líh, červené barvivo E160b Annatto a směs paprik. S původním lokálním produktem tedy nemá mnoho společného.
Mimochodem, tento pokrm je považován za jeden z hlavních důvodů nízké nemocnosti Japonců. Obsahuje totiž velké množství minerálů, minium cholesterolu, a i když se to možná na první pohled nezdá, prokvašené jídlo pomáhá vyladit zažívání.
