Studoval programování a kybernetiku. Po škole nastoupil do Institutu řízení a krátce nato spoluzaložil malou firmu. Pak ho zlákali kolegové z cestovní kanceláře Adventura, aby začal pracovat jako průvodce a jezdil s lidmi do hor, do pouští i do pralesů. Z letní brigády se pozvolna vyklubalo zaměstnání na plný úvazek. Už během provázení turistů po světě si Jan uvědomil, že má dar naslouchat, díky němuž si od něj někteří klienti cestovky odnášeli více než jen výlet.
Po dvou a půl letech vypsala Adventura konkurz na post ředitele. Jan se přihlásil a vyhrál. Během jeho pětiletého vedení se Adventura transformovala v největší cestovní kancelář zaměřenou na aktivní dovolenou a exotické poznávání. V mnoha jiných případech by možná právě tady příběh končil, případně pokračoval dalším výstupem po kariérním žebříčku. Ne tak u Jana Františka Bíma. Po několika úspěšných letech ve vedení firmy si stále častěji uvědomoval, že se ve své práci dále nerozvíjí a dosavadní jistoty mu začínají být poněkud těsné. To, že se vnitřně točí v kruhu a přešlapuje na místě, se posléze začalo odrážet i navenek – cestovce se náhle zhoršila čísla. Přesto nepřišla změna hned.
"Situaci jsem ustál, ale červ pochybností hlodal dál. Když za dva měsíce nečekaně zemřel soused, který nebyl o moc starší než já, uvědomil jsem si, že není čas trávit většinu života prací, která mě sice ještě docela baví, ale již mne v žádném směru příliš nerozvíjí," vysvětluje Jan. Následovala pouť do Santiaga de Compostela, během níž si chtěl ujasnit, jakým směrem se vydat dál. Ani ne za dva dny mu došlo, že by se rád živil doprovázenými poutěmi, během kterých průvodce s klientem vede řízený rozhovor, pomáhá mu rekapitulovat vlastní život a získat ztracenou rovnováhu. Nevycházel z cizího nápadu, neměl žádné konkrétní vzory, jak sám říká: Jen jsem prostě vykročil do propasti života.
Ne každý však může rezignovat na manažerský dress code, navléknout pohorky a hurá s klienty do lesa – tohle radikální a pro mnoho lidí bláznivé otočení kormidlem vycházelo z celého Janova dosavadního života. V odklonu od světa čísel, tlaku na výkon, boje s časem a rutinního prostředí kanceláře hrály velkou roli především předchozí průvodcovské zkušenosti a intenzivní práce na duchovním rozvoji. "V roce 2005 jsem prošel silnou psychospirituální krizí, která byla velmi bolestivá. Někteří terapeuti tuhle zkušenost nazývají "tavicí pecí". Když ji přežijete, vylezete ven v novém, o poznání pevnějším psychickém skupenství," směje se Honza. Zpětně spatřuje smysl i ve svém zdánlivě nesouvislém přeskakování z jedné práce na druhou – po rezignaci na manažerské jistoty se mu vše "odžité" poskládalo ve smysluplný celek.
Jdu se projít!
Koncept doprovázených poutí v Česku ale nikdo neznal, a Jan Bím se tak musel vyrovnávat s nechápavými reakcemi okolí. "Všichni kolem mě měli strach, moje maminka a tchán s tchyní si dokonce mysleli, že jsem se úplně zbláznil. Pořád se mě ptali: Copak to někdo dělá, chodí s lidma po lese a nechává si za to platit?! Nedělá, říkal jsem. Ale proč bych s tím právě já nemohl začít?"
Jediný, kdo za ním v té době stál, byla manželka. "Chtěla, abych dělal něco, co mě baví a naplňuje. Často mi opakovala, že když to nevyjde, nějakou práci si vždycky najdu, můžu třeba jezdit po Praze s autobusem," směje se vystudovaný matematik.
Základy duchovního vzdělání pochytil od věřící maminky. Je pokřtěný, křestní jméno František dostal po Františkovi z Assisi.
"Na začátku jsem samozřejmě občas pochyboval, zda dělám dobře. Přece jen jinak uvažujete, když živíte sám sebe, než když máte zodpovědnost za rodinu." Během prvních tří let "chození po lese" třikrát spadl do kontokorentu. "Zejména v dobách, kdy jsem se na účtu blížil k minus třiceti tisícům a diář mi novými kontakty zrovna nepřetékal, jsem měl – jak já s oblibou říkám – docela staženou prdelku." Během posledního exkurzu do záporných částek si však uvědomil, že těch "minus třicet" je vlastně jen jeho mentální hranice, a tak začal přemýšlet, proč by ji nemohl posunout blíže k nule. Jak se rozhodl, tak se také stalo.
Docela často tápu
Dnes má diář plný i šest měsíců dopředu a s klienty tráví všechny pracovní dny s výjimkou pondělí, kdy vede kurz meditací. Na stereotyp si rozhodně stěžovat nemůže – chodí s lidmi z různých společenských tříd na výlety po celé České republice. Výběr i délka konkrétní trasy vždy záleží na jejich přáních a potřebách. Stejné pravidlo se vztahuje i k tématům hovoru.
Galerie NEMedailon Jana Františka Bíma vyšel v rámci projektu Galerie Ne. Galerie NE je inspirativní projekt, multimediální internetová galerie odvážných Češek a Čechů nebo lidí trvale žijících v Česku. Jeho cílem je vyjádřit zápor, odmítnutí, nesouhlas. Nedovolit, co jiní mají za samozřejmé, nemyslet v běžných pojmech, nechtít, po čem ostatní touží, nejít předem danou cestou, nepřitakat tupě, nerozhodovat se bez užití kritického rozumu, nepodvolit se, neohnout, nenechat se zlomit, nepřidat se, nevybrat si jednodušší cestu, neuhýbat. Říct ne nemusí znamenat negaci, může být nositelem kladného náboje. Může být projevem pevného přesvědčení, charakteru, víry a sebevědomí. Může posílit, poposunout, otevřít jiné cesty, oklepat balast a nánosy konvence. Stačí v sobě nalézt odvahu. Nebo jen prostě nemoci jinak. Být jediný a jedinečný. V daný okamžik na daném místě. V čemkoliv. Sám za sebe. |
Většinu klientů vidí poprvé až na nádraží a netuší, s čím za ním přicházejí. Nejistota z toho, že neví, s kým má tu čest, ho nijak netíží. "Vždy věřím, že vše bude plynout přesně tak, jak má. Když nastane v terapeutické místnosti ticho, je to určitým způsobem tísnivé, pokud mlčíte v přírodě, je to nádhera. Obvykle se nejdůležitější události odehrávají právě během tichých momentů," vysvětluje duchovní průvodce.
Vzápětí zcela otevřeně přiznává, že si s mnoha životními příběhy neví rady. "Docela často tápu. Během téhle práce jsem si ale uvědomil, že většina lidí vlastně nehledá konkrétní radu, spíše ze sebe potřebují svoje starosti, trápení a pochybnosti dostat, pak od té hromádky poodstoupit a podívat se na ni z jiné perspektivy," vysvětluje.
Příroda napoví
Cíle doprovázených poutí bývají různé. Většina lidí se s Janem schází proto, aby vyřešila obtížnou životní situaci, případně chytila druhý dech, objevila osobní dar a poslání, nově nastavila žebříčky hodnot nebo předefinovala životní vizi.
Škála klientů je opravdu široká – od vrcholových manažerů přemýšlejících nad tím, "co dál, když už se mi vše splnilo", až po lidi, kteří jsou na druhé straně barikády, život s nimi nějak smýká, nikdy se jim nic nepovedlo a chtějí to konečně zlomit. Ať už Jan doprovází kohokoli, dodržuje dvě základní pravidla. "Klient vede. Vždy mu říkám: Běž za svýma nohama. Kam tě povedou, tam půjdeme... To samé platí i o cestách dovnitř do tvého nitra: kdykoli můžeš říct dost a otáčíme list," vysvětluje.
Jednou z jeho oblíbených metod je kromě pečlivého naslouchání také sledování toho, co se během túry odehrává kolem. Synchronicita s okolím často funguje v roli určité nápovědy. "Může se stát, že klientka právě nahlas váhá, zda by se uživila jako aranžérka květin, a před námi se najednou nečekaně objeví skupinka nádherných chráněných rostlin, na které dnes narazíte již velmi výjimečně. Právě podobných detailů si rád všímám a beru je jako poselství z vyšších míst."
Lesní doprovázení s sebou nese podobná rizika jako klasický koučink nebo terapie. Jedním z těch hlavních je, že se na vás klienti začnou lepit i po "zavírací době" nebo si do osoby průvodce začnou projektovat vlastní představy o něm a o jeho životě. "Přenos nemám rád a snažím se ho včas řešit. Nechci, aby si mě lidi stavěli na piedestal a vzhlíželi ke mně jako ke spasiteli. Jsem úplně normální člověk a sám se potýkám s problémy a s věcmi, které mě štvou."
Existují chvíle, kdy má během práce opravdu strach? "Zejména v situacích, kdy klient hraje vabank. Tehdy se bojím, abych zvládl plnit funkci takzvané duté kosti – to znamená, abych poskytl jen průchod vyššímu než lidskému vědomí a neprojektoval do lidí svoje skrytá přání a vize. Podobné chvíle jsou pro mě hodně náročné. Stejně jako ty, kdy je vám někoho doopravdy líto a říkáte si, že takový příběh by snad nevymyslel ani Hitchcock," uzavírá Jan.
