Začínal na divoké vodě. Jachting objevil počátkem osmdesátých let díky svému strýci, na prahu dospělosti už závodil, jenže pak běžný život skončil. V roce 1989 měl Dan autonehodu, po které si sedl na invalidní vozík.
"Trvalo mi dva roky, než jsem se vrátil domů. Dva roky kolečko po špitálech, to nebylo nic hezkýho, a než jsem se potom vrátil do života, sežralo to možná další tři roky. Když jsem si na vozíčku hledal sport, který bych mohl dělat, řekl jsem si: nic, co se dělá venku, a nic, co se dělá v zimě. Našel jsem si pingpong, úžasný sport, který dodneška dělám. Hraje se v halách, většinou blízko hospodě, jsou tam fajn lidi a člověk se vyblbne."
Jenže "soukromá příšera, která mě žere zaživa", jak mluví o jachtingu, mu pokoj nedala. Narazil ovšem na zásadní problém: pro vozíčkáře nebyly lodě. Do Česka přišly až v roce 2003, říkalo se jim "dvačtyřky" a v životě Dana Bíny nastal další zlom.
"Moje loď byla původně vymyšlená pro zdravé. Měli se na ní cvičit kapitáni velkých závodních tříd. Malá hračka, na které musí lidi dělat úplně všechno." To samozřejmě Dan nemůže, takže si tu svou upravil. A začal jezdit. A vyhrávat. Už v roce 2005 se stal mistrem republiky. Mezi zdravými sportovci.
"Když jsem se k tomu vrátil, myslel jsem, že se občas svezu, pak jsem si řekl, že když už se vozím, mohl bych občas vyrazit na závody, pak jsem začal vyhrávat všechno v Česku a řekl jsem si, že je načase podívat se ven. Člověk tomu dává po kouskách a ono ho to žere. Bez toho nejsem úplný, ale co jsem s tím, to nedokážu říct."
Seznam potíží
Vyprávění o výhrách zní jednoduše, ale potíží, které musí řešit vozíčkář, co chce prohánět zdravé, je celý seznam.
"Hlavní problém je podpora, to znamená sehnat lidi, kteří jezdí se mnou, protože loď ani nevystrojím, ani si do ní nevlezu, ani z ní nevylezu. Druhá věc je vhodné oblečení, soukat se do suchého neoprenu, když jste vozíčkář, není úplně jednoduchá věc. Plus se občas potřebujete vyčůrat. Já jsem měl štěstí, že loď přišla i s kompletním sponzorským zabezpečením. Start byl proto levnější, díky lidem, kteří sem ty lodě přivezli a měli zájem. Našla se voda, jezdilo se na Lipno dvakrát do měsíce, nebylo to nijak náročné, spíš takové příjemné pošimrání," vypráví.
Pak ale museli nastoupit nejbližší. "Když se tahle podpora začala ztrácet, jsem do toho musel zatáhnout svoji rodinu, protože nejlevnější černoši jsou vždycky doma. A pak se začalo jezdit víc a líp. Začaly se kupovat lepší lodě a lepší plachty, začalo to žrát víc času, začali jsme chápat, že nejde jen o materiál, ale i o hodiny na vodě a o to, sem tam si pronajmout profesionálního trenéra, a o to, kde na něj vzít peníze."
Galerie NEMedailon Daniela Bíny vyšel v rámci projektu Galerie Ne. Galerie NE je inspirativní projekt, multimediální internetová galerie odvážných Češek a Čechů nebo lidí trvale žijících v Česku. Jeho cílem je vyjádřit zápor, odmítnutí, nesouhlas. Nedovolit, co jiní mají za samozřejmé, nemyslet v běžných pojmech, nechtít, po čem ostatní touží, nejít předem danou cestou, nepřitakat tupě, nerozhodovat se bez užití kritického rozumu, nepodvolit se, neohnout, nenechat se zlomit, nepřidat se, nevybrat si jednodušší cestu, neuhýbat. Říct ne nemusí znamenat negaci, může být nositelem kladného náboje. Může být projevem pevného přesvědčení, charakteru, víry a sebevědomí. Může posílit, poposunout, otevřít jiné cesty, oklepat balast a nánosy konvence. Stačí v sobě nalézt odvahu. Nebo jen prostě nemoci jinak. Být jediný a jedinečný. V daný okamžik na daném místě. V čemkoliv. Sám za sebe. |
Otázka financování se záhy ukázala jako problém největší, zvlášť když Danově vášni musela ustoupit i práce.
"Analytik u prestižní firmy, prestižní pozice, prestižní povolání, samozřejmě třináctihodinová pracovní doba, to jsem byl, než jsem začal jezdit víc – a to už je minulost. Dvě věci se hodně dobře dělat nedají a přijde okamžik, kdy si člověk musí vybrat. Takže jsem si trapně vybral jachting. Zaměstnavateli se musíte vyplatit, musí prodat vaši práci, což je s člověkem, který je sedmdesát dní v roce v háji, složité. A přitom pro jachting je těch sedmdesát dní málo. Tohle je problém všech olympijských i paralympijských sportů: je to věc profesionálů, a to i na hendikepované úrovni. V okamžiku, kdy závodíte s lidmi, kteří stráví na vodě od sto padesáti do dvou set dní ročně, což s naší finanční podporou nelze, je to tvrdý a hodně špatně se to honí."
Jenže Dan to honit nepřestává, peníze shání po troškách (kdybyste o někom věděli, nebojte se mu ozvat), trénink ani závody nefláká a nadále sní o paralympiádě v Riu.
Tajemství svého úspěchu pak shrnuje lakonicky: "V první řadě je to o hodinách na vodě. Jezdím víc, pracuju na sobě tvrdějc a moje loď je dražší a líp seřízená než jakákoliv jiná loď v Česku a troufnu si říct i líp než v půlce Evropy. Bez diskusí je to o tom. Pak jsou tu profesionální týmy, které mi samozřejmě většinou ujíždějí. A to už je o penězích. Já letos dostanu od státu zhruba tak na jednu sadu plachet nebo na jeden závod evropského poháru, takže jsem opravdu odkázán na sponzory, protože úspory jsou už pryč. Odplavaly s vodou," vypočítává.
"Běžně tak jezdíme ve dvou: já a táta. Standard velkého týmu je přitom kouč na vodu, taktik, kondiční trenér a fyzioterapeut, doma sportovní psycholog. Na nás pak koukají trochu zvláštně. Když jsem přijel poprvé, přišel za mnou s údivem na tváři olympijský medailista Damian Seguin s tím, že mu Holanďani řekli, že pracuju, a jestli je to pravda. Byl z toho hodně vyjevený. Na téhle úrovni to opravdu není úplně obvyklé," směje se Daniel Bína.
Optimismus rozhodně neztrácí.
