Domácí násilí páchané na mužích není okrajové téma, které se týká jen několika "slabošských chudáků", i když takové předsudky ohledně mužských obětí domácího násilí panují. Většina týraných mužů za své problémy stydí a ani se je nesnaží někde ohlásit, protože mají pocit, že by jim stejně nikdo neuvěřil.
Ženy jsou agresivnější
Výzkum z roku 2010, který provedlo Národní centrum pro prevence a sledování úrazů v USA, přitom ukázal, že sedmdesát procent případů jednostranného domácího násilí mají na svědomí právě ženy. Ty se podle studie na mužích dopouští většinou psychického týrání, které má často za následek fyzický útok ze strany muže.
Autoři výzkumu tak vyvracejí rozšířený předsudek, že muži jsou v partnerských vztazích obecně agresivnější než ženy. Šokující je i zjištění, že domácí násilí se objevuje téměř ve čtvrtině všech partnerských vztahů. Dřívější výzkumy na toto téma dospěly ke zjištění, že ženy jsou iniciátory jednostranného i vzájemného násilí v téměř polovině případů. Muži jsou podle nich častěji původci sexuálního a fyzického násilí, ženy častěji iniciují psychický teror.
Připadá vám nepochopitelné, že si může dospělý, svéprávný muž nechat takové jednání líbit? "Obvykle za to může kombinace mnoha faktorů. Oběť domácího násilí se snaží udržet rodinu pohromadě a většinou argumentuje tím, že útoky snáší kvůli dětem," vysvětluje psycholožka Marcela Vojířová.
"Děti však přitom mají šestý smysl, jímž rozepře a hádky v rodině vycítí obvykle jako první. Teorie, že je lepší nefunkční kompletní rodina než rozchod rodičů, nefunguje. Týraní muži se za své problémy často stydí, připadají si neschopní, mají nízké sebevědomí, a proto jen málokdy vyhledají odbornou pomoc."
Cítil jsem se jako nula"Byl jsem ženatý pět let a na tu dobu vzpomínám velmi nerad. Neustále jsem od manželky poslouchal, jak jsem nemožný, že měla spoustu mnohem lepších nápadníků a jakou udělala chybu, když si mě vzala,“ říká šestatřicetiletý muž. "Cokoli jsem udělal, bylo špatně, urážela mě i před naší dcerou. Opakovala mi tak často, že jsem k ničemu, až jsem se tak skutečně začal cítit. Pak jsem se na třídním srazu dal do řeči se svou bývalou spolužačkou z gymnázia. Sešli jsme se ještě několikrát a já jsem si konečně uvědomil, že vedle takové megery, jako je moje manželka, žít dál nechci. Rozvedl jsem se a vzal si Markétu. Kdybych ji ale nepotkal, nejspíš bych v tom šíleném manželství zůstával dál. Když vám někdo něco opakuje dostatečně dlouhou dobu, uvěříte, že je to pravda. S dcerou mám velmi omezený styk, ale věřím, že až bude větší, udělá si ten správný názor sama." |
České statistiky z roku 2006 uvádějí, že svou partnerkou byla v průběhu hádky fyzicky napadena čtyři procenta mužů. Současně je však velmi zajímavým poznatkem, že žádný z respondentů, kteří při výzkumech uvedli, že byli svou partnerkou opakovaně napadeni, tento čin nehlásil na policii.
Děti jako rukojmí
Podle statistik jsou domácím násilím a týráním víc ohroženi starší muži a nesourodé páry, kdy je muž výrazně starší než jeho partnerka. Domácí násilí se ale rozhodně neomezuje jen na starce nad hrobem, které týrají dědictví chtivé mladší ženy. Psychický teror může mít celou řadu podob a může být namířen proti jakémukoli muži.
"Relativně častou a zároveň velmi zákeřnou metodou týrání je manipulace s dětmi," říká psycholožka a upřesňuje: "Snaha jednoho z rodičů o to, aby narušil vztah dětí s druhým rodičem, izolace, omezení styku, navádění dětí proti druhému rodiči, manipulace... To všechno jsou metody, proti nimž se velmi špatně bojuje a které zároveň dokáží hluboce zranit."
Podle provedených výzkumů se také násilnické ženy často uchylují k zesměšňování a systematickému podrývání sebevědomí mužů, k ponižování, psychickému vydírání, případně k manipulativnímu chování, jehož cílem je sociální izolace muže.
Muž jako oběť
"Velkým problémem u mužských obětí domácího násilí je skutečnost, že týraní muži často sami sebe jako oběť nevidí a problém si vůbec neuvědomují. Společnost je totiž předem nastavená na to, že násilníkem může být pouze muž a obětí jen žena," říká psycholožka. "Jenže tak tomu není a v prostředí domova může být soustavně deptán a ponižován i muž, který se svému okolí jeví jako úspěšný a bezproblémový."
Podle psychologů je obvykle zlomovým bodem, kdy se muž rozhodne chování partnerky ohlásit, okamžik, kdy násilnická žena použije fyzického násilí. Jenže k tomu často dojde až po několika letech psychického teroru, který oběti trpělivě snáší.
Pokud máte podezření, že by se tento problém mohl týkat i vás a že chování vaší partnerky není zcela v pořádku, nenalhávejte si, že ho snášíte kvůli dětem a kvůli tomu, abyste udrželi rodinu pohromadě. Postavte se k realitě čelem a začněte situaci řešit. Nestyďte se požádat o odbornou pomoc, ať už psychologa, centra pro oběti domácího násilí, například Bílý kruh bezpečí, nebo přímo policii. Chráníte tak nejen sebe, ale i své děti.
