Až do svých patnácti se Anneliese Michelová ničím nevymykala. Chytrá, přátelská studentka, jedna ze čtyř dcer nábožensky založených rodičů, s nimiž žila v bavorském Klingenbergu. Mraky se začaly stahovat až před jejími šestnáctými narozeninami na podzim roku 1968.
Tehdy utrpěla první ze svých těžkých záchvatů, s nimiž si lékaři nevěděli rady a na něž antiepileptika, která později nasadili, nezabírala. A nejen to, objevila se apatie, deprese a dívka vyrůstající v silně katolickém prostředí začala svůj stav připisovat moci démonů. Vyhýbala se církevním místům, na křesťanských poutích odmítala kontakt se svěcenou vodou a dostavovaly se vize, při nichž se jí údajně zjevovala šklebící se ďáblova tlama a hlasy jí našeptávaly, že je prokletá a shnije v pekle.
Stále víc byla přesvědčena, že je posedlá ďáblem a její rodiče se začali obracet, zatím bez úspěchu, na církevní hodnostáře s žádostmi o exorcismus. Dívčin stav se rapidně zhoršil, dostavovaly se záchvaty hyperaktivity, kdy ze sebe strhávala šaty, napadala sama sebe i okolní osoby, prodělala několik křečových záchvatů a dočasně ochrnula.
Rodiče byli nakonec vyslyšeni až v roce 1975, kdy dal würzburgský biskup svolení k vymítání ďábla podle pravidel Rituale Romanum, sepsaných roku 1614. Úkol, jehož provádění mělo být drženo v naprosté tajnosti, byl svěřen do rukou faráře Ernsta Alta a salvatoriána Arnolda Renze.
Utrpení trvalo rok
Na vlastní žádost přerušila nemocná konzultace s lékaři a nastoupila na cestu, během níž se z ní stane stín člověka. V letech 1975 a 1976 na ní bylo vykonáno celkem sedmašedesát exorcistických seancí. Oba vymítači ji navštěvovali až dvakrát do týdne a celý rituál trval i čtyři hodiny.
"Nejsilněji Anneliese reaguje na svěcenou vodu. Vyje a zmítá se. Snaží se kousat kolem sebe, kope," poznamenává si páter Renz. Některá sezení si církevní představitelé nahrávají – na záznamech dívka mluví hlubokým, chraptivým, zvířecím hlasem a exaltovaně řve. Stále častěji mluví o tom, že musí zemřít, aby vykoupila mládež žijící v hříchu, a odmítá přijímat jídlo. Poslední červnový den roku 1976 podle svědectví Arnolda Renze zašeptá, že prosí o rozhřešení.
O vymítačské seance dívka, vyrůstající v nábožensky hluboce založené rodině, sama žádala.
Den nato ve spánku umírá. Na posteli zbylo po vymítačských rituálech zubožené tělo, s poraněným obličejem a vytlučenými zuby.
Aura světice
Lékařská zpráva ze smrti nevinila satana, ale podvýživu a dehydrataci během ročního vymítání. Tělo Anneliese vážilo 31 kilogramů. Prokurátor uvedl, že kdyby se jí dostalo lékařské pomoci ještě týden před smrtí, mohla být zachráněna a obvinil jak oba kněze, tak dívčiny rodiče.
Ve filmuAnneliesin tragický příběh volně zpracovává snímek režiséra Scotta Derricksona z roku 2005 The Exorcism Of Emily Rose. V Česku je distribuován pod názvem V moci ďábla. O rok později vznikl podle Anneliesina příběhu německý film Requiem. |
Advokáti obou exorcistů u soudu zveřejnili nahrávky zachycující to, co mělo být hlasem "ďábla". Obhájce rodičů Erich Schmidt-Leichner, který předtím proslul jako právník několika nacistických zločinců před Norimberským tribunálem, zase argumentoval tím, že exorcismus je legální a že podle německé ústavy mají věřící lidé právo na plné praktikování své víry.
Tribunál odsoudil všechny obžalované za zabití k pouhým šesti měsícům ve vězení, které byly nakonec beztak změněny na tříleté podmínečné odsouzení. Bylo to ostatně víc, než kolik tehdy požadovala obžaloba, prokurátor totiž navrhoval pro oba exorcisty finanční pokutu, rodiče podle něj měli být uznáni vinnými, ale bez trestu.
Ještě před soudním verdiktem však musela Anneliese projít na přání svých rodičů posledním testem. Oficiálním důvodem jejich žádosti o exhumaci jejího těla bylo přání přemístit ho do lepší rakve, za ním se však skrývalo přesvědčení, že se zjistí, že se pozůstatky dívky nerozkládají, a tím se potvrdí nadpřirozený ráz jejího utrpení. Podle oficiálního dokumentu jevilo její tělo v únoru roku 1978 běžné známky rozkladu. To jí však v očích některých věřících nezbavilo aury světice.
Klíč k Anneliesině tragickému příběhu se pokoušeli nalézt i lékaři. Většina z nich se přikláněla k tomu, že dívka trpěla mnohočetnou poruchou osobnosti, někteří vidí za jejími symptomy mentální poruchy či dystonii (mimovolné stahování svalů, jež způsobuje abnormální pohyby a pozice).
Anneliese nebyla poslední
Na Anneliesině případě zaskočí, že se odehrál relativně nedávno, další však ještě následovaly. V roce 2000 prováděl v novozélandském Aucklandu exorcismus na sedmatřicetileté stoupenkyni kultu Pán všech jeho zakladatel Luke Lee. Byl přesvědčen, že jeho ovečka hostí "přinejmenším dvacet démonů" a že se jich nezbaví jinak než tím, že zemře – pak ji však prý oživí. Během šestihodinového vymítání seděl své oběti na hrudi a břichu, skákal jí po těle, zlomil jí několik kostí a nakonec ji uškrtil. U soudu dostal nejprve šest let a vyhoštění do Koreje, v roce 2006 však odvolací soud rozsudek zrušil s tím, že soud první instance nedostatečně přihlédl ke skutečnosti, že jeho oběť s exorcismem možná souhlasila.
Vymítači u násNa našem území se exorcismu věnoval karmelitán Cyril Vojtěch Kodet, který dnes působí jako představený celého Řádu bratří blahoslavené Panny Marie Karmelské. Přímo v Římě, u slavného vymítače Gabriela Amortha, se vyučil Pavel Havlát z paulánského kláštera ve Vranově u Brna. |
Stejně jako v případě Anneliese hrál i v novějším exorcistickém skandálu ze Spojených států roli zdravotní stav oběti. V roce 1995 byla totiž tehdy dvouletému synkovi Pat Cooperové z Milwaukee diagnostikována epilepsie. Když šest let nato začala docházet do kostela Apoštolské církve, všiml si Terranceho kazatel Ray Anthony Hemphill. Vzdorné chování, zadrhávající řeč, to může znamenat jediné: démoni. Během posledních tří týdnů svého života podstoupil v roce 2003 Terrance osm exorcismů, devátý se mu stal osudný. U soudu dostal Hemphill dva a půl roku vězení a sedm a půl let pod státním dohledem.
Exorcismus dnes
Křesťanství rozlišuje dva exorcismy. Takzvaný malý je součástí rituálu, při němž se nově přijímaný člen církve zříká při křtu ďábla, velký exorcismus na "vymítání zlých duchů nebo vymanění z ďábelského vlivu, a to skrze duchovní pravomoc, kterou Ježíš svěřil své církvi". Může jej provádět jen kněz, jehož, obvykle na dobu určitou, pověří biskup a pravidla velkého exorcismu stanovuje část díla Rituale Romanum, které v roce 1999 Vatikán revidoval.
Posedlé osoby nejsou považovány za zlo ani se nemá za to, že jsou zodpovědné za své jednání. Exorcismus tak nemá být trestem, ale léčbou. Podle oficiálních pravidel by se vymítání mělo obejít bez násilí, vymítaného lze však přivázat, pokud je to nutné k ochraně jeho či ostatních. Stejně tak oficiální pravidla nabádají, aby nebyla "posedlost zlým" zaměňována s psychickou chorobou. Během rituálu exorcisté vyvolávají na pomoc Boha, Ježíše či anděly.
V současné době působí jen v Itálii na 350 oficiálních exorcistů.
