Mysteriózní místa, Exorcismus!, Lovci duchů, Duchové Devonu, Duchové Somersetu, Průvodce duchy a strašidelnými místy, Strašidelné zahrady, Duchové a jak je vidět. Už jen názvy jeho knih budí děs. Jejich počet zase respekt, napsal jich více než čtyřicet. Jejich hlavními postavami jsou zelené paní, pekelní psi či bezhlaví koně, zjevení a duchové různých typů a velikostí, kteří o sobě dávají vědět opticky, zvukem, ale též změnou teploty či zápachem.
Ti druzí obyvatelé planety
Narodil se v roce 1923 a duchové byli s jeho životem spojeni už od dětství. Jeho část totiž strávil u prarodičů v Hertfordshire v domě, o němž se říkalo, že v něm straší, a který proto chodili mnozí okukovat. Malý Peter jim o strašidlech ochotně vyprávěl a zjistil dvě věci: zaprvé, že existuje společnost, která se výzkumem duchů se vší vážností zabývá, protože mezi zájemci byli i její představitelé. A zadruhé, že mnozí lidé na jeho vyprávění říkají: „No, nejsme nijak překvapení, protože my máme v našem domě taky ducha.“ Jako kdyby byli fantómové prostě těmi druhými obyvateli planety kromě lidských bytostí.
Peter si začal duchařské historky zapisovat, dělat rozhovory s lidmi, kteří je údajně viděli – a nakonec měl to štěstí a účastnil se výzkumu domu v Buckinghamshire, který byl podle jeho slov „prvním oficiálním vyšetřováním strašení“. „Výsledky byly vysílány v BBC, byla to jedna z mála příležitostí, kdy se strašení dostalo seriózního zpravodajského pokrytí,“ vzpomínal později.
Duch měl jméno nevěra
A štěstí měl ještě jednou, ještě jako mladík se mohl účastnit šetření v tajemné gotické faře v Borley, která si vydobyla přízvisko „nejstrašidelnějšího domu Anglie“. Strašilo v ní prý už od roku 1863, příčinou mělo být, že stála na místě bývalého kláštera, kde kvůli zapovězené lásce popravili mladého mnicha a zaživa zazdili jeptišku. V roce 1929 dům navštívil reportér listu Daily Mail s výzkumníkem paranormálních jevů Harrym Pricem a jeho asistentkou, aby byli okamžitě svědky „objektivních nevysvětlitelných jevů, jako bylo létání kamenů, vázy a dalších předmětů“.
S příchodem nových nájemníků Foysterových záhadné jevy přibývaly. Jejich výčet obsahoval snad vše, co znáte z hororů: okna se údajně samovolně rozbíjela, vzduchem létaly sklenice i lahve, světla se sama rozsvěcela, na zdech se objevovaly nápisy, Marianne Foysterová prý byla poltergeistem shozena z postele, její dcera byla napadena „něčím hrozivým“ a zamčena v pokoji.
Koncem třicátých let se Harry Price na faru vrací a členem jeho téměř padesátičlenného týmu pomocníků je i Underwood. Během jednoho roku dům navštěvují o víkendech, podnikají spiritistické seance, Underwood, který se stal Priceho korunním princem, podle svých slov vyzpovídal každého, kdo měl s farou něco společného. Závěr lapání duchů? V sedmnáctém století byla v domě, který stával na místě fary, zavražděna jeptiška. To seslalo na objekt prokletí.
Dnes je Priceho a Underwoodovo zkoumání odmítáno dokonce i samotnými duchaři: podle bádání Společnosti pro okultní výzkum z roku 1948 se částečně jednalo o podvody, částečně o jevy způsobené přírodními silami. A korunu dala všemu sama paní Foysterová, která se později přiznala, že měla poměr s jedním nájemníkem a „strašení“ využívala, aby od svých záletů odvedla pozornost. Underwood však do konce života trval na tom, že přinejmenším část jevů byla skutečných.
Dvě procenta
Jinak si ale Underwood poměrně zdárně budoval obraz odborníka, který věří v rozum a „vědecké“ metody. Požíval přístroje, měřil tloušťku zdí, snímal otisky prstů, zaznamenával, analyzoval. „Nikdy se nebojím,“ říkával, „obvykle jsem zcela zaneprázdněn tím, aby zajistil, aby vše, s čím pracujeme, fungovalo a aby každý plnil úkoly, které má zadané.“ Lovení duchů bylo podle něj otázkou pečlivého, přesného, seriózního a objektivního pozorování.
Jeho skepse dodávala Underwoodovu zkoumání autority a věrohodnosti. Jednou prohlásil, že osmadevadesát procent zpráv o strašení, s nimiž se setkal, mělo racionální vysvětlení, zbývající dvě procenta však byla zajímavá. „Nikdy jsem nepořídil fotku, s níž bych byl spokojený natolik, abych řekl, že je na ní duch či jeho aktivita,“ prohlásil jindy. Dodal, že však viděl snímky, které nebyl s to vysvětlit, především slavnou fotku „ducha“ u schodiště z Queen´s House v Greenwich.
Asi nejslavnější snímek „ducha“ pořídil v Greenwich reverend Hardy v roce 1966.
„Nejde o víru,“ tvrdil, „mým cílem vždy bylo vědecky prokázat, že to, co se možná odehrává, je objektivní, může to být zaznamenáno a není to jen v mysli a představivosti lidí.“ O existenci duchů ale neměl pochyb. Byli podle něj „výsledkem jakéhosi přírodního procesu zaznamenávání, ukládání“.
Muž bohatého spolkového života
Do své věci byl kompletně zapálený. Psal, přednášel, ve svém Gazetteer of British Ghosts se pokusil sestavit úplný seznam ohlášených strašení ve Spojeném království. Účastnil se vymítání ďábla, spiritistických i jasnovideckých seancí i hypnóz. Je to Sherlock Holmes okultního výzkumu, prohlásila o něm sama dcera Artura Conana Doyla. Založil Ghost Club Society a byl členem mnoha dalších spolků s fantaskními názvy, jako byla Společnost pro výzkum vampýrů či Vyšetřovatelé paranormálních míst.
Zemřel 26. listopadu 2014. „Ach, ptáte se, jestli existuje život po smrti? Abych řekl pravdu, to nevím. Vím ale, že žít v srdcích a vzpomínkách těch, které tu zanecháte, znamená nezemřít,“ napsal ve své autobiografii.
