O britském vojevůdci a státníkovi napsal a nedávno vydal knihu, kterou se rozhodl onu historickou postavu připomenout a představit v plastičtějších konturách. „V Česku máme Slavkov, už za první republiky tu působila Napoleonská společnost, jezdily sem návštěvy z Francie, takže je přirozené, že se bádání orientovalo hlavně tímto směrem,“ vysvětluje, proč britský hrdina nebyl v centru pozornosti českých historiků, jakkoli napoleonské války u nás mají dodnes hodně příznivců z řad milovníků dějin i vojenství.
Válečné kampaně z let 1792 až 1815 samozřejmě působily prostým lidem utrpení, na druhou stranu se do bitev chodilo jako na módní přehlídky. Jistě i proto jsou rekonstrukce těch nejslavnějších tak oblíbené. Proč toto období z hlediska obecného zájmu zastiňuje třeba první světovou válku?
Myslím, že to byl jeden z posledních vojenských konfliktů, kdy ještě v nějaké podobě přežíval duch rytířství. V jeho jménu se například nepřátelští důstojníci propouštěli na čestné slovo, které se také většinou dodržovalo. A samotný boj se ještě nevyznačoval tak strašlivou palebnou silou. Mušketa nebyla do té míry smrtícím nástrojem jako později kulomet nebo automatická puška. Takže statečnost velitele, jenž vyrazil kupředu a vedl své vojáky, pak v romantickém duchu snadno zpopularizovala umělecká díla. V porovnání s tím pak první světová válka znamenala šok, který se odrazil třeba i v literatuře. Vezměte si E. M. Remarqua, u něj už do popředí nevystupuje ani tak odvaha, ale nesmírná lidská tragédie.
Napoleon i mnozí z jeho maršálů dodnes zosobňují vzestup z nízkých poměrů do nejvyšších pater společnosti. Proč by však měl dnešního čtenáře zajímat aristokrat Wellington, jenž sice neprohrál žádnou z mnoha svých bitev, ale pokud vůbec žije v povědomí, tak spíš jako opak Napoleona, odtažitý, cynický a povýšený velitel?
Kolem jeho osoby existuje spousta klišé. Poprvé mne zaujal někdy ve 13 letech, když jsem četl románovou sérii Bernarda Cornwella o anglickém vojákovi Richardu Sharpovi, jenž bojuje pod Wellingtonem proti Francouzům. Podle těchto knih byl natočen i televizní seriál se Seanem Beanem v titulní roli. Ale i v Cornwellových knihách je Wellington vylíčen spíš jako tvrdý aristokrat. Když jsem se však ponořil do jeho dopisů a depeší, objevil se někdo úplně jiný: komplikovaný, citlivý člověk, který sice během bojů emoce ovládal, ale bitvy, Waterloo nevyjímaje, jej psychicky vyčerpávaly, přepadaly ho pak záchvaty depresí, ba i pláče. Říkal, že kromě bitvy prohrané je nejsmutnější bitva vyhraná.
Nicméně svoje šarže si aspoň zpočátku kupoval, což je z dnešního pohledu něco nepředstavitelného.
Obchodování s vojenskými hodnostmi bylo tehdy v anglické armádě obvyklé a je fakt, že to dělal i Wellington, tehdy vlastně ještě Arthur Wellesley. Je třeba si však také uvědomit, že zatímco ve Francii všichni synové šlechticů dostávali podíl z majetku, v Anglii vše dědil nejstarší syn. Mladší synové, mezi něž patřil i Wellington, si museli pomoci sami a armáda byla jednou z příležitostí. On sám se nakonec vypracoval obrovským vlastním úsilím, které je inspirující dodnes.
Píšete, že byl v mládí houslista. Takže měl spíš duši umělce?
Hra na housle byl jediný talent, který u něj zpočátku jeho okolí zpozorovalo. Prodělal zajímavý vývoj, od nejistého bouřliváka, který nevěděl, kam směrovat život, který byl jako zadlužený mladší syn a neperspektivní „partie“ odmítnut rodinou ženy, do níž se zamiloval, až po jednu z nejvýznamnějších osobností Evropy. Zformovala ho Indie, kam odplul v 27 letech. Tam nabyl velké sebevědomí, které ho už neopustilo, jakkoli měl i tu svou druhou, senzitivnější stránku osobnosti.
Historik Daniel ResNarodil se v roce 1992, vystudoval historii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde osobnost vévody z Wellingtonu zpracoval v bakalářské práci. Zabývá se evropskými dějinami od 18. století do současnosti. Roku 2017 editoval sborník textů věnovaný 100. výročí narození spisovatele a překladatele Zdeňka Urbánka, k němuž napsal i životopisnou studii. Svou knihu Wellington: Vítěz od Waterloo, která vyšla v nakladatelství Citadelle, v současnosti upravuje pro anglické vydání. |
Však také když Napoleon zemřel, Wellington prohlásil, že teď je největším vojevůdcem na světě on.
Napoleona jako člověka rád neměl, ale nesmírně ho uznával coby velitele. Tvrdil, že jeho pouhá přítomnost na bojišti vydá za čtyřicet tisíc mužů. A pokud jde o sebedůvěru, ta je v určitých situacích potřebná. Takový Winston Churchill se také mohl jevit jako velice namyšlený člověk, ale jako vůdce v boji proti Hitlerovi byl pak obdivuhodně neústupný. Wellington se přes svou zdánlivou přezíravost staral o vojáky mnohem lépe než Napoleon. Ten byl hráčem, jemuž bylo jedno, kolik figurek obětuje. Kdežto Wellington se k armádě choval neobyčejně zodpovědně, nikdy vojáky zbytečně neobětoval, zajímal se o raněné a celkově vzato šel vlastním příkladem. Dbal také na to, aby se jeho armáda chovala ohleduplně k civilistům, jeho vojáci si například veškeré zásoby kupovali, což nemělo doposud obdoby.
Nakolik byla jeho vojenská činnost důležitá pro české země?
V letech 1808 – 1809 otevřel další frontu na Pyrenejském poloostrově, kde postupně porazil Napoleonovy nejlepší maršály a pronikl až do Francie. Pro české země, jež patřily do podunajské habsburské monarchie, to bylo klíčové v tom, že Rakousko bylo Napoleonem několikrát drtivě poraženo, prodělalo státní bankrot a nezbývalo mu než se stát francouzským spojencem. Wellingtonova fronta zůstávala dlouho jediná, kde se nad Francouzi vyhrávalo, a to pomáhalo posilovat protinapoleonskou politiku v Rakousku. Zprávy ze Španělska dávaly naději, že boj není beznadějný.
Dají se ve Wellingtonově životě najít nějaké konkrétní české stopy?
Během své účasti na Vídeňském kongresu v březnu 1815 krátce navštívil Bratislavu, tehdy Prešpurk, ale na české území nevstoupil. Na rozdíl například od admirála Horatia Nelsona, jenž se roku 1800 zastavil v Praze. Nicméně udržoval písemný kontakt s polním maršálem Karlem Filipem Schwarzenbergem (předkem současného českého politika, pozn. red.), jenž roku 1813 velel spojeneckým jednotkám v bitvě u Lipska a následující rok vjel v čele spojeneckých armád do Paříže, kde se setkal i s Wellingtonem. Některé jejich dopisy jsou uloženy v archivech v Třeboni a na Orlíku. A pak je tu příběh brunšvického vévody Fridricha Viléma, který když mu Napoleon vyvlastnil vévodství, začal podle tajné dohody s vídeňským dvorem na území dnešního Česka, v okolí Náchoda, budovat takzvaný Černý sbor. S ním se dostal až do Španělska, kde pak společně bojovali pod Wellingtonem. Teoreticky mohli být v těchto jednotkách i příslušníci české národnosti.
Na evropských bojištích se v době válek proti Francii pohyboval i Václav Radecký z Radče, pozdější náčelník Schwarzenbergova generálního štábu a největší český vojevůdce. Setkal se někdy s Wellingtonem?
Během první koaliční války roku 1794 se mohli potkat na území dnešní Belgie, kde bojovali Radecký i Schwarzenberg, tehdy mladí důstojníci. Pozdější vévoda z Wellingtonu tam byl rovněž. Ale nejsou důkazy, že by se tak stalo. Roku 1814 Radecký přijel do Paříže, ale Wellington tam dorazil až později, když už Radecký zase odjel. Je však doloženo, že roku 1848 se Wellington pochvalně vyjádřil k Radeckého vítězstvím v Itálii.
Britové nahlížejí na historii popularizačně
Bývá zájem o konkrétní osobnost z dějin častým motivem k vysokoškolskému studiu historie?
To je individuální. Někoho zajímají dlouhodobější procesy, třeba určité století nebo jedna éra. Já mám rád příběhy jednotlivých lidí, i když nakonec mě téma napoleonských válek čím dál víc pohlcovalo i z obecnějšího pohledu. Rozhodně se chci v literatuře faktu dál věnovat britským dějinám. Zpracovávám další díl Wellingtonovy monografie, v níž podrobněji zmapuji jeho dlouhou politickou dráhu, kterou nastoupil po bitvě u Waterloo a během níž se dvakrát stal britským premiérem a mimo jiné prosadil emancipaci katolíků. Zajímá mne také admirál Nelson nebo další britský admirál z napoleonských válek Sidney Smith. Z našich dějin pak třeba kníže Metternich.
O výuce dějepisu na nižších stupních škol u nás se leckdy kriticky diskutuje. Jaké vzpomínky jste si odnesl vy?
Na gymnáziu to byl takový ten klasický styl spočívající ve snaze sdělit co nejvíc informací a následně ve zjištění, že neustále nestíháme. Kdežto zrovna v Británii je jiný systém, spíš si tam vybírají určité předměty či úseky z dějin a těm se pak věnují do hloubky. Takže pak mají větší kapacity v jednotlivých oborech. Ale může se stát, že některým odborníkům na dané téma zase schází všeobecný přehled.
Je nějaký rozdíl v přístupu k psaní faktografické historické literatury u nás a v anglosaském prostředí?
Britové se hodně snaží o popularizaci vědy obecně, přijde mi, že odborný a publicistický styl tam mají k sobě blíž. Ale současně do knih zařazují poznámkový aparát a rejstřík, na což se u nás tolik nedbá. Za inspirativní v té souvislosti považuji knihu amerického profesora Haydena Whitea Metahistorie, která před pár lety vyšla i v češtině. Autor v ní napsal, že historie jako taková má blíž k beletrii, že historické události nejdou stoprocentně popsat tak, jak se udály, a že je to tudíž vždycky nějaká „interpretace interpretace“. A klade důraz na čtivost.
Tu vyznává i Bernard Cornwell, který po řadě románů vydal před pěti lety též populárně – naučnou knihu o Waterloo. Vy jste s ním dokonce navázal kontakt. Bylo to snadné?
Poslal jsem mu přes jeho web e-mail s anglickým překladem části sedmé kapitoly, v níž se zabývám systémem opevnění Torres Vedras, jež Wellington nechal zbudovat v Portugalsku a zastavil tak armádu francouzského maršála Massény. Pokusil jsem se přijít s vlastní teorií, kde se mohl Wellington při výstavbě tohoto systému, jejž lze považovat za předchůdce zákopů první světové války, inspirovat. Poprosil jsem pana Cornwella o vyjádření s tím, že jeho knížky jsou i u nás dobře známé. A on mi skutečně odpověděl, z čehož jsem měl velkou radost.
Pro každého autora, jenž se pustí do popisu bitvy, musí být docela obtížné udělat to tak, aby se v zápalu boje třeba nepřesunul na levé křídlo, zatímco čtenář se pořád ještě snaží zorientovat na pravém křídle…
To je pravda. Své k tomu řekl i Wellington a tento jeho výrok se mi moc líbí. V jednom dopise totiž bitvu přirovnal k plesu. Podle něj si jak účastníci bitvy, tak plesu mohou ze svého pohledu zapamatovat spoustu drobných událostí, z nichž je složen celek. Jenže nikdo si pak už nedokáže vybavit, v jakém pořadí či v jakém přesném momentu se odehrály.
