Znají se od dětství. A od dětství spolu blbnou, spolu s partou podobných nadšenců, která kolem nich roste. Trochu mě proto překvapilo, že se s Barellem a Vlčákem neboli Lukášem Soudkem a Martinem Vlčkem potkávám přímo v srdci nejkorporátnějšího brněnského areálu, v restauraci, kde se jídlo objednává přes tablet. Při pohledu na nejvyšší budovu v Česku AZ Tower mi svitlo. Jeden z dalších Sakrblé projektů by se prý totiž mohl odehrát právě tam.
Začněme rovnou jedním z vašich nejefektnějších kousků. Lidský prak znamená, že napnete autem člověka na dvou gumových lanech uvázaných pod most. A pak...
Martin: A pak zmizí... Prostě odletí pryč. Nejvíc lítají lehké holky. Chtěl bych mít padesát kilo, to musí být řacha.
Lukáš: Je tam obrovské zrychlení, a to chceš.
Technickým řešením katapultu jste se inspirovali na videích ze zahraničí, ale přímé zkušenosti jste od nikoho převzít nemohli.
Lukáš: Plánovali jsme to rok. Dlouho jsme vše řešili s dodavatelem lan, konzultovali jsme, počítali, pořád jsme to jezdili měřit. V Česku jsme se nemohli opřít o nikoho, kdo by něco podobného dělal. Jsem rád, že nakonec vše vyšlo tak, jak mělo. Hned po prvním testu jsme zjistili, že to je ještě lepší, než jsme doufali.
Zahraniční katapult jste prý totiž ještě vylepšili.
Martin: Uvázali jsme lana výše, než to dělají v Americe, aby člověk nejen létal ze strany na stranu, ale aby navíc letěl i do výšky a zažíval i volný pád.
Nejlepší je skočit po hlavě
Teď přeskočme na začátek. Jak to vše začalo?
Martin: Začali jsme úplně nejhůř, jak se dá. Viděli jsme video amerického odvážlivce Devina Grahama s houpačkou v Moabské poušti, jak skočil ze skály do lana, a řekli jsme si: „Jo! Tohle přesně chceme.“ Vzali jsme si věci a šli jsme na most.
Kienova houpačkaExtrémní disciplína, při níž se skáče z mostu, skály nebo jiného vyvýšeného místa do pevného lana, aby následovala obří houpačka. Oproti bungee jumpingu, kde se skokan pohybuje na pružném laně volným pádem dolů a poté zase nahoru, se při této disciplíně skokan řítí volným pádem jen pár metrů, poté je „stržen“ lanem a už se jen houpá. V názvu má jméno Helmuta Kieneho, který absolvoval tento kyvadlový skok jako první. podle off-limmits.cz |
To nezní jako úplně nejrozumnější postup.
Lukáš: Nějakou dobu jsme už lezli, ale nijak moc nás to nechytlo. Měli jsme však proto doma vybavení i lana a skákání z mostů se nám zdálo jako naprosto boží věc. Nevěděli jsme ale, jak přesně lana ukotvit, kde to uvázat tak, abychom se nezabili.
Jak to, že jste nakonec přežili?
Martin: Naštěstí jsme na mostě potkali Štěpána Dvořáka ze skupiny Offlimits, velkého českého propagátora Kienovy houpačky. A ten nám poradil, jak na to.
Takže vám zachránil život.
Martin: Minimálně suché trenky. Tento most vede přes přehradu a náš plán byl po skoku se odvázat a skočit do vody, zatímco on už tam měl připravenou loď s kamarády. Byl o mnoho kroků před námi.
Bylo to pak jiné, když jste si Kienovu houpačku poprvé navázali sami?
Lukáš: Naprosto. To už jsme skákali na vyšším mostě, ale předně, dole nebyla vodní hladina, ale země. A to vám hlava bere úplně jinak. Stokrát si vše zkontrolujete, hodíte zátěž, aby byla jistota, že vše je OK. Pak stojíte, odpočítáváte. Kombinace strachu a nadšení, když vše klapne.
Kolik máte za sebou skoků?
Martin: Spoustu, skáčeme čtyři roky. V určitou chvíli jsem to přestal počítat.
Lukáš: Hodně času teď však též trávíme tím, že se staráme o lidi, co za námi přijedou.
A jak z mostu nejradši odskakujete?
Martin: Nejlepší je to prostě po hlavě.
Utkvěl vám v hlavě nějaký konkrétní skok?
Lukáš: Nezapomenutelný je vždy ten na konci akce. Až všichni odjedou, zapadá sluníčko. Ticho. Za vámi je super den.
Martin: Silné je i noční skákání. Když je úplná tma, vnímá tělo vše úplně jinak. Pecka.
Když skáčete do lana z pár desítek metrů vysokých mostů, bojíte se ještě vůbec?
Martin Vlček Je mu jednatřicet let, jeden ze zakladatelů skupiny Sakrblé. „Chci něco dokázat, učit se, zkoušet nové věci, něco vytvořit. Chci dělat Sakrblé,“ vysvětluje své angažmá ve skupině, „chci se posouvat, abych mohl posouvat Sakrblé. Letos na podzim jsem si třeba konečně skočil z letadla.“ |
Martin: Není se čeho bát. Všechno jištění je zdvojené, pokud člověk váží méně než čtyři tuny, nic nehrozí. Ale i tak se napoprvé bojíte, na novém mostě, při novém skoku.
Stal se vám někdy karambol?
Martin: To byly začátky, naprostá hloupost.
Povídejte...
Martin: Prostě, až budete chtít někdy skákat z mostu, nikdy nevěřte tomu, jakou výšku o něm uvádějí ve Wikipedii.
Zranil jste se?
Martin: Ne. Jen odlámané padající větve trochu vyděsily rodinku na houbách. Tohle byla naše druhá houpačka. A naše první sakrblé. A taky jméno naší skupiny.
Nechcete to pokazit lidem kolem
Vím, že jste chtěli dělat i houpačku mezi dvěma horkovzdušnými balony. To vám ale Úřad pro civilní letectví zatrhl...
Lukáš: Už bylo vše domluveno. Měli jsme sehnané balony, vybavení, piloty i lidi, vymyšlený byl celý projekt i termín. Pak do toho opět vstoupily úřady, pro nás s nepochopitelným paragrafem a ještě více nepochopitelným odůvodněním - zákaz létání na balonu v podvěsu. Zatím jsme to dali k ledu. Ale víme, že se to smí ve Švýcarsku.
Lukáš Soudek Druhému se zakladatelů Sakrblé je dvaatřicet. Extrémní aktivity jej pohltily natolik, že kvůli nim opustil zaměstnání. Plní si starý plán a sen, vyrazit do Španělska. A skákat tam z mostů. |
Líbí se mi, že to nevzdáváte. Organizovali jste i národní rekord v hromadném skoku z mostu. Třicet lidí najednou...
Martin: Netoužíme být zapsaní v knize rekordů, ale chtěli jsme zase udělat něco, co zatím nikdo nespáchal.
Lukáš: Chtěli jsme potkat lidi, kteří dělají to samé, ale nejsou z okolí Brna. Nejdřív jsme na mostě v Barceloně zkoušeli, jestli to půjde, skákali jsme oba dva najednou vedle sebe. A pak jsme vyzvali ty, kdo mají zájem a vybavení, ať se ozvou.
A povedlo se.
Martin: Byla to úplná pecka. Všichni odpočítávají najednou. Třicet lidí to řve do údolí. Všichni najednou skočíte. My jsme byli na krajích, takže jsme viděli celou tu šňůru...
Nebyl nikdo, kdo neskočil?
Martin: To je psychologie. Nechcete to pokazit těm devětadvaceti kolem vás. A vlastně tam, myslím, nebyl nikdo, kdo by skákal vyloženě poprvé. Byla to komunita lidí kolem Sakrblé.
Lukáš: V Rusku udělali rekord, skákalo 133 lidí a všichni byli provázaní lanem, takže i když nechcete, ti ostatní vás strhnou dolů.
Kde všude se dá skákat?
Lukáš: Všude, kde se dá uvázat lano a je kam se zhoupnout, kde je rozumný přístup na most a kde má most potřebné parametry, co se výšky a šířky týče.
Martin: Kromě mostů by to šlo i mezi baráky. To bychom chtěli, ale majitelé domů pro to nemají úplně pochopení. Na domech se přitom dá udělat i wall dance.
Wall dance?
Martin: Potřebujete vysoký dům s rovnou stěnou, aspoň pětipatrový. Z něho visíte na laně v sedáku, jste kolmo k lanu. A ze stěny domu si uděláte zem. Najednou na vás v podstatě nepůsobí gravitace. Dokážete udělat jednoduše salta, vyskočit několik metrů vysoko.
To vám někdo dovolí?
Martin: Ne. Majitelé domu mají strach, že jim ho zničíte. Mají strach, že by se tam někdo zabil.
Tento strach možná překazí i váš nejnovější nápad. O co by mělo jít?
Lukáš: Už jsme domluvení se společností, která vyvíjí a vyrábí vysokorychlostní výtahy, že vyvinou zařízení, které člověka upnutého v postroji dokáže spustit volným pádem z velké výšky, například ze střechy AZ Toweru. A poté ho zbrzdit tak, aby se bezpečně zastavil kousek nad zemí.
Martin: Jenže manažeři budovy takovou popularitu nechtějí. Takže pokud je tu někdo, kdo má vysoký dům a šel by do toho, dejte nám vědět.
Stupidita, ale smějete se u ní
Kromě skákání děláte spoustu dalších bláznivin. Například bitvu se světlicemi...
Martin: To je úplná stupidita, ale čtvrt hodiny se u toho nonstop smějete. Střílíme po sobě římskými svícemi. Všichni pálí po všech.
Třicet lan na hromadný skok je připraveno.
Tři, dva, jedna a teď. Takto se hromadně skákalo v Brně.
Takové hrátky s pyrotechnikou nejsou něčím, co by šlo čtenářům doporučit.
Lukáš: Ono to nebolí. Dlouho jsme zkoušeli, jaký typ světlic koupit. Koupili jsme od každého druhu jednu a zkoušeli je na sobě. A našli jsme ty, které jsou bezpečné a neutrhnou ruku. Na parkovišti u obchoďáku jsme tím vzbudili celkem rozruch.
Martin: Samozřejmě ale nestačí jen vhodně zvolit světlice. Musíte mít i správné ochranné prostředky.
Co děláte aktuálně? Kvůli zimě asi neskáčete...
Lukáš: Ano, je kosa a nikomu se nechce zbytečně mrznout, na mostech docela fouká. Ani lana na lidský prak nejsou na takové podmínky dělaná. Já sedám do auta i s vybavením a jedu objevit nové mosty na skákání do tepla do Španělska. Poznat nové lidi a rozšířit Sakrblé komunitu i tam.
Jaké překvapení chystáte na příští sezonu?
Lukáš: Je jich několik, ale neradi je říkáme veřejně nahlas. Stále se potýkáme se zamítavým postojem různých organizací, firem, veřejné správy, mají strach, že se tam někdo zraní, a nikdo nechce být popotahován za to, že to povolil. Řetízkáč z bagru by ale vyjít mohl.
Prosím?
Martin: Bude potřeba velký bagr, na lžíci se přidělá lano, na lano člověk. A bagr jej roztočí. Ale zase to samozřejmě musím vyzkoušet nejdřív na sobě.
Proč s vámi lidé do takových hloupostí, více či méně nebezpečných, chodí?
Lukáš: Aby se dostali ze své komfortní zóny. Aby udělali něco nového, nemyslitelného, překonali svůj strach. Hodně lidí přijde a řekne: „Nikdy.“ A pak koukají, že to vlastně nic není a skočí si taky. A příště je tam vidíte zase. Vše je jen o tom, jak si to nastavíte v hlavě.
Martin: Spousta lidí nás zná ze snowboardové školy, kterou jsme měli, takže pravděpodobně je to kvůli komunitě, která se kolem nás vytvořila. Brno je malé a všichni se tu znají, takže když s něčím takovým přijdete, chtějí to zkusit všichni kolem.
A co znamenají vaše aktivity pro vás? Je pro vás Sakrblé únik od dennodenního stereotypu, práce, která vás nenaplňuje?
Lukáš: Dlouho jsem dělal práci, co mě nebavila. Skákání na mostě pro mě byly víkendy, na které jsem se fakt těšil. Dělat něco, co mi dává smysl, za co ti lidi poděkují, z čeho mají radost. V únoru jsem dal výpověď.
Takže teď už nemusíte čekat jen na víkend... A co vaše práce, Martine, marketing, baví vás?
Martin: Obecně mě princip, že můžu něco ovlivnit, baví. A baví mě to u značky, která si to zaslouží. Musí to pro mě mít smysl. Baví.
Vaším mottem je: „Nikdy není pozdě na šťastné dětství.“ Co přesně pro vás znamená?
Martin: Chci být svobodný, minimalizovat krysí závod, denní stereotyp. Není to tak, že bychom nechtěli dospět. Jen nechceme žít podle toho, co se od vás vzhledem k věku očekává.
Lukáš: Onen slogan jsem poprvé slyšel od kamaráda. Viděl ho vytetovaný na sedmdesátiletém surfaři kdesi v Portugalsku. Takhle bych chtěl být vnímán i já.
