Má každá únikovka jen jedno správné řešení?
Zpravidla ano. Ono by to vlastně ani jinak nešlo. I svou únikovku jsem koncipoval jako lineární příběh. Začínáte v bodě A, směřujete do bodu B a tam na vás čeká indicie vedoucí k bodu C. Není to tedy tak, že by byl jen stanovený cíl a bylo jen na hráčích, jak se k němu dostanou. Cesta je pevně daná.
Není to moc omezující, je-li všechno dopředu nalinkované?
Ono by to v rámci uzavřeného prostoru a časového limitu jinak nešlo. Zkratky se ale mohou povést. Minulý týden jsem tu měl partičku, která měla za úkol ze dvou indicií poskládat kód zámku. Jenže oni touto cestou nešli. Neluštili šifry, jeden si stoupl k číselnému zámku a projížděl všechny kombinace. Nakonec našel tu správnou. Takže to lineární řešení je někdy možné obejít, takříkajíc hacknout systém, ale tím se vlastně připravujete o zážitek z luštění.
Není limitem ani to, že se vše odehrává v jediné místnosti?
Ne. Onen systém uzavřeného prostoru a časového limitu spouští něco v mozku. Začne vám to v něm cvrkat a vy úkoly prostě budete řešit, protože nemůžete jinak. V tom je kouzlo únikové místnosti, že jste v uzavřeném prostoru a na neviditelných hodinách vám tiká čas. Vím to z vlastní zkušenosti.
Češi propadli únikovým hrám V Česku se rozmáhá fenomén takzvaných únikových her. Lidé i firmy jsou ochotni zaplatit kolem tisícikoruny za to, že budou s dalšími lidmi uzamčeni v jedné místnosti, odkud se musí do 60 minut dostat ven. Hry jako přivýdělek pořádají nadšenci, ale i firmy, kteří do nich investují stovky tisíc korun. |
Než jste postavil vlastní únikovou místnost, šel jste se inspirovat jinam?
Ano, udělal jsem si turné po českých místnostech. A zjistil jsem, jak moc onen koncept apeluje na lidské podvědomí. Únikovky jsem navštěvoval s tím, že se nejdu bavit, ale podívat se, jak to funguje jinde. Chtěl jsem pochytit systém, šifru nebo úkryt a případně to v jiné verzi a kulisách použít. Jenže ouha. Během pěti minut jsem úplně zapomněl, proč jsem tam přišel, běhal jsem po místnosti, hledal a luštil jako drak.
Zmínil jste časový limit. Jak dlouhé pobyty v únikových místnostech bývají?
Standardně 60 minut. Větší místnosti pro víc lidí ale bývají i časově rozmáchlejší. Ve světě narazíte na skutečně epické únikovky, kde se čas prodlužuje na 70 nebo 80 minut.
Proč je normou právě hodina?
Vychází to ze zkušenosti, jak dlouho udržíte pozornost a akceschopnost. Jedna hodina je tak akorát. Obecně je časový limit nastaven tak, aby nenechával místo pro flákání. Opravdu musíte pořád jet, abyste to dal. Souvisí to i se standardním počtem hráčů.
Kolik to je?
Minimum jsou dva, maximum pět. Jeden hráč nemá reálnou šanci to v limitu zvládnout, navíc je to pro jednoho prostě hrozná nuda. A víc než pět je taky problém. To už lidi nezvládnou navzájem komunikovat, sledovat sebe a prostor. Úniková místnost je prostě kalibrovaná na čas a ověřený počet lidí.
Z těch holčiček šel strach
Je pravda, že se v únikovce rozvíjí týmová spolupráce a logické myšlení? Nebo je to jen reklama?
Není, únikovka zásadně prověří obojí. Všem říkám: Spolupracujte, mluvte spolu a hlaste si, co děláte: „Mám tady zámek, vypadá to na malý klíč, dávám to na stůl.“ Centralizujte si všechny rekvizity, které najdete. Když máte všechno na jednom stole, líp se vám přemýšlí jak to zkombinovat.
Jaké chyby dělají soutěžící nejčastěji?
Každý se začne štrachat s něčím jiným, rozběhnou se, každý si jede po svém. Ono to tedy není tak úplně špatně, protože když se celý tým zaměří na jednu věc, tak to prostě nestihnou. To je druhý špatný extrém. Důležitá je dělba úkolů. Když například dva luští a dva hledají, jde to. Přímo učebnicový příklad skvělé týmové spolupráce u nás vysekla parta z jedné neziskovky, dala to za 39 minut. Ti lidi byli zvyklí na práci pod časovým presem, na krizovky a vyhrocené situace a uměli pracovat dohromady.
Určitě záleží i na osobnosti hráčů, že?
Hodně udělá přítomnost dominantní osoby. Paradoxně to bývají holky. Holky jsou totiž soutěživější, prostě musejí vyhrávat. Když dominantní soutěživá dívka strhne všechny na svou stranu, může to mít negativní efekt, zablokuje hru. Ale věřím tomu, že jsou toho schopní i pánové. Pokud však dominantní osobnost posune tým pozitivně, když ostatní nejsou schopni orientovat se v problému, ztrácejí se a ona udá směr, je to výhra.
Stísněnost a ponurost jen podtrhuje stres, jemuž jsou soutěžící vystaveni. Čelit mu mohou jen spoluprací.
Kulisy jsou potřeba, dotvářejí atmosféru.
Jak velkou roli hraje složení týmu či věk?
Nejvíc to jde asi dětem, protože jsou zvyklé na počítačové hry a přemýšlí herním „adventurním“ způsobem. Měli jsme tu strašlivě chytrou partičku, taťka kolem 35 let a dvě holčičky, 9 a 11 let. Ti to prosvištěli za 40 minut. Kolega říkal, že z těch holčiček málem dostal strach. Jely naprosto systematicky, striktně logicky. Ale skvostná byla i parta pánů v pokročilém důchodovém věku. Ti se nehonili, spíš přemýšleli, a byli taky úžasní.
Může se řešení únikové místnosti zaseknout?
Samozřejmě, musí tam být i falešné stopy. Aspoň čtyři. Věci, které vypadají jako šifra, ale jen zdánlivě. Bez presu, v klidu byste je tak vyhodnotili, ale ve stresu na ně skočíte.
Dáte příklad?
Máme tam například tašku, ve které je asi 60 výtisků starých novin. A jsou lidi, kteří si to vytáhli, sedli si na gaučík, naslinili prst a začali to projíždět.
Když se naladíte na autorovu vlnu, je to rychleji
Kdo všechno se vlastně podílí na tvorbě únikové místnosti? Napadá mě autor scénáře, člověk s technickým cítěním, někdo, kdo vyladí rekvizity...
V mém případě to bylo tak, že jsem vymyslel příběh, scénář, rébusy a návaznosti. S těmi mi hodně pomáhala přítelkyně. A pak kolega, parťák, který dnes hru v normálním provozu dozoruje, řešil technické věci, zámky a manuální práci. Celkově se tedy na naší místnosti podíleli tři lidi.
Hodina je na únikovku akorát, říká Vojtěch Morávek.
Takže jste nespolupracoval například s psychologem?
Bohužel ne. Ale onen psychologický rozměr je velice zajímavý. Je podnětné pozorovat, jak se tam uvnitř lidi profilují. Bude to znít nadneseně, ale je to opravdu zajímavá psychologická sonda. Pozorovat, jak kdo jedná pod stresem. Případná spolupráce s psychologem by byla jedině dobře. Protože by věděl, jak simulovat konkrétní situace. Na druhé straně by mohl hrozivě zvýšit obtížnost.
Jeden člověk může vymyslet zápletku a její řešení mu pak pochopitelně přijde logické. Ale co když to tak nebudou chápat řešitelé?
Musí za tím stát ještě někdo, kdo dělá reality-check. Kdo to otestuje v praxi. Protože máte pravdu, když nad tím dlouho dumáte a nemáte odstup, nejste schopný zjistit, jestli to je, nebo není pochopitelné. V našem případě se o kontrolu postarala moje partnerka a tři party beta testerů. Jinak platí, že nejlepší cesta k řešení je, když se dokážete naladit na myšlenkový vzorec člověka, který to vymýšlel. Když se vám to povede, luštíte rychleji. Ale nedá se na to spoléhat.
Jak se s rébusy poprali beta testeři? Byl to pro tvůrce příjemný pocit sledovat, jak se na tom dusí?
Byl jsem tam přímo s nimi. Nic jsem neříkal, jen jsem sledoval, na čem se zavaří a co už je moc těžké. Nesnažil jsem se místnost udělat příliš jednoduchou. Je hodně těžká, bez nápovědy ji zvládnou jenom opravdu výjimečné týmy.
Exit games na vlastní kůži Getaway Redaktoři Bonusweb.cz se stali tajnými agenty, kteří se vloupali do komunistického vězení. Jejich úkolem bylo získat tajné dokumenty a utéct dříve, než na ně přijde policie. |
Dokážete odhadnout, jak dlouho trvá něco rozluštit?
Přesně vykalkulovat, jak dlouho bude někdo nad něčím přemýšlet, nejde. Šel jsem na to tak, že jsem si sám do místnosti vlezl a vykonal přesně všechny úkony, které je potřeba provést. Otevřít, zavřít, přejít. To mi dalo základní, holý čas, řekněme 15 minut. K tomu jsem připočetl 45 minut, které musejí soutěžící mít na luštění. Je jasné, že pokud by samotné pouhé úkony trvaly déle, nikdo to nemá šanci stihnout.
Kolika procent úspěšnosti u vás řešitelé dosahují?
Bez nápovědy to dá tak pět part z pětatřiceti. U těch, co to takhle zmákli, jsem se nestačil sám divit. Byl to okamžik, vlítli na to, hned se naladili na stejnou vlnu a já jsem už jenom sledoval, jak to jede. Ale většinou lidem radím vysílačkou.
Jak jsou monitorováni?
Máme tam dvě kamery, aby se vidělo, jestli to tam nějaký horlivec nerozebírá do mrtě. Ale jde především o bezpečnost hráčů, o udržování dynamiky hry. Pro mě je důležité, aby to lidi bavilo. Když vidím, že se to seklo, přes vysílačku jim napovím, aby se hra rozjela.
Na světě je prý přes tři tisíce únikovek. Dá se ještě vůbec vymyslet něco nového?
To se dá vždycky. Za 60 minut se dá udělat nekonečně mnoho. A jestli jsme vyčerpali tři tisíce možností, tak nám jich ještě zbývá nekonečno minus tři tisíce, což je pořád ještě dost.
