Kde hledat počátky německé šermířské školy?
Bůh suď, hledají se těžko. Prvním známým mistrem byl Johanness (Hans) Lichtenauer, který žil ve čtrnáctém století. Určitě nebyl prvním učitelem šermu, ale rozhodně ho celý jako první zkonsolidoval tím, že vytvořil Zedel (čte se „cédl“), jakýsi veršovaný kodex, v němž shrnul základní nauku tehdejšího šermu. Pravidla, co by se mělo a co by se nemělo dělat. Údajně ho vytvořil výhradně pro své žáky s přísným zákazem jeho interpretaci šířit dál.
Jak asi ty veršovánky vypadaly?
Pro někoho, kdo nebyl jeho žák, to byl naprosto nesrozumitelný text. K návodnému popisu to mělo daleko. O to se postarali až jeho následovníci, kteří Zedel navzdory zákazu svého mistra začali glosovat. Prostě tu nesrozumitelnou veršovánku doplnili svými komentáři, co tím asi tak jejich mistr myslel. Tak vlastně vypadaly první šermířské „učebnice“, první je z roku 1389.
Ale německá škola šermu nestavěla jen na mečích, že?
Dochovaná literatura obsahuje popisy boje ve zbroji i beze zbroje, na koni i pěšmo, s holí, tesákem, dýkou dokonce i se srpem nebo kosou. Primární zbraní té školy byl ale dlouhý (jedenapůlruční) meč.
Vy se tedy z široké nabídky německé šermířské školy soustředíte převážně na jednu kapitolu?
Pracujeme s učebnicí šermířského mistra Joachima Meyera z roku 1570. Některým kolegům se to zdá tomu původnímu Zedelu vzdálené, ale Meyer na něj dost často odkazuje. V mnoha ohledech je však hodně originální. Zatímco první mistři své techniky často staví proti takzvaným Leichmeisterům, on už je pokročilejší a soustředí se většinou na boj proti školeným šermířům. Kromě toho díky jiné práci se vzdáleností jednoznačně preferuje sek před bodem.
Kdo byli Leichmeistři?
Přeložit to můžeme jako lžimistři. Byli to takoví ti různí frajírkové, kteří působili dojmem profesionálů, ukazovali se na ulicích středověkých měst v malých potyčkách, ale jejich šerm neměl systém, nefungovalo jim to. Dělali velké rozmáchlé pohyby, okázale poskakovali, útok nesměřovali do protivníka. V raných šermířských učebnicích bylo zvykem často v úvodu popsat, jak těmto Leichmeistrům vyvrátit jejich technické chyby, často s definitivní platností.
Německá šermířská škola není jediná. Jsou i francouzská, italská. Jsou navzájem kompatibilní?
Třeba zrovna italská byla s německou dlouhou dobu v kontaktu, i my jsme už zkoušeli nasadit v souboji proti dlouhému meči italský rapír. Ony ty školy šly chronologicky po sobě. Německá, italská, francouzská, španělská. Principy jsou u všech stejné: zasahuj nejbližší cíl, měj co nejúspornější pohyb. Ale filozofie boje byla dost odlišná a šermuje se jiným druhem zbraní.
V čem je německá šermířská škola specifická?
Tím, že je od filozofie celkem oproštěná, je praktická, ofenzivní. Pak se liší dlouhým mečem. „Němec“ se snaží získat iniciativu, takzvaný Vor. Dál jde ideálně „jen“ o eskalaci konfliktu, o to, jak co nejrychleji soupeře umlátit. A pak okrajově co dělat, když náhodou soupeř zaútočí jako první. Základem je získat tzv. Vorschlag, první ránu, kterou protivníka dostanu do nevýhodné pozice nebo ideálně zasáhnu a pak ho už nějakou naučenou technikou utluču. Významnou část tvoří popis přibližování soupeřů, Zufechten, protože tam se právě dá získat výhoda první rány. Samozřejmě se řeší i situace, kdy je ve Vor soupeř.
Balet s mečem
Pavel FoltanPřes den pracuje jako vědec v aplikovaném výzkumu, po večerech se ohání mečem. Vede českobudějovickou školu historického šermu a vyučuje podle německé příručky Joachima Meyera (1537-1571). |
Ale šerm není věcí bitevního pole, ne?
Určitě není, šerm je duelová záležitost. Tehdejší války nespočívaly v tom, že by naběhly dvě bandy maníků a rozdaly si to mezi sebou, ideálně ve dvojicích. Spíš to byly pomalé útvary pikenýrů, do kterých někdo střílel z kuše nebo děla, a mezitím se proháněla jízda. Zkušenosti z šermu se uplatnily při přepadech, v boji na hradbách, ale nebylo to do bitvy. Šerm se aplikoval v duelových soubojích dvou protivníků. Ne nutně férových soubojích.
Na pohled mi německá šermířská škola přišla jako poměrně silová záležitost. Je to tak?
Nikoliv nezbytně. Hodně záleží na technice a jejím správném provedení. Těžší, silnější a vyšší soupeř je pochopitelně v určité výhodě, ale se správnou technikou, obejitím, dobrou reakcí nebo udržením odstupu to lze řešit.
Jak moc náročná činnost to je? Můžete to k něčemu připodobnit?
Pokud jde o pomalý nácvik a ladění provedení starých technik, má to blízko k baletu. Když jde o vyloženě sparingové souboje natvrdo, s kuklou a ochrannými pomůckami, ve kterých se člověk nehorázně potí, je to fyzicky neuvěřitelně náročné a po pěti minutách je člověk se silami úplně na dně. A psychicky taky.
Dobře. Kolik z toho všeho je „hlava“ a kolik „tělo“?
Nejde to ani bez jednoho. Minimální fyzická připravenost tam být musí. Je zapotřebí to ustát, udýchat. Ideální verze je, že svůj šerm provádíte tak, že vás to nenamáhá a v úzkých je váš protivník, který na to musí reagovat. Musíte jej dostat do situace, kdy neví, zahájit souboj tak, že ho zmatete a drtíte od samého začátku. K tomu vám nestačí jen síla, ale i hlava, abyste zvládl například techniku seku.
Hodil se vám šerm někdy v reálném životě?
Hodí se to. Úplně bych to nerozváděl, ale řekněme, že s teleskopickým obuškem v ruce se dnes dokážu ubránit výrazně líp, než kdybych šerm nedělal.
Bojové umění, ne scénická plácaná
Co může dnes lidem nabídnout bojové umění z 16. století?
To je asi stejné jako se ptát šachisty, co mu přináší hra v šachy. Ostatně paralela se šachy dost sedí. Je to opravdu jako šachy ve velké rychlosti, je to interakce s protivníkem. Záleží na psychologii, pohybu. Snažíte se toho druhého přechytračit. A pro člověka se sedavým zaměstnáním šerm přináší, že se několikrát týdně protáhne. Po pracovním stresu vám to krásně vyčistí hlavu. Rozhodně to zlepšuje schopnost soustředit se. Protože v ten moment, kdy byste začal při souboji myslet na milenku, právě schytáte ránu do hlavy.
Co soudíte o vystoupeních různých šermířských skupin na hradech a o akčních šermířských scénách v historických filmech?
Myslím si, že by rozhodně bylo hezké, kdyby si lidé historické bojové umění, než se ho rozhodnou ztvárňovat, aspoň na chvilku předtím doopravdy vyzkoušeli. Kdyby někdo dělal exhibici v karate, asi by ho nenapadlo si předtím karate nevyzkoušet. A je zvláštní, že spoustě lidí od scénického šermu tohle nedochází. Samozřejmě že znám i historické šermíře, kteří dělají věrné rekonstrukce a vypadá to i hezky, akčně.
Inscenovat bojové umění je náročné, protože se z reálné bitky dělá divadlo těžko, že?
Ony se dost špatně inscenují techniky, z nichž většina míří na hlavu a končí smrtí. Ale jde to. Dělat to dobře je kumšt. Funkční šerm je totiž většinou mnohem atraktivnější než scénická plácaná. A většina těch lidí, co vystupují v kostýmech na hradech, bohužel nepatři mezi ty, kteří to umí.
Jaký máte vztah ke svému meči? Je v tom něco duchovního?
Určitě bych za tím duchovno nehledal. Je to kus železa, Federschwert, tréninková zbraň. I velmi uznávaní současní mistři hovoří o těch mečích ve smyslu: „Je to stejný nástroj jako šroubovák pro řemeslníka.“ Za čtyři roky tréninku jsem zlámal tři čepele. Udělejte si vztah k něčemu takovému. Je to stejné, jako by boxer řešil, jaký má vztah ke svým trenýrkám.
