Vaše kariéra v silových sportech byla docela rychlá, že?
To bylo v trojboji, během jednoho roku, co jsem závodila, jsem vyhrála mistrovství světa, rok nato jsem měla absolutku na evropském mistrovství v juniorech. To byl docela fofr. Ze silového trojboje jsem odcházela fakt na vrcholu a šla jsem vzpírat. A ze vzpírání jsem odcházela taky ještě v době, kdy jsem dělala osobáky. Myslím, že jsem ještě měla na to se posouvat. Chtěla jsem však jít dál.
Nastoupila jste k bojovým sportům. Jaký to byl přechod? Moje představa je, že v těch silových sportech je člověk upjatý, strnulý – a najednou pak jdete na bojovky, v nichž je potřeba být variabilní, rychlý…
Musím říci, že teď vážím víc, než když jsem vzpírala. Já byla spíš drobnější. A pravdou je, že díky tomu, co mám od začátku ve sportech za sebou, jsem nikdy nebyla zatvrdlá, zakousnutá. Jsem hypermobilní a díky tomu, že jsem začínala baletem a gymnastikou, jsem dost vnímavá pohybově, tak se učím poměrně rychle. Takže i když jsem začala docela pozdě, ale to i se vzpíráním, mi to i s bojovkami šlo rychle. Navíc jsem dost extremistka, když se do něčeho pustím, jdu do toho naplno. Ne že si jdu zabouchat dvakrát týdně, spíš to jsou dva tři čtyři tréninky týdně, občas i jednou denně.
Za svou celkovou sportovní dráhu jste nastřádala hodně zranění. Co ony jizvy na krku, rameni, to je z čeho?
To jsem si pořídila při kotrmelci. Byl to nácvik na zemi a úplně se to nepovedlo, trochu v tom zakřupalo. Myslela jsem, že to bude v pohodě, ale nebylo, vydalo to na operaci páteře, to se už tak stane. Celkově mám nějaké obratle sešroubované k sobě, mám umělou plotýnku, mám to celé vytuněné, mám tak krásný můstek. Když už, tak už. Byla to pěkná darda.
Takže vaše sporty jsou vysloveně rehabilitační, pomáhají, že?
Abychom si rozuměli, žádný vrcholový sport není zdravý. Žádný. A ani trochu. Pro tělo je to prostě obrovská herda. Když sportujete kondičně, pro zábavu, baví vás to, mělo by to být pro zdraví. Zdraví by toho mělo být součástí, neměl byste se ničit. Ale na vrcholové úrovni je to vždycky destruktivní.
Celý rozhovor na Óčko DrivePavla Kladivová se v roce 2006 stala světovou juniorskou mistryní v silovém trojboji, o rok později evropskou. V letech 2007 až 2013 byla českou reprezentantkou ve vzpírání, nasbírala několik titulů české mistryně i národních rekordů, vyhrála celou řadu medailí z mezinárodních závodů. V roce 2015 se vrátila k silovému trojboji, na mistrovství Evropy skončila třetí. Drží světový rekord ve zvedání kamene a české rekordy v bench pressu. Od roku 2017 se věnuje zápasení, vyhrála Mistrovství Evropy K1 WKU, české mistrovství (lowkick). V témže roce vyhrála svůj první profesionální MMA zápas. Pavla Kladivová bude hostem pořadu Drive televize Óčko v neděli 29. června ve 22:00 hodin. Povídat si s ní bude Jakub Buba Ouvín. |
Dnes kromě toho, že obíháte své tři Areny Pavly Kladivové s funkčním tréninkem, chodíte i na tréninky MMA. Co všechno obsahuje vaše příprava?
MMA je takový desetiboj bojových sportů, člověk se musí věnovat všemu, ruce, nohy, wrestling, zem, ground-and-pound. Celkové je v MMA jiná strategie, takže sepnout to vše dohromady je dost jiné, než jak pracovat v rámci jednotlivých disciplín. Člověk se musí věnovat všemu. Takže mám postojové tréninky, zemařské, silové. Plus se musím věnovat zádům, takže dělám spoustu kompenzačních, zdravotních nezbytností, které mě samozřejmě nebaví, ale dělat je musím, protože kdykoli jsem je dělat přestala, hned se mi to vrátilo. Proto si to nemůžu dovolit, pokud chci pokračovat.
