Vypadá to působivě a lákavě. Nařachaný mistr ukazuje, jak složí figuranta levou rukou, a když skupina nových zájemkyň o kurz sebeobrany dostatečně dlouho obdivně vzdychá, dostává se jim ujištění, že právě tohle zvládnou za dva měsíce bez problémů též. Ani stokilový násilník nebude problém. Stačí znát ty správné likvidační techniky, které stoprocentně zaberou.
Čím svůdněji však podobná marketingová lákání zní, tím delším obloukem byste se jim měli vyhnout.
Ztratit ostych z fyzického kontaktu
Na cestě za reálnou sebeobranou totiž žádné zkratky neexistují. Zázračnou techniku, díky níž zmákne vaše padesát kilogramů vážící partnerka po několikatýdenním kurzu dvoumetrového rabiáta nadopovaného adrenalinem, ještě vážně nikdo nevymyslel.
"Je třeba si uvědomit, že většina žen není vůbec zvyklá na fyzický kontakt. Když je někdo začne chytat, vrazí do nich, někam je tahá, okamžitě vypnou. Rozhodí je to. A to je vždycky moment, z něhož násilník těží," vysvětluje Zuzka Skálová, lektorka ženské sebeobrany z oddílu Ju-Jitsu Praha, který má základnu v Sokole na Vršovickém náměstí. "Základem proto je, aby si na to studentka vůbec zvykla, aby nezpanikařila."
Je to těžší, než se může zdát. Překonání fyzické bariéry, za níž byl vždy náš intimní prostor, je velmi emotivní záležitost. "Využíváme proto nejrůznějších chráničů, pancířů a lap, aby si studentky vyzkoušely, jaké to je dostat ránu. Ale taky aby si mohly do figurantů bouchnout, kopnout," vysvětluje instruktorka. Aby ztratily ostych z kontaktu.
Stoprocentně funkční techniky a další mýty
O technicky čistých úderech a kopech nemůže být po několikatýdenním cvičení samozřejmě ani řeč. Tím méně o tom, že se vaše přítelkyně naučí instantní sebeobranné techniky, které jí v reálu stoprocentně zaberou na všechny situace a všechny útočníky.
"Žádný univerzální klíč neexistuje. Není možné říci: když tě někdo chytne za ruku, stoprocentně funguje tohle. Funguje víc věcí a každé sedne něco jiného," říká Skálová. Sebeobranu nejde zkondenzovat do čtyř automatických programů jako kuchyňského robota.
Realistická ženská sebeobrana se navíc poučila z chyb a už není postavena na složitých, sofistikovaných technikách, jak útočníkovi nasadit páku, přehodit ho, složit na zem a kontrolovat, které vyžadují bezchybnou aplikaci. Na předváděcích show bojových umění by se s nimi sice vaše partnerka určitě blýskla, ale ve stresové situaci na ulici, kdy fungují emoce, by jí skutečně nepomohly.
"Dneska se sází spíš na jednoduchost. Koleno, loket, kasr do obličeje a utéct," vysvětluje Skálová.
Nebát se udělat poprask
Obecně při výběru kurzu platí, že čím ambicióznější výsledky slibuje, tím méně se toho vaše přítelkyně naučí pro reálné použití. Nechejte se zlákat na reklamní slogany, na místě je pokora. Za pár měsíců, nebo dokonce týdnů, se toho prostě moc nezvládne.
"Studentka by si měla osvojit zásady, zejména, jak předcházet riskantním situacím. Samozřejmě, všechny víme, že jdeme-li v noci samy, máme si vybrat delší, ale osvětlenou cestu, ne tu kratší temným parkem. Zní to banálně, ale spousta žen to nemá jako praktický návyk, který dodržuje automaticky. Na našich teoretických i praktických hodinách se jim to snažíme dostat do krve. Aby byly k možnému nebezpečí vnímavější a odpovědnější."
A také trénují, jak křičet. "Když začne ženu někdo obtěžovat na ulici nebo v tramvaji, drtivá většina se to bude snažit přejít, aby si toho nikdo nevšiml. Nechce být středem pozornosti. Je potřeba jim vštípit: o tom, že se něco děje, musí naopak vědět všichni! Jenže pořádně zařvat, udělat kolem sebe poprask – i v tomhle ohledu má spousta žen bloky," popisuje lektorka, proč se někdy ozývá z tělocvičny ve vršovickém Sokole při jejích kurzech řev.
Ovšem nejen z tělocvičny. Každý kurz je totiž uzavřen průchodem vybranou zónou v Praze, kde na účastnice "útočí" členové oddílu Ju-Jitsu Praha. Cílem je vytvořit co nejreálnější situaci, v níž si dotyčná vyzkouší vše z teorie i praxe, co se naučila.
"Při jednom přepadu drželi dva figuranti holku na zemi, ona křičela na celé kolo a snažila se vyprostit. Najednou jde kolem téhle dramatické scény muž, dívčina na něj volá o pomoc. On se koutkem oka podívá na oba násilníky… a peláší pryč," vzpomíná Skálová. "I to je cenná zkušenost. Člověk zjistí, že je v jistých krizových situacích odkázaný jen sám na sebe."
