Nese název kajukenbo, vzniklo na Havaji ve čtyřicátých letech minulého století a je hybridem mezi karate, judo a jujitsu, kenpo a boxem. Tělocvična školy Street Warrior Academy je plná boxovacích pytlů, tréninkových figurín a zbraní. Uniformy studentek nesou motta „síla a čest“ a „pouliční válečnice“.
Dochází jich sem na sto dvacet, ve věku od čtyř do padesáti let. „Zaměřujeme se na sebeobranné dovednosti a dívky uvádíme do podmínek podobných těm na ulici. Tak můžeme budovat jejich sebevědomí a učit je, kdy a kde očekávat úder,“ líčí učitel Faisal al-Gharib, který sám kajukenbo vystudoval v Americe.
Podle adeptek jeho akademie to funguje. „Dřív jsem se všeho obávala. Sport mě změnil,“ cituje server The Straits Times Khalidu Bašírovou. „Stala jsem se sebevědomější a klidnější. Někdo říká, že je to mužský sport, ale ve skutečnosti to není pravda.“
Třiatřicetiletá Asma Hasnawi souhlasí. Původně chtěla do světa kajukenba pouze nahlédnout, když do tělocvičny přivedla svou třináctiletou dceru Rihamu. Zůstala a bojové umění v akademii studuje s dcerou dvanáct hodin týdně.
Sama si pamatuje, jak byla jako studentka ve škole obtěžovaná, a ví, že dcerka na tom byla stejně. Kajukenbo podle ní pomohlo. „Změnila se,“ říká o Rahimě. „Dřív bývala opravdu zlostná, když jí někdo něco řekl. Dnes je normální, že se tomu umí postavit zdravě.“
Postavení žen je v Kuvajtu lepší než v sousedních státech, přesto tam podle statistik organizace Women´s Cultural and Social Society zažije napadení jedna ženě denně. Představitelka organizace Ghada al-Ghanemová přitom dodává, že skutečné číslo bude vyšší, uvádí server Arabian Business.
Boxují. Ale jen když dovolí muž
Edith Garrudová: sufražetka, co uměla jiu-jitsu |
Kuvajt přitom není jedinou zemí, v níž se bojové umění nebo sporty stávají nástrojem ženské emancipace. Ví to i trenérka boxu Halah al-Hamraniová ze Saúdské Arábie. „Mé třídy denně navštěvují ženy, které nikdy sport nedělaly, někdy se svými matkami,“ prozradila serveru Arab News a dodala: „Ven vycházejí sebevědomější. Mnohé z nich najdou svůj vlastní hlas. Matky za mnou přicházejí se slovy: Díky, že nabízíte tak posilující pocit.“
Do tělocvičny, kde jsou na zdech nápisy jako „drsňačky“, chodí na sto padesát žen. „Někdy to tu je jako čajový dýchánek, až na to, že bez čaje a bez sušenek,“ směje se al-Hamraniová. Sama měla štěstí, její rodiče, Američanka a Saúd, byli svobodomyslní a vedli ji od útlého věku ke sportu.
V zemi je ve svém sportu průkopnicí, i proto o sobě její tělocvična nekřičí do světa, na ulici na ni neupozorňují žádné křiklavé poutače. Pro ty, kdo do ní cestu najdou, však znamená víc než jen sport. Pro mnohé je i formou terapie, al-Hamraniová přiznává, že leckteré ženy se v tělocvičně rozpláčou.
„Bývala jsem plachá, tichá žena, která se nedívala lidem do očí,“ líčí jedna ze studentek, žena v domácnosti a matka čtyř dětí. „Tělocvična mi dala hlas, o který jsem přišla. Dala mi sílu, o které jsem nikdy nevěděla, že existuje.“
Ne každý však střet nově nalezané osobnosti, podepřené fyzickou silou, s okolním světem ustojí. Některé ženy studium vzdávají, protože se jejich sebevědomím cítí manželé ohroženi. „Můj muž z toho byl nešťastný,“ shrnuje trenérka jeden z důvodů, proč některé její svěřenkyně s docházkou končí. Podle zvyklostí země musí ženám vystavovat povolení ke studiu, cestování nebo jiným aktivitám, jako je i sport, muž, manžel, otec, bratr.
