Od malička byla rodiči vedena k všestrannosti, hrála na klavír, flétnu, věnovala se grafice a sportovala. Hrála ženský fotbal, squash, běhala půlmaratony, lyžovala, závodila na horských kolech.
„Vše začalo 11. dubna. Měla jsem teplotu, zimnici a bolela mě hlava. K večeru se přidalo i zvracení,“ vypráví Tereza Bártová začátek svého boje s touto strašnou chorobou.
„Celé jsem to nějak prospala, říkala jsem si, že to může být i stresem z učení nebo že jsem prochladla na kole při tréninku,“ říká Tereza.
Když se o den později vzbudila, pochopila, že tohle není jen obyčejná viróza. „Měla jsem na sobě fialové fleky, takové mapy a přestávala cítit nohy. Už jsem se na ně nedokázala pořádně postavit. Naštěstí v ten den přijel taťka z práce v zahraničí a odvezl mě k doktorovi,“ vzpomíná dnes již šestadvacetiletá žena.
Chřipka, která zabíjí
Od obvodního lékaře putovala do nemocnice v Duchcově a poté i do Teplic. „Tam už zjistili, o co se jedná, a převezli mě na infekční JIP v Ústí nad Labem. To už si ale vůbec nepamatuji, upadala jsem do bezvědomí,“ dodává.
Orgány v těle jí kolabovaly. Co původně vypadalo jako obyčejná chřipka, byla nebezpečná meningokoková meningitida, v Česku méně zastoupený bakteriální kmen W135.
Zatímco ji lékaři tři týdny udržovali v umělém spánku, rodičům sdělili tu nejděsivější zprávu. Šance, že přežije, se rovnala pouhému jednomu procentu.
Zákeřná nemoc ji připravila o obě nohy a šest prstů na rukách. Mladá bojovnice Tereza se ale nevzdala. Rezolutně odmítla brzkou „schůzku se smrtí“ a po třech týdnech se z umělého spánku probudila.
„Jenže nikdo vás nepřipraví na to, že se probudíte a nemáte nohy. A že nemáte ani některé prsty na rukách. Možná je dobře, že se mi při probouzení realita ještě nějakou dobu prolínala se snem a až postupně mi docházelo, co všechno se stalo,“ přemítá.
Selhaly i ledviny
Během následujících měsíců léčby navíc přišla řada komplikací, ledviny jí vypověděly službu.
„Vždycky, když to vypadalo, že už bude dobře, přišla další rána. Mám ale skvělou rodinu, byli tam se mnou každý den. Za tři a půl měsíce ani jednou nevynechali. A pomohli mi i kamarádi, kteří za mnou chodili,“ přiznává Tereza.
V krku měla hadici na dýchání, s okolím se dva měsíce dorozumívala jen ovázanýma rukama skrze ukazovací abecední tabulku.
„Můj bratr byl nejnadanější. Stačila mu jen dvě písmena a hned věděl, co potřebuji. Často tohle propojení ale nenastalo vůbec a personál netušil, o co je prosím,“ vzpomíná dnes už s úsměvem.
Děsivý zážitek by leckoho definitivně zlomil, Tereza se ale dál srdnatě prala. Pomocí palce a zbylého článku prstu se brzy naučila psát nebo si zavázat tkaničky u bot. A později i skvěle chodit na protetických nohou.
„Každý den si říkám, že se mám pořád na co těšit. Jsem ráda, že tady vůbec jsem. Vím, že můj život bude jiný, ale bude,“ uvědomuje si to nejdůležitější.
Chuť a touha žít
Přestože musí kvůli nefunkčním ledvinám třikrát týdně docházet na dialýzu, už plánuje budoucí sportovní život.
„Když to nepůjde na normálním kole, tak zkusím handbike. Pořád si nacházím alternativy k tomu, co jsem dělala dříve a co jsem měla tak ráda. Patnáct let jsem hrála na klavír, a když to teď nepůjde, tak se naučím hrát třeba na bicí,“ vysvětluje, kde bere morální sílu.
Postupně se vrací zpátky do života a radost jí dělají i věci, které jsou pro ostatní zcela běžné. Po deseti měsících znovu řídila auto a zase jezdila na kole, i když speciálně upraveném.
Před časem obhájila diplomovou práci ve svém oboru – speciální pedagogice a znovu se začala učit na státnice. Dokonce už i na částečný úvazek pracuje v organizaci Cesta za snem.
„Poznala jsem za tu dobu řadu prima lidí. A když vidím, jak těžké to někdo má, tak si říkám, že mi celkem nic není,“ usmívá se.
