„Je to příběh o lásce za časů ekologické krize. Výpověď o mně i o vás, kteří také toužíte po opravdovém domově, rodině a životě s hlínou za nehty,“ popisuje blogerka, manželka, matka dvou dětí a biozahradnice knihu s názvem Sláma v botách 2.
Od vydání první knihy uplynuly dva roky. Co vás přimělo k pokračování?
Po první Slámě v botách jsem se do další knihy nehrnula. Jsem ráda, že tu a tam ulovím volnou chvilku a napíšu nový příběh na blog. Vydat knížku je mnohem náročnější a kde na to brát čas? Stavíme dům, starám se o zahradu, děti jsou malé a celou dobu na mateřské a rodičovské částečně pracuju. Na první knížku byly ale hezké ohlasy, čtenáři si žádali pokračování. A když se ozval i nakladatel, ve slabé chvilce jsem souhlasila, že to teda sepíšu.
O čem je Sláma v botách 2?
O úsměvné situace z mé zahrady opět není nouze. Stále se snažím (marně) přijít na to, jak si bezpracně a bez postřiků vypěstovat co nejlepší úrodu. Ale přidala se i další témata. V mém životě se toho hodně změnilo. Rozhodli jsme se s mužem odstěhovat z paneláku a koupit pozemek, kde budu moci pěstovat a kde mi manžel hned u záhonů postaví dům. Nová kniha je o tom, jak jsme tedy koupili pozemek na vesnici, zakládáme zahradu, opravujeme stodolu, já rodím další dítě, muž staví dům, rodina nám pomáhá a občas si všichni klepeme na zpocené čelo a ptáme se sami sebe, jestli děláme dobře a stojí nám ta dřina za to.
Mít velkou zahradu se zeleninovými záhony byl váš sen. Co na to váš manžel Jakub, sdílí stejné nadšení?
Bez manžela by nevznikl náš dům ani tahle knížka. Je to hrdina, ale jak on sám říká, ani o jedno se mě neprosil. Moje zahrádkaření ho zpočátku vůbec nebralo. Nechápal, proč musíme mít doma všechno eko a bio a já raději zavařuji, místo abychom se jako „normální lidi“ váleli v létě u bazénu. Doma bylo občas pěkně dusno. Žili jsme spolu, ale každý jsme vedli jiný život, což samozřejmě nedělalo dobrotu. Kupily se hádky, respekt vystřídalo odcizení. Museli jsme to rozštípnout: buďto se manžel k mému novému životnímu stylu přidá, protože já se ho vzdát nechci, nebo se rozejdeme. Vybral si tu první variantu. Kdykoliv teď muž brblá, že už má stavby i mě dost, říkám mu: Máš, co jsi chtěl.
Fotogalerie |
Co vás dělá šťastnou?
Muž tvrdí, že já nebudu úplně šťastná nikdy, přitom já si připadám spokojená každý den. Když dopeču chleba a v celé kuchyni to voní. Když s dětmi neseme z lesa koš plný hub a aspoň půlka z nich je jedlá. Nebo když muž večer brnká na kytaru a já už mám umyté nádobí. Každý den nějakou takovou chvilku zažiju. Většinou za ní teda stojí spousta práce a mně se do ní kolikrát ani nechce, ale nakonec to těsto na chleba prostě zase zadělám a na jaře znovu zaseju. Protože vím, že pak večer půjdu spát klidná a vyrovnaná. I na zahradě mě nejvíc baví těch pár vteřin, kdy se natáhnu do trávy s pohledem na nebe – než se zas musím zvednout a pokračovat v pletí. Ale bez dřiny bych si odpočinek nevychutnala. A když navíc opodál pracuje manžel na domku a někde pod mou sukní se motají děti, vím, že o tomhle má život být.
A co dělá šťastným manžela?
Manžel to má jednodušší. Jeho prý činí šťastným, když jsem šťastná já. Takže my bychom se teď měli teoreticky pořád vznášet na obláčku.
Popisujete cestu z města na venkov. Kde se příběhy odehrávají?
Dům stavíme ve Vlčí u Chlumčan. Na pozemku byl kdysi sad se stodolou a kamenným stavením, ale všechno zpustlo. Rodina se zhrozila, když zjistila, co chceme koupit, a moje mamka tvrdí, že se tam udřeme. Mně se ale právě ta divočina líbila. A tak jsem přestala fantazírovat, jestli někde nečeká něco lepšího, a prostě makáme a snažíme se udělat si to tam co nejhezčí.
Jak bude dům vypadat?
Samozřejmě mě napadlo, že když píšu blog Sláma v botách, měli bychom postavit slaměný dům. Manžel ale takový nápad kategoricky zamítl. Brzy jsem pochopila, že mu do stavby radši nebudu mluvit. On je architekt, a když už byl vlastní ženou dohnán k tomu, aby i ve volném čase stavěl dům – pro svou rodinu –, snaží se to dělat co nejpoctivěji, aby dílo vydrželo věky. Takže žádná slaměná chýše, ale fortelný dům z kamení a dřeva. Maximum materiálu a vybavení se snažíme recyklovat, a kde to jde, používáme přírodní materiály. Pro mě bylo nejdůležitější napojení domu na zahradu.
Místo, abyste si najali stavební firmu, stavíte sami. Nebylo by snazší objednat řemeslníky?
Nebylo to v plánu. Muž měl nakreslit projekt a stavbu jenom dozorovat. Jenomže narazil na to, že je těžké sehnat dobré řemeslníky. Že je dokonce čím dál těžší sehnat jakékoliv řemeslníky, natož takové, kteří nám splní všechna naše speciální přání. Manžel postupně dospěl k závěru, že co si na domě neudělá sám nebo s pomocí rodiny, to prostě podle jeho představ nebude. A tak vyhrnul rukávy a dal se do práce. A nejspíš se mu stalo totéž, co mně při zahradničení – zjistil, že ho to baví.
Co jste se museli naučit?
Samozřejmě spoustu věcí. Manžel se stal zedníkem, obkladačem, instalatérem, truhlářem, kamnářem, prostě vším, co je zapotřebí – díky videím na YouTube. Nejdůležitější, co nás oba stavba učí, je trpělivost. Stavíme už několik let a víme, že momentem přestěhování to neskončí. Práce na domě i na pozemku nebude totiž u konce nikdy. Když nám tohle došlo, zachvátila nás panika. Ale pak jsem si uvědomila, že to je vlastně dobře. Až do smrti nás bude stmelovat společné úsilí. Muž bude pořád můj hrdina a já ta žena, která ho podporuje ze zázemí.
Určitě tuhle otázku slýcháváte často, kdy se přestěhujete?
Na to už dva roky odpovídám, že se budeme stěhovat příští rok na jaře. Takže: snad na jaře.
Co vás láká na životě na venkově?
Já bych klidně zůstala žít i v Lounech, město má taky hodně do sebe a tchánův dům, kde teď bydlíme, je nádherný. Ale není u něj ta zahrada. Na vesnici se těším krom vlastní zahrady taky na to, že tam snad bude větší ticho, v noci větší tma, ráno budou štěkat psi a zbytky od oběda budu moci házet z okna slepicím – svým nebo sousedčiným.
Kniha je na recyklovatelném papíře a po přečtení je možné ji zkompostovat. Kolik výtisků asi v kompostu skončí?
Samozřejmě doufám, že všechny výtisky budou kolovat z ruky do ruky a nikdo ji nebude chtít vyhodit. Jenomže dřív nebo později se z každé věci odpad stane, a tak mi přišlo, že když je knížka o zahradničení, měla by být kompostovatelná. To s klasickou knihou udělat nelze, protože papír je chlorovaný, barvy syntetické a lepidla toxická a karcinogenní. Můj vydavatel je asi první v téhle zemi, který na to upozorňuje a chce, aby jeho knížky lidem a přírodě neškodily. Moje kniha je na ekopapíře, má přírodní barvy a šitou vazbu dolepovanou lepidlem z bramborového škrobu. Takže až dokoluje zpátky k vám, klidně ji na ten kompost hoďte a třeba vám z ní vyrostou dýně.
Jste jako rodina zastánci životního stylu Zero Waste (bez odpadu)?
Snažíme se, ale máme velké rezervy. Už jenom manželovo dojíždění do práce v Praze je ekoprůšvih, který jsme zatím nevyřešili. Taky pořád chodím do supermarketů, i když už jenom pro pár věcí.
