„Sport je jednoznačně nejlepší a nejjednodušší cesta, jak Romy začlenit do společnosti,“ má jasno bývalý nadějný mládežnický fotbalista Ústí nad Labem či Jablonce nad Nisou Lukáš Pulko, jehož klub působí v sedmi českých městech a sdružuje přes dvě stě dětí.
Co bylo hlavním impulzem k tomu, abyste před třemi lety klub Mongaguá založil?
Vadila mi hlavně situace na sídlištích. V jejich srdcích chybějí hřiště, kde by děti mohly sportovat. A není to jen záležitost našeho města, týká se to celé republiky. Prvním krokem byl fotbalový klub, později jsem se začal snažit také o to, aby hřišť, kde se dá hrát, přibývalo.
Fotogalerie |
Naposledy jste se částečně zasloužil o to, že vyrostlo nové hřiště v Krásném Březně. Jste rád, že vaši činnost začali kladně vnímat i místní politici?
Samozřejmě. I když je pravdou, že nám v tom hodně pomohly i sociální sítě. Vyrostl jsem na sídlišti Na Výšině a dlouho jsem bojoval za to, aby opravili zdejší hřiště. To bohužel nedopadlo, ale starostka Neštěmic Yveta Tomková se nakonec postarala o to, že vzniklo nové hřiště v ulici Anežky České. A za to jsem moc rád. Právě na tomto hřišti trénujeme.
Kromě tréninků ale s hráči absolvujete i zápasy a turnaje. To je musí bavit, že?
Ano, je to pro ně motivace a částečně i odměna za tu dřinu. Turnaje, na které jezdíme, totiž rozhodně nemají zadarmo, musejí absolvovat řadu tréninků, kde dostávají do těla. Navíc jim kontroluji i výsledky ve škole. Na základě toho pak vybírám kluky, kteří s námi jezdí na turnaje.
Takže kdo se špatně učí, ten si nekopne?
Na přátelská utkání beru všechny, ale na top turnaje jen ty, kteří si to opravdu zaslouží. Roli hraje víc věcí, na prvním místě je ale škola. Kontroluji jim žákovské knížky a každý půlrok chodím do školy, kde mluvím s jejich učiteli. Hodnotím ale třeba i jejich chování venku, donese se ke mně, když něco vyvedou. U většiny kluků vidím zlepšení, i když stále to není takové, jaké si představuji.
Je těžké vysvětlit mládeži z ghett, že by mělo mít vzdělání v životě prioritu?
Popravdě ano. Ať dělám, co dělám, nevidím takové výsledky, jaké bych chtěl. Po sportovní stránce se kluci zlepšují, ale u některých pořád vidím jen pozvolný postup ve škole a to mě mrzí. Měli by si uvědomit, že škola je základ. Jsem samozřejmě v kontaktu i s rodiči, ale bohužel se tomu nemohu věnovat na plný úvazek, takže ta komunikace není úplně ideální. Snad se to ale brzy změní.
Jak? Plánujete se stát trenérem na plný úvazek?
Bylo mi přislíbeno, že mi s tím pomůže Rada vlády pro záležitosti romské menšiny. Představil jsem jim projekt Mongaguá a ukázal, jak se chceme dětem věnovat. Měl by fungovat v rámci komunitní práce. Věřím, že by to mohli ještě letos schválit. Znamenalo by to, že všechny kluby Mongaguá, které jsou zapojené (momentálně Ústí, Krupka, Děčín, Jablonec, Ostrava, Nové Město pod Smrkem a nově Pardubice), budou plně profesionální a budou plnit všechny důležité úkoly v rámci komunitní práce ve vyloučených lokalitách. Naši trenéři by pak mohli být placení a mohli by se klukům věnovat na plný úvazek. Pak by měli čas řešit i věci, jako jsou pohovory s rodiči a podobně.
Opravdu je pro děti z ghett tak snadné dostat se k drogám?
Někteří kluci mi sami potvrdili, že kdyby nehráli fotbal, tak se k nim nejspíš dostanou. Jsem proto rád, že fotbal hrají. Je to ale celkově o sportu. Někoho baví fotbal, jiného zase box nebo tenis. I proto teď chystám takovou sportovní revoluci a rád bych v rámci Mongaguá rozjel i další sporty. Znamená to zaměstnat další trenéry, kteří mají třeba boxerskou licenci. Napadá mě i baseball, s českou asociací mám totiž dobré kontakty a nabídli mi, že by nám zdarma postavili hřiště, když seženeme prostory. Snad by to nemusel být takový problém.
Věříte, že sport posílí děti ze sociálně vyloučených lokalit i po psychické stránce?
Stoprocentně. Celý život hraji fotbal, znám spoustu hráčů a můžu říci, že 95 procent z nich jsou úspěšní lidé, a to v čemkoliv, co dělají. Věřím, že to takhle funguje u všech sportů. Že dítě, které sportuje na kvalitní úrovni, se pak i v dospělosti lépe prosadí. Sport podle mě pomáhá rozvíjet osobnost.
Proč se podle vás Romové neprosazují v nejvyšších fotbalových a futsalových soutěžích, přestože jsou to často výborní technici?
Je to tím, že romských dětí, které sportují, je strašně málo. Z deseti českých dětí jich třeba osm sportuje, ale u romských je to tak jeden z deseti. Rodiče je ke sportu nevedou, možná si ani neuvědomují, co znamená. Spousta dětí pochází ze sociálně vyloučených lokalit, nemají zázemí a takovou oporu v rodině. A právě proto je tady Mongaguá, která se to snaží změnit.
Momentálně vedete v Ústí zhruba třicet dětí. Kolik jich máte po celé republice?
Celorepublikově sdružujeme asi dvě stě dětí. Spoustu jsme jich zapojili do profesionálních či poloprofesionálních fotbalových nebo futsalových klubů. Spolupracujeme třeba s Rapidem Ústí, který hraje 2. ligu futsalu a jeho juniorka bude letos hrát 1. ligu, a dále s fotbalovými kluby FK Ústí nad Labem, FK Český lev Neštěmice nebo FK Mojžíř. Nově jednám i se Slovanem Liberec. Nedávno jsem měl schůzku s trenérem mládeže Jiřím Zachariášem a domluvili jsme se, že dva až tři naši hráči se zúčastní jejich kempu. A jeden náš kluk z Ostravy už se dokonce dostal i do výběru české reprezentace v malé kopané. Výsledky naší práce jsou tedy vidět.
To je úctyhodné na to, že nemáte žádnou finanční podporu...
Celé tři roky klub fungoval pouze z vlastních prostředků, což bylo těžké. Nedostávali jsme žádné sponzorské dary a nepodporovaly nás ani radnice. Teprve minulý týden jsem poprvé zažádal o dotaci, která byla schválená. Nechtěl jsem žádat do doby, než dokážu, že projekt může fungovat. Chtěl jsem ukázat, že když se dělá něco, co má smysl, jde to s dobrými výsledky i bez peněz.
Nedávno jste se zúčastnili zahraničního turnaje v Lipsku. Jak jste tam dopadli?
Výborně. Vzali jsme tam kluky ve věku od 15 do 17 let, kteří velký fotbal pořádně nehráli a trénují prakticky jen za barákem. Nastoupili jsme proti plně profesionálním klubům, a přesto jsme skončili na druhém místě ve skupině. Nakonec jsme skončili šestí ze šestnácti účastníků. Měli jsme ale i na výhru, kluci hráli parádně. Takhle bojovat jsem je ještě neviděl.
Chystáte v nejbližší době i nějaké další zahraniční výjezdy?
Na vyhlášení ceny Gratias Tibi, ve které se náš projekt dostal až do finále, jsem se setkal s norským velvyslancem Vegarem Andreassenem. Povídali jsme si a já mu řekl, že bychom rádi poznali jeho zemi. A on na to, že Norsko pořádá jeden z největších dorosteneckých turnajů na světě, kterého se zúčastňují i kluby jako Real Madrid, Barcelona a další. V srpnu jedu do Prahy na velvyslanectví a budeme o tom jednat. Kdyby to vyšlo, bylo by to super. Pro kluky by to znamenalo další motivaci, jak na sobě makat. Stejně jako do Lipska by tam jel výběr kluků ze všech měst, jen ti nejlepší.
A co dalšího má ještě Mongaguá v plánu?
Letos se chceme jet podívat na zápas nejvyšší české fotbalové ligy a mým snem je, aby se kluci zúčastnili Ligy mistrů jako player escort, což jsou ti mladí hráči, kteří před zápasem doprovázejí hvězdy obou týmů za ruku na hřiště. Budu o tom jednat s FAČR a věřím, že se to povede. Pro kluky by to byl zážitek na celý život.
