Více než 10 planet
Uplynulo zhruba 2,5 roku a Olbers objevil další, už čtvrté těleso, mezi Marsem a Jupiterem. Bylo to 29. března 1807 v souhvězdí Panny a získalo jméno Vesta po římské bohyni rodinného krbu a domova. I Vesta byla přes výhrady některých astronomů považována za další planetu, takže díky ní už počet planet Sluneční soustavy překročil desítku a ustálil se na jedenácti.
Po objevu Vesty následovalo několik let, kdy se nepodařilo najít žádný další objekt na dráze mezi Marsem a Jupiterem. Začal převládat názor, že už možná další tělesa na této dráze nejsou a zájem členů nebeské policie o další pátrání opadl. Negativní vliv měly také takzvané Napoleonské války, během kterých byla mimo jiné roku 1813 vydrancována Schröterova hvězdárna v Lilienthalu, zničeny jeho knihy i záznamy o pozorování.
V roce 1821 sestavil francouzský astronom Alexis Bouvard tabulky s výpočtem drah planet Jupiter, Saturn a Uran. Údaje pro první dvě planety velmi dobře odpovídaly, ale předpovědi poloh Uranu měly značné odchylky od skutečnost. Bouvarda po přezkoumání svých výpočtů napadlo, že by nesrovnalosti mohl způsobovat gravitační vliv dalšího velkého objektu, ležícího za drahou Uranu. Mezi roky 1843 a 1846 se do výpočtu polohy neznámého tělesa pustili nezávisle na sobě dva matematici a astronomové. Urbain Jean Joseph Le Verrier byl Francouz, John Couch Adams Angličan.
Do prohledávání oblohy na základě Le Verrierových výpočtů se nejprve pustil anglický matematik, fyzik a astronom James Challis, ale nepodařilo se mu žádný nový objekt najít. Le Verrier proto oslovil německého astronoma Johanna Gottfrieda Galleho, který působil na observatoři v Berlíně. Ten a jeho asistent Heinrich Louis d’Arrest se pustili do hledání během noci z 23. na 24. září 1846. Galle prováděl samotné pozorování, d’Arrest kontroloval souřadnice na mapách a po nějaké době zvolal: „Tato hvězda na mapě není!“.
Objekt byl nalezen v souhvězdí Vodnáře, jen jeden obloukový stupeň od vypočítané polohy. Pro zajímavost – výpočty od Adamse se v době objevu lišily od skutečné polohy asi o dvanáct obloukových stupňů. Následné výpočty ukázaly, že objevené těleso skutečně obíhá až za drahou Uranu a získalo jméno Neptun po řeckém bohu moře a vodního živlu. Bude nám to znít asi divně, ale v té době to byla již třináctá planeta.
Pokud čtete pozorně, pravděpodobně jste si všimli, že počty planet nenavazují – chybí dvanáctá. Je to proto, že jsme přeskočili jednu událost. Ještě před objevem Neptunu, 8. prosince 1845, německý amatérský astronom Karl Ludwig Hencke nalezl nové těleso, u kterého se později ukázalo, že obíhá mezi Marsem a Jupiterem. Získalo jméno Astraea po řecké bohyni čistoty a nevinnosti. Bylo to více než 38 let po objevu Vesty, předchozího objektu v této části Sluneční soustavy.
