Chybějící planeta?
Stejnou otázku si položilo několik astronomů, například uhersko‑německý astronom a matematik František Xaver Zach začal s pátráním po „chybějící“ planetě již roku 1787. Nebyl však úspěšný a žádné nové těleso nenašel. V létě 1798 uspořádal první evropský astronomický kongres, kde se způsoby hledání nové planety také probíraly. Kongres proběhl na observatoři Seeberg v městě Gotha, což bylo tehdy území Svaté říše římské, nyní město leží na území Spolkové republiky Německo. Ukázalo se, že úkol je pro jednotlivce příliš náročný, a proto bude zapotřebí zapojit více pozorovatelů. Francouzský matematik a astronom Joseph Jérôme Lefrançois de Lalande navrhl, že by se obloha mohla rozdělit na několik častí a každý pozorovatel by „získal“ jednu z nich. Tu by pak systematicky prohledával a pátral v ní po nových tělesech.
Tato myšlenka se Zachovi zalíbila a po skončení kongresu se rozhodl utvořit organizovanou skupinu pozorovatelů, která se tomuto úkolu bude věnovat. Pomocí dopisů i osobních návštěv oslovil vybrané astronomy a požádal je, zda by mohli pátrat po „chybějící“ planetě mezi drahami Marsu a Jupiteru. Nápad podpořil také německý amatérský astronom Johann Hieronymus Schröter, a proto na jeho observatoř v městě Lilienthal svolal Zach v roce 1800 druhý evropský astronomicky kongres. Na něm byla formálně založena skupina s názvem Societas Liliatalica (Liliatalická společnost), pro kterou se však vžilo spíše německé pojmenování Himmelspolizey (nebeská policie). Kromě pátrání po nových objektech Sluneční soustavy měla také doplňovat a zpřesňovat hvězdné katalogy.
Celá obloha byla rozdělena na 24 stejných částí o velikosti 15 obloukových stupňů. Všechny tehdy známé planety obíhaly kolem Slunce po drahách, které měly jen malý sklon k rovině ekliptiky. Tak se nazývá pomyslná rovina, ve které obíhá kolem Slunce naše Země. Z tohoto důvodu vybrané oblasti končily 7 a 8 obloukových stupňů nad a pod ekliptikou. Oficiálně bylo členy nebeské policie 24 pozorovatelů, ale není to úplně spravedlivé. Někteří z nich se nakonec do vyhledávání nových objektů nepustili, naopak pár dalších není do této skupiny zařazeno, ačkoli s pátráním pomáhali. Vedení skupiny se ujal německý astronom Heinrich Wilhelm Matthias Olbers.
Jedním z členů nebeské policie se měl stát i italský astronom Giuseppe Piazzi, který působil v městě Palermo na Sicílii. Než však k němu stačila dorazit pozvánka, stalo se něco nečekaného. Když 1. ledna 1801 večer pracoval na ověřování polohy jedné hvězdy, spatřil v souhvězdí Býka neznámý objekt o jasnosti zhruba 8 magnitudy. Následující den na něj namířil dalekohled znovu a zjistil, že se na hvězdném pozadí trochu posunul. Piazzi se na něj proto zaměřil a přemýšlel, co vlastně pozoruje. Nejprve zvažoval, zda se nejedná o kometu, ale vzhled a chování objektu byly poněkud jiné. Pohyboval se pomalu, pravidelně a neměl mlhavý vzhled. Proto opatrně připustil myšlenku, že by to mohlo být „něco lepšího, než kometa“.
