Ze 45 na osm
Na další objev se čekalo výrazně kratší dobu, jen rok a pár měsíců. Už 1. července 1847 si mohl Hencke připsat druhý objev „planety“ mezi Marsem a Jupiterem. Nové těleso získalo jméno Hebe podle bohyně mládí a milosrdenství. Další objevy podobných objektů pak následovaly ještě rychleji. Do konce roku 1847 byly objeveny dva, v následujících dvou letech vždy po jednom a v roce 1850 dokonce tři.
Vzhledem k tomu, že velká část tehdejších astronomů všechna tato nová tělesa stále považovala za planety, byl jejich celkový počet ve Sluneční soustavě na konci roku 1850 už jednadvacet. Bylo jasné, že tento stav je neudržitelný, zvláště když v dalších letech počet nově objevovaných těles stále stoupal.
Zpočátku byly tendence každému novému objektu přiřadit i grafický symbol a ty se postupně stávaly stále složitější. Pro zjednodušení navrhl německý astronom Johann Franz Encke používat místo nich pořadová čísla v kroužku. U čtyř prvních těles (Ceres, Pallas, Juno a Vesta) udělal výjimku a ponechal jim původní symboly, číslování začal až u pátého objektu (Astraea), kterému přiřadil jedničku v kroužku. Zároveň ve své publikaci Berliner Astronomisches Jahrbuch für Jahr 1854 (Berlínská astronomická ročenka pro rok 1854) zařadil údaje o zmíněných čtyřech objektech do sekce planet, ostatní uvedl zvlášť, až na konci ročenky. Později navrhl americký astronom Benjamin Apthorp Gould, aby se tělesa mezi Marsem a Jupiterem číslovala jednotně a „jedničku“ tedy získala Cerera, což bylo časem přijato.
Do konce roku 1855 již bylo známo 37 těles s drahami mezi Marsem a Jupiterem a postupně začaly být považovány za samostatnou kategorii. Spojovalo je to, že jednak byly mnohem menší než všechny ostatní planety a jednak obíhaly po velmi podobných drahách. Nějaký čas byla ještě čtyři prvně objevená tělesa oddělována od ostatních a měla jakýsi zvláštní status, ale to netrvalo dlouho. Že objekty mezi Marsem a Jupiterem nejsou klasické planety, bylo zřejmě definitivně potvrzeno díky Berlínské astronomické ročence pro rok 1867, publikované o tři roky dříve. V ní byla všechna tato tělesa uvedena v samostatné kapitole a mluví se o nich jako o planetkách či asteroidech.
Nedá se spolehlivě určit, kdy přesně přestaly být objekty mezi Marsem a Jupiterem uznávány za planety a přesunuty do kategorie planetek. Jednalo se totiž o proces, který trval delší dobu. Pokud bychom trochu popustili uzdu fantazii a sami pro sebe stanovili, že se tak stalo přesně na přelomu let 1855 a 1856, dospěli bychom k zajímavému poznatku. Poslední den roku 1855 bychom měli ve Sluneční soustavě těžko uvěřitelných 45 planet a úderem půlnoci by se jejich počet náhle snížil na 8. To už je docela pěkný skok, co říkáte?
Konec prvního dílu, pokračování najdete zde.
