Ceres Ferdinandea
Nový objekt sledoval Piazzi celkem 24krát, až do 11. února 1801. Pak jeho práci přerušila nemoc a než se výsledky pozorování dostaly k dalším astronomům, uplynulo několik měsíců. Za tu dobu se těleso přiblížilo ke Slunci a přestalo být pozorovatelné. Napozorovaných dat bylo málo a při tehdejších možnostech výpočtů drah hrozilo, že už se nový objekt nepodaří najít. Naštěstí se výpočtů zhostil vynikající německý matematik a fyzik Johann Carl Friedrich Gauss. Vymyslel nový postup, který se nazývá metoda nejmenších čtverců a pomocí něj vypočítal, kde objekt hledat. Díky tomu jej v prosinci 1801 našel již několikrát zmiňovaný František Xaver Zach. Poprvé jej spatřil 7. prosince a že se jedná o těleso planetární povahy zjistil poslední den roku, 31. prosince. Téměř vzápětí, 1. a 2. ledna 1802, objekt našel i Olbers a Zachovo pozorování tím nezávisle potvrdil.
Výpočty ukázaly, že nové těleso obíhá opravdu mezi drahami Marsu a Jupiteru a jeho střední vzdálenost téměř přesně odpovídá Titiovo–Bodeovo pravidlu. Odchylka je jen lehce přes jedno procento. Zdálo se tedy, že „chybějící“ planeta byla konečně objevena, jejich počet ve Sluneční soustavě stoupl na osm a vše je v nejlepším pořádku. Zároveň se to bralo jako další ověření platnosti pravidla.
Objevitel Giuseppe Piazzi navrhl těleso pojmenovat Ceres Ferdinandea. První část byla podle římské bohyně zemědělství, úrody a patronky ostrova Sicílie, druhá pak na počest panovníka Ferdinanda I. Neapolsko-Sicilského, který tehdy vládl na Sicílii a Piazziho podporoval. Ještě v době, kdy byl objekt dočasně nepozorovatelný, mu Zach mu začal říkat Hera a Bode prosazoval jméno Juno. Později, když byl opět nalezen, se všichni shodli na návrhu od Piazziho. Jen byl zkrácen na Ceres, protože pojmenování po vladaři by mohlo být pro jiné národy z politického hlediska problematické.
Pohled na trpasličí planetu Ceres v téměř pravých barvách. Snímek pořídila sonda Dawn ze vzdálenosti 13 641 km.
Něco naprosto nečekaného se ale stalo jen pár měsíců po znovuobjevení Cerery. Když se ji Olbers pokusil na obloze najít 28. března 1802, narazil při tom v souhvězdí Pastýře na další neznámý objekt. Následné výpočty ukázaly, že i on obíhá mezi Marsem a Jupiterem, po velmi podobné dráze jako Ceres. Těleso dostalo jméno Pallas po řecké bohyni moudrosti, války a strategie Athéně, u které se často před jménem používá právě básnický přívlastek (epiteton) Pallas.
Detail planety Jupiter a polární záře, který vznikl na základě snímků z vesmírného teleskopu Jamese Webba.
Protože astronomové očekávali, že zde má být jen jedna planeta, hledali vysvětlení. Olbers přišel s myšlenkou, že se jedná o dva fragmenty planety, která byla nějakým způsobem rozbita. To však nezabránilo tomu, že Pallas začala být považována za další, devátou, planetu Sluneční soustavy. Pro údajnou původní planetu bylo dokonce později navrženo i jméno – mělo se jí říkat Phaeton.
S tehdejšími dalekohledy se nedařilo ani při největším zvětšení zobrazit Ceres a Pallas jako kotoučky, stále byly vidět pouze jako body. Jediné, čím se daly rozlišit od hvězd, byl jejich pohyb po obloze. Z toho vyplývalo, že musí být výrazně menší než ostatní známé planety. Herschel navrhl, že by měly být zařazeny do samostatné kategorie, pro kterou navrhl název asteroidy. Inspiroval se starořeckým výrazem ἀστεροειδής (asteroeidēs), který znamená „hvězdám podobný“. Přesto oběma tělesům status planet zůstal.
Protože hypotéza o rozbité planetě se jevila jako správná, začali členové nebeské policie pátrat po případných dalších fragmentech. Nějakou dobu se nedařilo žádný najít, první úspěch se dostavil až 1. září 1804, když německý astronom Karl Ludwig Harding objevil v souhvězdí Ryb další těleso o jasnosti přibližně 8 magnitudy. Podobně jako předchozí dva, i tento objekt dostal jméno po bohyni. Tentokrát se jednalo o římskou bohyni Juno, která je spojována se zásnubami, manželstvím, těhotenstvím a porodem. Oficiální počet planet tím vzrostl na deset.
