Je pátek dopoledne, 16. října 1846. V posluchárně massachusettské nemocnice v Bostonu čeká na obvyklou demonstraci lékařského úkonu skupina odborných zájemců. Obvyklou? Tentokrát nikoli! Akce bude mít zvláštní průběh.
Pacientem je 21letý Edward Gilbert Abbott, kterého na krku pod čelistí trápí tumor. Zasahovat bude chirurg John Collins Warren. Ale přichází ještě někdo: zubní lékař William Thomas Green Morton. Přináší skleněnou baňku se dvěma hrdly a v ní jakousi tekutinu.
Jedno z hrdel zasune Abbottovi do úst, ten se nadechne výparů, upadne do zdánlivého bezvědomí a doktor Warren se pustí do práce. Ticho v posluchárně se dá krájet. Operace trvá jen několik minut. Když se pacient probere a má říct, jak se cítí, vyhrkne: „Jako by mě někdo poškrábal na krku.“
Ten den si doktor Warren do deníku zapíše: „Dnes ráno jsem v nemocnici udělal zajímavou operaci, zatímco pacient byl pod vlivem přípravku doktora Mortona na prevenci bolesti. Použitou látkou byl sírový éter.“
Bitva o patent
Ze zdárného průběhu zákroku měl doktor Warren oprávněnou radost. Rok předtím organizoval podobnou demonstraci, ale s použitím oxidu dusného. Propagoval ho zubař Horace Wells, který na demonstraci ochotnému studentovi trhal zub. Jenže látka přestala fungovat, mladík vykřikl bolestí a publikum se bouřilo.
Po operaci Abbotta tedy doktor Warren s úlevou prohlásil: „Pánové, tentokrát to humbuk není.“ Morton věděl, co jeho látka dokáže. S několika esencemi jako zubař už experimentoval, ale žádná se neukázala dostatečně slibná.
Až po konzultacích s bývalým učitelem chemie Charlesem Jacksonem vyzkoušel éter a 30. září 1846 svému pacientovi poprvé dopřál bezbolestné trhání zubu. Zpráva o tom se rozletěla, krátce nato proběhla 16. října veřejná demonstrace doktora Warrena. Éter dostal zelenou.
Morton zpočátku chtěl podstatu látky utajit, dokonce ji označil jako letheon a dal si ji tak patentovat. Jenže brzy se vědělo, o co jde. A vypukly problémy. Nejenže se o patent hlásil chemik Jackson, ale proti Mortonovi se postavili i lékaři, podle nichž by tak humánní objev neměl být blokovaný.
Morton se hájil, že ho chtěl uchránit jen pro lékaře, ale celé to pro něj skončilo fiaskem. Soudní spory jej přivedly na mizinu, navíc v roce 1862 byl patent prohlášen za neplatný. Další spory finančně vyčerpaného Mortona ukončila jeho smrt.
Éter si vedl podstatně úspěšněji. Zpráva o zdařilé operaci v massachusettské posluchárně zazněla jako zvon, použití éteru se takřka obratem šířilo světem. A to včetně našich zemí. Prvenství se tradičně přičítalo magistru chirurgie Františku Opitzovi, který v pražské Nemocnici Na Františku trhal pomocí éterové narkózy pacientovi zub 7. února 1847.
Celestýn Opitz, křtěný Josef František
Konkuruje mu ovšem dr. August Göttinger, který už 4. února v brněnské Nemocnici U sv. Anny během tří minut amputoval nádenici Anně Dlouhé paži. Pacientka prohlásila, že necítila žádnou bolest.
Úmrtí z bolesti
Tři otazníky
|
Historie pokusů potlačit bolest při chirurgickém zákroku se táhne do starověku. Po staletí se používaly výluhy z bylin, bolehlav, mandragora, blín, opium získané z máku, občas ke slovu přišly drastičtější způsoby, třeba omráčení. Přesto řada náročných operací probíhala při plném vědomí pacienta, který nezřídka na šok z bolesti zemřel.
O schopnostech éteru (i když se mu říkalo jinak) se paradoxně vědělo už od 16. století, znal je i slavný lékař Paracelsus. Ale až v 19. století se to díky massachusettské demonstraci rozhýbalo a konečně vstoupil do medicínské praxe.
Anestetické způsoby a látky se do dnešních časů hodně proměnily, ale éter a jeho propagátor Morton si svoji historickou zásluhu drží.
