Otto Wichterle nebyl první, kdo se zabýval myšlenkou posadit cosi přímo do oka, a tak zlepšit vidění. Jakousi představu založenou na skle a vodě nabídl už v roce 1508 Leonardo da Vinci.
S konkrétnějším nápadem přišel o století později René Descartes. Se svou skleněnou trubičkou naplněnou vodou a končící čočkou byl sice první, kdo hodlal čočku přikládat přímo na oko, ale jeho systém měl zásadní vadu: skleněná trubička bránila mrkání.
Descartovu inspiraci vylepšil počátkem 19. století Thomas Young, který si skleněnou čočku naplněnou vodou rovnou připojil k vlastnímu oku voskem, aby tak dokázal její použitelnost.
Sklo se nadlouho stalo základním, i když postupně vylepšovaným materiálem. Praktické užití přesto komplikovala špatná propustnost vyžadující neustálé mazání, navíc prasklé sklo způsobovalo zranění.
Do toho začal od 30. let 20. století vstupovat plast. Časem umožnil pecičky nasazované na oko zmenšit natolik, že se mohly nosit řadu hodin. Jenže i tzv. „tvrdé kontaktní čočky“ měly kvůli zdravotním problémům k ideálu daleko.
Až jednoho letního dne roku 1952 jel Otto Wichterle vlakem.
Ministerstvu navzdory
„Původ a vznik nových věcí záleží mnohdy na náhodných okolnostech, které s vlastním problémem nemají naprosto nic společného.“ Tak to napsal sám Wichterle.
Kdyby ve vlaku nenakoukl přes rameno sousedovi čtoucímu oftalmologický časopis a nezahlédl reklamu na tantalovou náhradu do očí, asi by ho nenapadlo, jak dobře by se oko mohlo snášet s náležitě měkkou umělou hmotou.
Tehdy pracoval na katedře plastických hmot pražské VŠCHT a vhodný materiál – „řídce síťovaný hydrofilní polymer“ – ho hned ve vlaku napadl, i když sám s ním zatím praktické zkušenosti neměl.
Přesto navzdory neochotě ministerstva zdravotnictví svou představu gelových čoček nevzdal a začal na ní s kolegy pracovat. Použitelný hydrofilní gel skutečně vyvinuli, dokonce na něj v roce 1955 získali patent. Větším problémem se ovšem ukázalo být, jak spolehlivé čočky z měkkého materiálu vyrábět.
Záchrana: Merkur
V roce 1958 musel Otto Wichterle jako politicky nespolehlivý školu vyměnit za laboratoře v Ústavu makromolekulární chemie Akademie věd, kde s Drahoslavem Límem a za podpory profesionálních optiků ve výzkumu výroby čoček pokračoval.
Tři otazníky
|
Projekt se zdál být na dobré cestě, když ho ministerstvo zdravotnictví jako nevýnosný zastavilo. Otto Wichterle reagoval tvrdohlavě. V prosinci 1961 si akci „čočkostroj“ nastěhoval domů a pro pomoc sáhl k dětské stavebnici Merkur.
„Den před Štědrým dnem jsem z ní sestavil prvý prototyp odlévacího zařízení, ve kterém jsem jako náhon použil dynamo z jízdního kola našich kluků,“ vzpomínal později.
Když ministerstvu předvedl, že čočky lze vyrábět odstředivým odléváním, a to s minimálními náklady, konečně mu uvolnilo ruce. Leč v roce 1965 Československo vskutku hloupě prodalo licenci na výrobu měkkých čoček do USA. Dlužno dodat, že vynálezce nedostal ani korunu.
Časem – bez ohledu na patentovou ochranu – pár amerických firem začalo vyrábět vlastní čočky a rozhořel se soudní spor, který američtí majitelé původní československé licence vyhráli. Získali miliony dolarů, Československo ostrouhalo.
Otto Wichterle se musel jako autor patentu k soudu dostavit, nad čímž komunisté ani trochu nejásali. Na to byl stále politicky nespolehlivý a nakonec ho v dalších výzkumech na delší čas izolovali.
Pověst vědce, který svým vynálezem obohatil svět lidí se slábnoucím zrakem, mu ani v časech normalizace zničit nedokázali.
Vědec a jeden z průkopníků makromolekulární chemie Otto Wichterle s manželkou Lindou
