Praha, listopad 2053. Právě jsem dorazil na pražské Hlavní nádraží rychlovlakem z Berlína. Během ani ne hodinové cesty jsem sotva stačil dojíst oběd. Z perónu vyjedu eskalátorem do odletové haly, kde téměř bez zastavení projdu bezpečnostním skenerem k příslušné stojánce čtyřmotorového bezpilotního dronu, mířícího na letiště Václava Havla. Za čtyřicet minut mi odtamtud letí letadlo. Mám tedy dost času.
Turniket zná moji totožnost a společně s dalšími třemi cestujícími mě pustí do koridoru k nástupu. Usedám do bezpilotního letounu a obrazovka mě pozdraví jménem. Náš let potrvá čtyři minuty. Dron odjíždí ze stojánky k vetiportu (obdoba heliportu) a vzlétá. S odstupem několika desítek metrů pod i nad námi letí další drony různých provozovatelů, ty však míří do jiných destinací: Špindlerův Mlýn, Český Krumlov, Karlovy Vary.
Vzlet není nijak dlouhý, protože po vystoupání do výšky 300 metrů nad terénem se napojujeme na severní cestovní koridor. Kopírujeme rušnou magistrálu a nad ostrovem Štvanice se kurz upravuje nad Vítězné náměstí v Dejvicích. Je potřeba obletět bezletovou zónu historického centra Prahy a samozřejmě Pražský hrad. Z Dejvic pokračujeme dál přes Veleslavín a Liboc k terminálu mezinárodního letiště.
Vraťme se nyní o třicet let zpět – do současnosti.
